Březen 2015

Pozvánka na Psací odpoledne II.

30. března 2015 v 20:59 | Yima |  Yima
Před dvěma týdny v Brně proběhlo Psací odpoledne, kterého se účastnilo celkem deset brněnských a okolobrněnských lidí, devět dívek a jeden kluk, od patnácti let až po dvacet-něco-leté. Tím chci říct, že Psací odpoledne je otevřeno všem, bez rozdílu věku, pohlaví, rasy, národnosti, sexuální orientace a tak dále, že s námi se bude cítit fajn každý pisálek!

Tentokrát se sejdeme v neděli 26. dubna v 15:00 v kavárně La Váza. Předpokládám, že už bude teplo a budeme moct být venku, ovšem pokud by nebylo vlídně, můžeme se uchýlit dovnitř. Ptáte-li se, co bude náplní odpoledne, mohu vám odpovědět jen tak, že budeme zase psát, číst a povídat si. A bude to sranda!

Událost Psací odpoledne II. na facebooku ZDE.


Akutní tinnitus se blíží expiraci!

29. března 2015 v 17:18 | Yima |  Yima
Dělám si z toho srandu. Dneska dopoledne děda rozmontovával moji starou postel a do toho roštu se muselo třískat kladivem. Říkala jsem: "Ještě že už ten tinnitus mám, takhle bych ho určitě dostala."

Jo, tinnitus mám už pět měsíců a pár dní. Do půl roku je to prý akutní tinnitus, který se dá léčit (hahahaha), a jakmile doba šelestu v uších přesáhne šest měsíců, jedná se o tzv. chronický tinnitus, kterého se postižený už z největší pravděpodobnosi nezbaví do konce svého života. Jasně že jsem z toho celá špatná, už zbývá ani ne měsíc a budu to mít natrvalo. Naprosto chápu, že to není přesně šest měsíců a konec, ale ten expirační termín tomu všemu dodává na bezmocnosti a beznadějnosti. Už ani nevím, jestli před spaním brečím proto, že jsem z toho stěhování neskutečně vyčerpaná, všechno mě bolí a připadám si jako chodící mrtvola, nebo proto, že si plně uvědomuji, jak málo času mi zbývá.

Jednou mě napadlo napsat divadelní hru, jejíž součástí by byl nepřetržitý zvuk tinnitu. Když jsem tento geniální nápad přednesla mámě, řekla, že by všichni diváci odešli během představení. Jo. A já to naprosto chápu. Jenže já nikam odejít nemůžu, víte? Já se nemůžu zvednout, říct si, že už to nechci poslouchat, a jít pryč z divadelního sálu. Můžu si leda tak pustit rádio a čekat, jestli je tato hudba schopná ten zvuk zamaskovat. A aby to rádio celou noc nehrálo, tak ho těsně před spaním vypnu v domnění, že už jsem dostatečně unavená, abych to nevnímala a neslyšela, jenže ouha, čím víc unavená jsem, čím víc fyzicky i psychicky jsem vyčerpaná, tím víc je to pískání všudypřítomnější a hlasitější a hlavně nesnesitelnější.

Stěhování

23. března 2015 v 22:17 | Yima |  Yima
Náš byt se proměnil v jedno velké skladiště. Datum stěhování se neúprosně blíží. Všechny věci z obýváku jsou naskládané do modrých IKEA tašek, na každé z nich je číslo tři - tyto věci přijdou do pokoje tři v novém bytě. Skříně jsou vyklizené, poličky vydělané, jejich dveře svázané igelitem, takovou jakousi velkou potravinovou fólií. Uprostřed toho sedím já a nemůžu ani přepnout program na televizi, protože set top box je zaskládaný.

Jaký z toho mám pocit, když místo lustru ze stropu visí jenom žárovka? Jaký z toho mám pocit, když jsem tady bydlela tři a půl roku a teď najednou mávnutím kouzelného proutku (haha, kéž by) jdu pryč, nebudu jezdit přes Svrateckou, ale do školy to budu mít jen deset, patnáct minut pěšky? Je to děsivé. Je to zatraceně moc děsivé. A ještě děsivější proto, že jsem puntíčkářký materialista, který je závislý na věcech (a pokud mám jinou barvu kartáčku, než na kterou jsem zvyklá, můj svět je vzhůru nohama a já nejsem schopná pohybu a života).

Nejvíc mě děsí fakt, že teď je doma na Fleischnerově a když je řeč o tom novém bytě, mluvíme o tom názvem ulice. Jenže za týden to bude naopak. Jak to může být naopak? Byt, vzpomínky, život, část života - to nejsou ponožky, které večer sundám a ráno je vyměním za nové. Jak se od bytu mohu jen tak odprostit? Jak můžu jet domů šalinou a ne trolejbusem?

Těším se, ne že ne. Budu mít v pokoji věžičku. Výhled z ní na Tvrdého, Úvoz na jedné straně, Úvoz na druhé. Ten pohled na světla dole. Takřka za barákem budu mít Špilberk. Do knihovny budu moct chodit, i když budu nemocná. Konečně navíc budu mít doktorku, která není kráva. Všechno to vypadá tak ideálně! Navíc výhled z balkonu na Kancelář ombudsmanky, budu mít doma fotokomoru a ještě k tomu je tam světlík! Byt je větší, mnohem hezčí než ty panelákové škatule. Ale i tak. Já to tu v Bystrci mám ráda. Jsem tu zvyklá. Já vím, zvyknu si i tam, ale jak dlouho to potrvá? Týden? Měsíc? Dva?

Kdybych poslední měsíc v tom novém bytě nepracovala, možná bych si na něj nezvykla nikdy. Seškrabávala jsem tapety (někdo je nalepil i na ty krásné, staré dveře, jaký to hřích!), umývala jsem několikrát celou koupelnu, vybourávala jsem komoru, ze které se stala vzápětí kotelna. To všechno a mnohem víc. Kolikrát jsem tahala věci do třetího patra a říkala si, že už to nezvládnu, že dostanu (i v tomto mladém věku) infarkt a že sice máme za rohem porodnici, ale tam mě zatraceně nevzkříší!

Nejvíc se těším na první dopis a první pohled do nové schránky. To je pro mě největší potěšení ze všech. Účet na postcrossingu mám deaktivovaný už od konce ledna. Bez nového pohledu už nevydržím, schází mi jako kyslík.

Jak jsem psala panu prezidentovi (a jestli mu napíšu znovu)

20. března 2015 v 20:50 | Yima |  Yima
Když byly prezidentské volby v roce 2013, bylo mi teprve čtrnáct, za pár měsíců mi mělo být patnáct. Nemohla jsem tedy volit, takže "za mě" volila má drahá maminka, které jsem kandidáta vybrala já. (Pokud vás to zajímá, první kolo Táňa Fischerová, druhé kolo Karel Schwarzenberg.) Bylo pro mě obrovským zklamáním, když volby vyhrál právě Zeman. Bylo to pro mě takovým zklamáním, že ještě dva roky poté jsem psala slohovku na téma, kolik lidí Zemana volilo. (Pokud vás to zajímá, vypočítala jsem, že všeho všudy jen 28% všech obyvatel České republiky.) A zklamalo mě to natolik, že jsem Zemanovi hned v březnu 2013 poslala dopis se spoustou otázek. Nebyl ničím urážlivý, byl naprosto neutrální. Chtěla jsem mu dát "druhou šanci".

Zeman mi nikdy neodpověděl. Druhou šanci tímto promarnil. Po čtyřech měsících mi přišel dopis a tento zážitek se stal námětem pro první článek na tomto blogu. Pro shrnutí: odpověděla mi paní z kanceláře, paní "pro styk s veřejností" (teď si říkám, že to zní, jako by se pan Mioš Zeman (protože přesně toto jméno v tom dopise bylo napsané) štítil), že Zemanovi chodí moc dopisů a nemá čas na všechny odpovídat.

Za poslední dva roky, kdy si sedí na pěkně vyhřátém místečku na Hradě, mě dokázal tolikrát neskutečně naštvat, že mám nutkání mu napsat znovu. Během této doby jsem se rozhodla napsat i papeži Františkovi (ale to víte, pořád to odkládám, protože vyjadřovat své pocity v angličtině, to není jen tak), o kterém jsem četla, že poctivě odepisuje na všechno, tak by mě zajímalo, jak to teda je. Ovšem přes tuto velkou výzvu napsat Františkovi je stále větší výzva odhodlat se, překonat to znechucení a napsat Zemanovi.

Proto vyhlašuji tento víkend víkendem psaní dopisu panu prezidentovi. Proto vyhlašuji nadcházejících několik měsíců měsíci čekání na odpověď. (Která stejně nepřijde.) Tentokrát to už není o druhé šanci. Tentokrát to je o tom, jestli o něm budu říkat škaredé věci, nebo ještě škaredější.

Nutno dodat, že i přesto všechno, co k němu cítím, bude můj projev v dopise distingovaný, slušný, nanejvýš podle etikety, zkrátka tak, aby na mě Ladislav Špaček mohl být náležitě hrdý. (Když už napsal knížku, která je mojí jmenovkyní.)

Na světě je přeDanováno

16. března 2015 v 21:55 | Yima |  Yima
Daniel je mužské jméno hebrejského původu a znamená Bůh je můj soudce. Podle Wikipedie byl ve Starém zákoně Daniel "židovským mladíkem, obdařeným výjimečnou moudrostí, schopností vykládat sny a viděním do budoucnosti". V České republice (k roku 2013) jich žije 57 187. A v mém okolí je jich podezřele moc, až mě to začíná děsit.

Prvního Dana ve svém životě jsem potkala v první třídě. To byl spolužák, se kterým jsem se nikdy moc nebavila, momentálně vůbec nevím, kde je mu konec. Proto se tento Dan vůbec nepočítá do mého součtu. Další Dan je můj nynější spolužák. A teď v druháku se projevila exponenciální funkce, kdy jsem potkala Dana v říjnu, dalšího v listopadu na tanečních a teď před asi dvěma týdny (prozatím) posledního.

Z důvodu toho, aby se mí přátelé vyznali v tom, o kom zrovna mluvím, jsem je všechny musela dokonce očíslovat! (Těším se, až potkám dalšího Dana. Mezi číslo tři a číslo čtyři hodlám vložit mé oblíbené π.) Díky těmto číslům můžeme uplatňovat názvosloví alkanů, alkenů, alkynů i zde, například 1,3 - diDan. (Což by v chemii neprošlo a nejmenovalo by se asi vůbec nijak.)

Představuji si, jak jednoho dne potkám Dána Daniela Danielsona. V tomto případě bych utekla do mezinárodních vod, kam plánuji utéct celkem pravidelně, ponorkou se potopím až na dno a zahrabu se co nejblíž zemského jádra. V nějaké krásné tabatěrce (z nereznoucí oceli) schovám dopis, ve kterém popíšu své strasti, protože fakt, že je na zemi přeDanováno mě trápí mnohem víc než nějaké globální oteplování. Za pár tisíc let mě někdo najde a bude ze mě krásná fosílie s tabatěrkou a vzkazem z minulosti.

Prosím, budoucí rodičovstvo, nepojmenovávejte své syny Daniel nebo Dan. Drazí stávající Danielové a Danové, nikdy se nenechte přemluvit k přijmutí dánského občanství!

Psací odpoledne

15. března 2015 v 21:29 | Yima |  Yima
Není to tak dávno, co jsem tu inzerovala Psací odpoledne, tedy akci pro brněnské a okolobrněnské psavce. Psací odpoledne se událo dnes a společně jsme strávili asi čtyři hodiny v Café Scala, kde nás mile pohostili a ani se na nás nedívali skrze prsty, když jsme organizovaně stříhali noviny.

Celkem se nás sešlo deset - Temnářka, Elinor, Lyra, Dan, Eliza, Em Age, Arin, Kačka, Marťa, která si blog založí, a já. Zabrali jsme čtyři stolečky, na kterých bylo méně než dost místa. Po úvodním kolečku "jmenuji se, je mi tolik a tolik let, chodím na tu a tu školu a píšu to a to", jsme se dali do psaní. Každý jsme si z klobouku vylosovali tři slova či sousloví vystřižená z novin. Tyto ústřižky jsme nadále použili v textech.

Teaser Tuesday (15)

10. března 2015 v 19:29 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Pedagogická konstanta: až na vzácné výjimky se osamělý mstitel (nebo potměšilý výtržník, přijde na to, jak se to vezme) nikdy nepřizná. Když rošťárnu provede někdo jiný, taky ho neprozradí. Solidarita? To není jisté. Spíš radost z toho, jak se ti nahoře pinoží s jalovým vyšetřováním. Nijak ho nedojímá, jsou-li potrestáni všichni žáci - zákazem toho či onoho -, dokud se viník nepřizná. Naopak, naskytuje se mu tím příležitost stát se konečně jedním z nich. Přidává se k ostatním a prohlašuje, že je to "hnus", takhle v tom místo sebe "zkoupat" všechny "nevinné". Udivující upřímnost! Že je viníkem on sám, už v jeho očích není důležité. Protože vedení školy potrestalo všechny, mohl přehodit výhybku: tohle už se netýká vyšetřování, tady jde o princip; a rovnoprávnost je pro něho jako pro správného puberťáka princip, o kterém se nesmlouvá.

Všichni jsme chodili do školy. Což je na jednu stranu děsivé, ale na druhou stranu zázračné, nemyslíte? Některým to šlo líp, některým hůř - to byli ti špatní a problémoví žáci. Daniel Pennac, který napsal knihu Učení mučení, byl jedním z nich, ale o pár let později se on stal kantorem. Nejlepší učitelé jsou prý bývalý špatní žáci.

S čímž souhlasím. Ale nebudu to nijak rozebírat, na to vyhradím jiný, samostatný článek, o učitelích, o žácích, o jejich vzájemných vztazích a tak podobně.

Tato kniha je autobiografická, Pennac se tam zabývá svými školními léty, ale i dobou, kdy učil. Vzpomíná, jak pomohl nejrůznějším lidem, co ovlivnilo jeho, jak on ovlivnil ostatní. Je to velmi čtivá kniha a je velmi poučná - nejenom pro učitele a rodiče problémových žáků, ale i pro žáky samé (ať jsou jacíkoli) a zbytek populace. Vyskytují se tam zajímavé pohledy na věc, které se nám ve škole ne vždy ukazují a prezentují.