Náš byt se proměnil v jedno velké skladiště. Datum stěhování se neúprosně blíží. Všechny věci z obýváku jsou naskládané do modrých IKEA tašek, na každé z nich je číslo tři - tyto věci přijdou do pokoje tři v novém bytě. Skříně jsou vyklizené, poličky vydělané, jejich dveře svázané igelitem, takovou jakousi velkou potravinovou fólií. Uprostřed toho sedím já a nemůžu ani přepnout program na televizi, protože set top box je zaskládaný.
Jaký z toho mám pocit, když místo lustru ze stropu visí jenom žárovka? Jaký z toho mám pocit, když jsem tady bydlela tři a půl roku a teď najednou mávnutím kouzelného proutku (haha, kéž by) jdu pryč, nebudu jezdit přes Svrateckou, ale do školy to budu mít jen deset, patnáct minut pěšky? Je to děsivé. Je to zatraceně moc děsivé. A ještě děsivější proto, že jsem puntíčkářký materialista, který je závislý na věcech (a pokud mám jinou barvu kartáčku, než na kterou jsem zvyklá, můj svět je vzhůru nohama a já nejsem schopná pohybu a života).
Nejvíc mě děsí fakt, že teď je doma na Fleischnerově a když je řeč o tom novém bytě, mluvíme o tom názvem ulice. Jenže za týden to bude naopak. Jak to může být naopak? Byt, vzpomínky, život, část života - to nejsou ponožky, které večer sundám a ráno je vyměním za nové. Jak se od bytu mohu jen tak odprostit? Jak můžu jet domů šalinou a ne trolejbusem?
Těším se, ne že ne. Budu mít v pokoji věžičku. Výhled z ní na Tvrdého, Úvoz na jedné straně, Úvoz na druhé. Ten pohled na světla dole. Takřka za barákem budu mít Špilberk. Do knihovny budu moct chodit, i když budu nemocná. Konečně navíc budu mít doktorku, která není kráva. Všechno to vypadá tak ideálně! Navíc výhled z balkonu na Kancelář ombudsmanky, budu mít doma fotokomoru a ještě k tomu je tam světlík! Byt je větší, mnohem hezčí než ty panelákové škatule. Ale i tak. Já to tu v Bystrci mám ráda. Jsem tu zvyklá. Já vím, zvyknu si i tam, ale jak dlouho to potrvá? Týden? Měsíc? Dva?
Kdybych poslední měsíc v tom novém bytě nepracovala, možná bych si na něj nezvykla nikdy. Seškrabávala jsem tapety (někdo je nalepil i na ty krásné, staré dveře, jaký to hřích!), umývala jsem několikrát celou koupelnu, vybourávala jsem komoru, ze které se stala vzápětí kotelna. To všechno a mnohem víc. Kolikrát jsem tahala věci do třetího patra a říkala si, že už to nezvládnu, že dostanu (i v tomto mladém věku) infarkt a že sice máme za rohem porodnici, ale tam mě zatraceně nevzkříší!
Nejvíc se těším na první dopis a první pohled do nové schránky. To je pro mě největší potěšení ze všech. Účet na postcrossingu mám deaktivovaný už od konce ledna. Bez nového pohledu už nevydržím, schází mi jako kyslík.