Z pražských ulic

28. února 2015 v 16:54 | Yima |  Yima
Včera jsem byla v Praze. Primárním důvodem bylo ukončení výstavy Journal (ir)responsable tento víkend v DOXu. Druhotním důvodem potom byly pražské hřbitovy, kde jsem už dlouho nebyla. Zápis z cesty není potřeba, chci vám jen říct ty nejzajímavější věci, zážitky a postřehy.

Brněnské nádraží, zrovna přijel můj vlak, 7:39. Přijde za mnou nějaká paní, tak kolem třiceti, a začne mi říkat, že jí nevyzbyly peníze na cestu domů, že dnes musela spát na Armádě spásy, a jestli nemám nějaké peníze. A než to všechno ale řekla, v polovině se zarazila a zeptala se mě, jestli mluvím česky. Nepíšu to kvůli té paní, ale zatraceně proč si tolik lidí, kteří mě zastaví na ulici, myslí, že bych neměla mluvit česky? To snad vypadám jako mimozemšťan?

Pražské nádraží, šla jsem tím podchodem z nástupiště do té hlavní haly, přede mnou šel nějaký pán, kterému bylo přes šedesát určitě, měl kufr, a potkal se s nějakou ženou, předpokládám, že s manželkou, dali si pusu a potom šli ruku v ruce dál. A to mi přišlo tak hrozně pěkný, víte, sice klišoidní, ale pěkný. Vždyť kolik jim je? A navíc se o Pražácích říká, že jsou uspěchaní a nezastaví se a ani se na člověka neusmějí, takže toto bylo krásné přivítání v Praze.


Pomník Palacha a Zajíce na Václaváku byl plný svíček, několik z nich hořelo (další klišé). A taky tam byl obří věnec s českou trikolorou, na které byl obří nápis "BOHUSLAV SOBOTKA - PŘEDSEDA VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY". Což mě rozesmálo. Oni dají věnec, ale podepíšou si ho, aby se vědělo, kdo tam byl. A pak jsem se nad tím zamyslela, na tom přece není nic špatného, ale neměl by takhle dávat na výročí věnce spíš prezident republiky, než předseda vlády, hm? (Smrt abstinentům a vegeratiánům, ehm, ehm, že ano.)

DOX, Centrum současného umění. Tam to mám ráda, byla jsem tam minulý rok na výstavě plakátů za poslední století, to se mi moc líbilo. A vůbec ty prostory jsou naprosto famózní - šíleně vysoké stropy, asi jako ta galerie vedle Vaňkovky. Šla jsem tam hlavně kvůli výstavě Journal (ir)responsable, to byly vybrané titulní stránky, kolem 150, z týdeníku Charlie Hebdo, přeložené do češtiny. A tak jsem si říkala, pořád to kritizuju, možná bych se teda měla podívat, o čem to všechno je. K mým dojmům z Charlie Hebdo se ještě dostanu.

Nejlepší totiž bylo, že kvůli této výstavě byly kolem galerie rozestavění policajti s těmi velkými zbraněmi. Říkala jsem si, že ti, kdo neví, proč tam jsou, musí být dost vystrašení. No a při vstupu do galerie vás sekuriťáci prohledají a projedou takovým tím pípákem jako na letišti. A stejně tak ještě při vstupu do místnosti, kde ta samotná výstava je. Z toho jsem byla nadšená snad ze všeho nejvíc!
Ještě tam byla výstava This Place, fotografie z Izraele a Palestiny několika fotografů. To se mi líbilo mnohem víc než další výstavy. A zdá se mi, že ty fotografie ukázaly situaci mnohem líp než ten film Omar. Byly tam Palestinci, Židé, byly tam mešity, synagogy, letecké snímky toho, jak konflikty poznamenaly krajinu, rodiny. Na ukázky se můžete podívat v tom odkazu, který jsem dala na název té výstavy. A když kliknete na tu fotku tady vlevo, tak se vám otevře velká.

Další výstavou byla Mody demokracie, jejíž význam jsem asi úplně nepochopila, ale jako jo, pár věcí na ní zajímavých bylo, jen mě asi úplně moc nenadchla.

Výstava Journal (ir)responsable mě vlastně nezklamala. Jen mě znechutila. Já jsem buď blbá, nebo fakt nevím, ale mně to připadá vážně zvrácený, nechutný a vůbec ne humorný. Ten Charlie Hebdo. Neříkám, že si zasloužili umřít, to v žádném případě! Jen... ne, toto bych nečetla ani zadarmo. (Během toho, kdy jsem si prohlížela obálky časopisu, mi dvakrát volal táta a tak tam dvakrát hrál začátek české hymny.)

Pak hřbitov. Víte, jak se jde od stanice metra Vyšehrad ke Slavínu? Těsně před vchodem na vyšehradský hřbitov v tom parku seděl opřený o strom nějaký kluk, tak kolem pětadvaceti let. Vypadalo to, že si čte. Pak jsem byla blíž a viděla jsem, že to asi ne, teď to vypadalo, že dělá něco s elektronickou cigaretou, a pak ještě blíž, to už jsem viděla, že si hraje s maketou pistole. (Doufám, že to byla maketa.) Celá tato scéna mi přišla neskutečně moc absurdní a podivná, tak jsem po tom raději dál nepátrala.

Vinohradský hřbitov. Budete se divit, ale tam já se vždycky z celé Prahy těším ze všeho nejvíc. A vždycky si tam popovídám se super lidmi. Chodím tam k hrobu Václava Havla. Povídám si s ním. (Toho neberu jako rozhovory se super lidmi, to je samozřejmé.) Chvíli jsem mu četla z jeho Letního přemítaní, ptala jsem se ho, jestli se tam bude vůbec řešit něco jiného než pořád ta federace. Potom jsem mu začala vyprávět, co se děje ve světě, jak je to všechno nahnuté a kdo ví, jak to dopadne. A to přišla stará paní, se kterou jsme si posteskly, že to vůbec není lepší, jak to mělo být. "Doufám, že se to zlepší." - "To doufejte, vy jste ještě mladá, vy se toho dočkáte, ale my staří už na doufání nemáme čas, já jsem zažila ještě druhou světovou."

Z Vinohradského hřbitova jsem se stihla za 20 minut dopravit na Hlavní nádraží a najít svůj vlak, opravdu jsem ho stihla! Miluju jízdu vlakem. Jen jsem to tentokrát tam i zpátky z většiny prospala. Ale tak co. Aspoň jsem vystoupila tam, kde jsem měla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 28. února 2015 v 17:58 | Reagovat

Pražské hřbitovy jsou úchvatné.

2 rozdilny rozdilny | E-mail | Web | 1. března 2015 v 11:30 | Reagovat

A já se té paní vůbec nedivím. V Brně je celkem velké nádraží a putuje zde mnoho rakušáku, poláků, němců, slováků nebo i lidé z Bosny. No a evropané jsou si všici tak podobní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama