Teaser Tuesday (14)

10. února 2015 v 19:42 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Hank Rearden se nikdy necítil osamělý, snad jen když byl šťastný. Za chůze se občas ohlédl přes rameno na rudý svit nebe nad hutí. Na oněch deset let již nemyslel. Dnes z nich zůstal jen pocit, pro který Rearden neměl jméno; věděl jen, že je tichý a slavnostně vážný. Ten pocit byl konečným součtem a on již nemusel znovu přepočítávat jeho dílčí části. Ty si však přesto uvědomoval - večery, které strávil u žhnoucích pecí v laboratoři hutě či ve své domácí dílně, noci, kdy se hrbil nad listy papíru popsanými výpočty a vzorci, které zas a znovu hněvivě trhal na cáry, dny, kdy mladí výzkumníci, ze kterých sestávala jeho nepočetná vybraná skupinka asistentů, čekali na příkazy jako vojáci připravení k beznadějné bitvě, jako spolubojovníci, kteří již vyčerpali všechen svůj důmysl a nyní jen stojí, stále odhodlaně, leč mlčky, a ve vzduchu nad nimi visí nevyřčená věta: "Pane Reardene, to se nemůže povést." Ten pocit obnášel obědy a večeře, od kterých jej odtrhl náhlý nápad, který musel ihned rozvést a vyzkoušet, na kterém pracoval měsíce, jen aby ho pak smetl ze stolu coby další slepou uličku; soukromé chvilky uloupené konferencím, podpisům smluv, povinnostem šéfa nejlepší ocelárny v zemi, uloupené téměř provinile, jako pro tajnou lásku. Obnášel onu jedinou myšlenku, která se jako nehybná přímka táhla celými deseti lety vývoje, jako podtón všech jeho činů a vjemů, onu vizi, která se mu vznášela před očima, když se díval na městskou zástavbu, na železniční koleje, na světlo v okně vzdáleného statku, na nůž v rukou krásné ženy, která krájí ovoce na banketu - vize slitiny překonávající ocel po všech stránkách, kovu, který by byl vůči oceli tím, čím je ocel vůči železu. Obnášel okamžiky sebetrýzně, když zavrhl další nadějný nápad či vzorek, kdy si nepřipouštěl únavu, kdy se nechtěl poddat jakýmkoli pocitům, kdy se neúprosně bičoval mantrou "něco tomu chybí... pořád tomu něco chybí" a kdy ho kupředu hnala jen víra, že jeho vize je dosažitelná. A pak den, kdy konečně dospěl k cíli a výsledek nazval Reardenův kov. To všechno se rozžhavilo doběla, roztavilo a splynulo ve slitinu zvláštního, tichého pocitu, při kterém se Rearden usmál na potemnělou okolní krajinu a pomyslel si: proč i štěstí může bolet?

Včera jsem odcházela ze školy už po druhé hodině, protože jsem šla na ORL. Jenže jsem měla ještě hodně času a stejně tak hodně knížek na vrácení do knihovny. Otevírali v deset a já tam byla pět minut předtím. Kupila se tam fronta jako na banány, nikdy bych neřekla, že tolik lidí si může chtít půjčovat knížky a ještě k tomu kvůli tomu čekat v zimě, kdy ještě ke všemu sněžilo. Všichni jsme se v deset vhrnuli dovnitř a mě čekalo báječné překvapení v podobě Atalasovy vzpoury od Ayn Randové, což moji snobskou duši velmi potěšilo. Čím tlustší člověk čte knihu, tím ho ostatní berou vážněji, jak jsem vypozorovala. Tato kniha je extrémně velká a má přes jedenáct set stran.

Na internetu jsem se dočetla, že je to prý nejpravicovější román, který byl kdy napsaný, že kritizuje socialismus a komunismus a ptá se na otázky, co se stane, když se tvůrčí lidé - byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci - kteří jsou motorem civilizace, obrátí k světu zády? Co se stane, když se Atlas, který na ramenou nese svět, rozhněvá a své přímě shodí?

Jsem teprve na asi padesáté stránce, což není moc, když to porovnám s celkovým počtem stran, nicméně jsem si té pravicovosti nevšimla. Ano, v hlavní roli jsou šéfové, ředitelové a vlastníci firem, které se snaží přežít. Připadá mi ale, jako by bylo poukazováno, jak se nechají ovládnout penězi - a to je pro mě špatné.

Ale ne pro Ayn Randovou, která vytvořila svoji filozofii a to objektivismus, který se zabývá právě tím, že altruismus je špatný a "metlou lidstva" jsou peníze a peníze a úspěch jsou to jediné, o co v životě jde. Nesouhlasím s tím, ale ta kniha se zdá být fajn.



A co nového kromě toho?

1) Konečně se nám podařilo vydat školní časopis a já jsem se na začátku roku omylem stala šéfredaktorkou, ale to už jsem tu vysvětlovala, nicméně zvykla jsem si a jsem ráda, že už je konečně venku. TADY.

2) Udělala jsem obrázek do soutěže SaSM. Moc se mi do toho nechtělo, ale byla jsem nemocná a navíc jsem to slíbila. Témata byla dvě - 200 let výročí narození Dona Boska a 20 let od posvěcení kostela. Vybrala jsem si kostel. A takhle to dopadlo. Tramtadadadá, představuji vám obrázek s názvem Oslovujeme, voláme. Kdybyste chtěli vědět, jak vypadá ve skutečnosti, tak tady.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | 10. února 2015 v 23:52 | Reagovat

Čím tlustší člověk nebo čím tlustší kniha? Docela pobavilo.

2 Em Age Em Age | Web | 11. února 2015 v 12:15 | Reagovat

Ten obrázek je perfektní, skvělá hra s barvami. Jinak se mi dost líbí i ten úryvek, i když je zase takový depresivní, máš zvláštní vkus na knihy.

3 Péťa Péťa | E-mail | Web | 12. února 2015 v 22:29 | Reagovat

Tak do také knihy bych nešla, ale asi to bude tím, že pokud mám číst něco filosofického, raději sáhnu po klasice, která mi pak bude platná i ke státnicím.
Obrázek se mi líbí, hodně mě zaujalo, jak sis pohrála s novinovými útržky, to je skvělý nápad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama