Duben 2015

Nebezpečí

30. dubna 2015 v 15:03 | Yima |  Yima
Život má tendence mě stále ujišťovat, že není samozřejmostí, že může kdykoli odejít a že se může stát kdykoli komukoli cokoli a to včetně mě. Jsem za to na něj naštvaná, protože z jeho důkazů mám potom akorát paranoidní myšlenky, deprese a nejsem schopná se s tím normálně vyrovnat jako normální člověk.

Dnes ráno jsem šla do školy, poměrně jsem spěchala, bylo už půl. Došla jsem na zastávku, chvíli čekám a pak vidím, jak se nějaká slečna rozhodla přejít silnici mimo přechod, ostatně jak to já právě na tomto místě dělám běžně. Nevnímám ji, však jen přechází silnici. A pak uvidím, jak jede auto a jak ona leží pod starou škodovkou, rychle se zvedá, kulhá zpátky na chodník, kde si sedá, ztěžka dýchá. Měla na kolenách roztržené vínově červené silonky. Chyběla jí bota, kterou ji donesl náhodný kolemjdoucí až z kolejí. Pod autem ležel krém.

Řidič okamžitě vyskočil z auta a běžel k ní. "Lehněte si na zem," říká a ona si lehá. Za autem se utvořila fronta, spoustu lidí vystupuje a běží k raněné. Je okolo ní houf. Všichni se o ni starají. Rozepínají jí sako. Krk má na levé straně celý od krve.

"Tak já zavolám sanitku," říká jedna žena hned, jak k ní přiběhne. Dostávají instrukce. Jedna žena vytáhla z kapsy složený látkový kapesník a přiložila ho na slečnin krk. Nejsem schopná pohybu, jen zírám, klepu se, je mi zle z toho, co se stalo, co jsem viděla.

Nasedla jsem do šaliny. Když jsem vystoupila na České, viděla jsem a slyšela sanitku, jak jede na místo. Jakmile jsem byla o kousek blíž ke škole, slyšela jsem, jak jede zpátky. Nemohla jsem se s tím vyrovnat. Tep jsem měla ještě větší než normálně a už to je až moc. Dávala jsem si pozor na každý svůj krok, při procházení skrz Miladu Horákovou jsem se bála, aby se mi ještě tam něco nestalo. A pak se na mě slétlo hejno maturantů a já celá vystresovaná se usmívala, ale pořád s tou vidinou rotržených silonek. Psala jsem test a místo toho, abych se snažila vymyslet, co to je hmotné právo, jsem viděla tu slečnu s krvavým krkem. Smála jsem se a mluvila s lidmi, pohybovala se po chodbách, seděla skoro tiše ve vyučování, kupovala si nejrůznější věci od maturantů, a přitom všem tam pořád byla a je tu pořád.

Nejsem si úplně jistá, jestli já to zvládnu, se přes to přenést. Ale o mě teď nejde. Doufám, že té slečně se nestalo nic vážného, že bude v pořádku a že bude zase chodit přes silnici, ale teď už na přechodu. Já už si netroufám přejít silnici jinde, než kde je přechod. Poctivě čekám, než bude zelená. Každému člověku se vyhýbám obloukem, aby mi něco neudělal. Díky dnešnímu ránu mi v mozku zase seplo to tlačíko a já nebudu moct po aspoň týden dojít ani v klidu pro pití do kuchyně.

Dávejte se na sebe pozor.

Muži

28. dubna 2015 v 15:14 | Yima |  Postřehy
Josef Pospíšil zemřel ve svých třiaosmdesáti nedožitých letech 22. dubna po krátké nemoci, říká parte, co je vyvěšené za výlohou trafiky, jestli se tak tomu ještě v dnešní době říká, na ulici Úvoz a každý den kolem toho procházím. Nevím, jestli si tam každý den chodil kupovat cigarety, noviny nebo denně sázel. Možná se jen rodina chtěla pochlubit, že bude dědit. Ale co? Zničený játra?

Čekala jsem na přechodě, až se na semaforu objeví zelená, protože na červenou se přece nechodí. Ve stejnou dobu stála i auta a hned jako první byl postarší muž v tmavě zelené Felicii, co se šťoural prstem v nose a druhou rukou mě pořád pobízel, abych šla, a já pořád ukazovala na semafor, že to doopravdy nejde! Přešla jsem na refýž, když byla zelená, a pán tam ještě aspoň tři minuty stál (a šťoural se v nose).

Po cestě do střediska jsem míjela muže ve středním věku, byl plešatý, podivný tvar obličeje, značně hruškovitý, někoho mi připomínal. Budu muset zrušit svůj starý dobrý zvyk, že se na lidi na ulici usmívám. On se usmíval o to víc, až jeho tlusté tváře přesahovaly mez elastičnosti, prohlížel si mě od hlavy až k patě a k tomu ten úsměv, tváře, zuby nemotorný pohyb - kdyby nebyl bílý den, vzala bych nohy na ramena.

Na přechodě u křižovatky Úvozu a Údolní jsou lavičky a na jedné z těch laviček žije muž. Je už docela starý, nebo ten starý vzhled dělá jenom ta ulice. Dnes tam ležel a opodál stáli dva kluci, tak dvanáctiletí, a fotili si ho a smáli se mu a on nic netušící spal dál a celej svět mu byl (je a asi i bude) u prdele. Šťastný to muž.

Dneska ráno, Obilní trh 4. "Slečno, nemáte náhodou propisku? Potřeboval bych si opsat tady číslo..." Jedno z těch čísel, která jsou napsaná na tabulích vedle vchodu, jedno z těch čísel na doktora. Tak jsem mu propisku půjčila, začal psát na papírek a potom začal utíkat i s tou propiskou pryč. A tak mi byla odcizena nějaká reklamní propiska a já stále věřím lidem a v lidstvo.

"V tom Bjně nic není. Bjno nemá žádnej histojickej stžed. Jediný, co tady tak je, je ta Tugendhatka, ale na tu není žádný značení. Když se zeptáš jakýhokoli Bjňáka na ulici, tak ani nebude vědět, co to je. O víkendu se celý Bjno nahjne do Olympie a stžed je jako město duchů." - "Ale stezky u Svratky jsou vždycky plné..." - "Jo, u Olympie." - "Já myslela jako sport..." - "Ne, Bjňáci chodí nakupovat do Olympie." (Šéf mluvil se zaměstnankyní pod třicítku v šalině za mnou, škaredě jsem se na něj dívala, když jsem vystupovala, a celou dobu jsem málem nevydržela se nesmát. Brno je krásné a je tu toho spousta.)

Aneb muži v Brně. Uznávám, že ten mrtvý za nic nemůže.

Psací odpoledne II. a pozvánka na Psací odpoledne III.

26. dubna 2015 v 19:20 | Yima |  Yima
Od prvního Psacího odpoledne, kde nás bylo deset, jsme se rozrostli o dva psavce, ač z původního složení jsme byli jen čtyři. Oproti minule nám přibyl jeden kluk (a to ten z minulého nepřišel)! Psací odpoledne proběhlo v kavárně La Váza a strávili jsme tam tři hodiny psaním, čtením vzniklých textů, povídáním a smáním. Tentokrát se texty nesly ve stylu černého humoru a surrealismu, rituální podříznutí ovce ani kachny jsme neprováděli, protože obsluha nevypadala být této tradici příznivě nakloněna.

Psacího odpoledne se účastnili Em Age, Lyra, Melanie, Kefča, Temnářka, mimořádná, která pořizovala fotky, a pak stydlivci, kteří se zdráhali sdělit nám svůj blog nebo svůj blog nemají a to Martina, Zu, Romana, Kateřina a Filip.

Zároveň bych vás ráda pozvala na další Psací odpoledne! Bude se konat v neděli 17. května v 15:00 ve Dvorku pod Petrovem, zase v Brně. Událost na facebooku ZDE a budu ráda, když se tam zapíšete, pokud přijdete, abych věděla, pro kolik lidí mám zamluvit stůl. Pokud nepřijdete vy, ale znáte někoho z Brna či okolí, koho by to mohlo bavit a zajímat, řekněte mu, my nekoušeme a já se vás bojím víc, než vy mě.



Kterak je obtížné číst mainstream

23. dubna 2015 v 16:43 | Yima |  Yima
Vždy bilancuji na té hranici mainstreamu a něčeho "kvalitního", co se čtiva týče (v uvozovkách proto, protože mainstream neznamená nekvalitní literaturu, a to, co není mainstream, nemusí být ještě nutně kvalitní). Neskutečně mě pokaždé vytáčelo, že jsou všichni nadšení z nějaké knihy a já ji nečetla zkrátka z toho důvodu, že mě nijak nelákala. A potom jsem se neměla s kým bavit o knihách, které jsem četla já, až to končilo třeba e-maily určenými autorům - a následným skoro-infarktem, když mi přišla odpověď (třeba v případě Jiřího Šulce po přečtení knihy Dva proti říši, ze které jsem byla skutečně vnitřně rozervaná jako romantický hrdina). Jednoho dne jsem si teda řekla, že budu muset začít číst i věci, které čte někdo jiný, abych věděla, o čem je řeč v šalině.

Hunger Games jsem nějak nezvládla. Stoletý stařík a Analfabetka zaujímají své čestné místo v knihovně, nicméně jsou to knihy stále nedočtené, protože mi to nějak nejde přes jazyk, i když to všichni vynášejí do nebes. Zlodějku knih jsem si naopak zamilovala a poslední část knihy jsem probrečela a kopala do postele, jak může zatraceně být někdo tak podlý a zlý. Na pokraji mainstreamu a nemainstreamu se pohybují knihy od Jean-Michela Guenassii, které jsem neskutečně moc milovala a Klub nenapravitelných optimistů je snad mojí nejoblíbenější knihou. Na pokraji je proto, že musím být v té správně společnosti, abych našla čtenáře jeho knih. Šílenství ohledně Divergence jsem přešla neposkrvněna. K 50 Shades chovám opovržení a obálky této knihy bych se ani nedotkla, abych třeba nedostala nějakou nemoc. (nadhled, prosím!)

Když Básník /román o Ivanu Blatném od Martina Reinera vyhrál Magnesii Literu jako Kniha roku, prohlásila jsem: "Básníka jsem začala číst jako knihu a dočtu ho jako knihu roku." Vzhledem k tomu, že z toho bylo obrovské pozdvižení (nevím, jak mezi normálními lidmi, ale mezi literárně smýšlejícími ano), vyhrálo to nějaké ceny už před Literou, tak před Vánoci nebyl k dostání. Vzpomínám si, jak na facebook Martin Reiner psal, že poslední tři výtisky dodali k Ženíškovi. Jakmile byl dotisk, už je toho zase všude plno a není problém knihu sehnat, i když je teď na pultech vedena z cedulkou Magnesia Litera (na což lidi docela dají, co jsem tak viděla). Všem ji vřele doporučuji.

Jen se smějte v cirkusech!

16. dubna 2015 v 21:17 | Yima |  Téma týdne
Všude se to hemží hnutím Cirkusy bez zvířat, vznikají lidské cirkusy, dokonce jsem slyšela, že v Německu mají na cirkusáctví i obor na vysoké škole! Týraná zvířata se dostávají už i do médií, zda-li seriózních, nemohu posoudit. Ovšem na chudinky akrobatky a akrobaťáky, které od rána do večera bičuje principál, a akrobatky bičuje i přes noc, na ty nikdo nemyslí! (Tu poslední větu myslím ze srandy.) (A mohla bych vás poprosit, abyste i zbytek článku brali s rezervou? Děkuji.)

Když se akrobatky a akrobaťáci konečně připraví na představení na úrovni a začnou se do cirkusu hrnout lidé, především děti nadržené na zvířata a jejich skvělé kousky, najednou se jim začnou klepat kolena - a jak potom mohou chodit po provaze? Tomuto předchází velmi náročné cvičení na uklidnění psychiky. V mezičase principál vypráví vtipy s papouškem na rameni, který mu hravě odpovídá "Kdo tam?", když jeho páníček řekne "Ťuk, ťuk". Potom do manéže přiklušou akrobatka s akrobaťákem, oba našponovaní v bílých upnutých overalech, diváci jásají, křičí, tleskají, děti se ptají, co je to zač, a v tom akrobatka s akrobaťákem vyletí na jistících provazech nahoru a kladou nohu za nohou na lano zavěšené přes celou manéž, mají srdce až v krku, i když si to tolikrát zkoušeli, a bojí se podívat dolů. A v tom malé děcko zařve: "Hele, on se posral!"

A pak se začnou všichni diváci smát a směje se i principál a papoušek svým pronikavým smíchem, až se začne smát i akrobatka. Maminka chlapce i jeho sestru napomene: "Nesmějte se, to není k smíchu." Ale jejich tatínek jim ukáže vstupenku a přečte, co na ní stojí: "Jen se smějte, cirkus je tu právě od toho." A o to víc se všichni smějí a o to víc je akrobaťák červenější a červenější, až z té samé nervozity spadne a...

Tímto oznamuji založení hnutí Cirkusy bez lidí! Cirkusy by ode dneška měli být prázdným stanem, kam si lidé přijdou sednout, popovídat a zasmát nad historkami, které stojí za to! Nechť velké barevné stany cirkusu budí v lidech naději a dobrou náladu, ne opovržení a zahanbení, že nemohou svým ratolestem říct ne a jdou tam, i když to není správné. Všechny vás vyzývám, ať při příští návštěvě cirkusu vašeho města se neostýcháte a koupíte si lístky. Předveďte lidem, co je to opravdová sranda a čemu se mohou od srdce zasmát. V nestřežený okamžik mezi vystoupením lvů a ukázkou anakondy, kterou nesou polonahý ženský, to aby na své přišli i tatínci, protože do strip baru je maminky nepustí, přeskočte zátarasy a rozesmějte lidi jen svojí přítomností. Okouzlete je svým šarmem. Při nejhorším se z publika ozve: "Hele, on se poblil," protože zřejmě budete opilí.

Alternativní konce povídky Jak broky

14. dubna 2015 v 21:28 | Yima |  Yima
Minulé jaro jsem napsala povídku Jak broky na téma Kafe v pět, abych ji poslala do soutěže Pana Nakladatele. Stala jsem se jedním z výherců a v říjnu 2014 vyšla společně s dalšími povídkami v knize. V současné době povídku ručně přepisuji, dnes jsem ji vyvázala a zítra budu šít přebal - to vše zase do soutěže, tentokrát jiné. Povídka, která v knize vyjde na dvacet stran A5, ve wordu na pět stran A4, v ruce vyjde na šedesát devět stran 16x16 centimetrů.

Tímto přepisováním jsem povídku přečetla dvakrát po sobě (přečíst pár slov, napsat pár slov, přečíst pár slov, napsat pár slov...) a ještě k tomu hrozně pomalu, takže jsem měla čas nad každým slovem a slovním spojením řádně přemýšlet. Mnohokrát jsem se nad tím vším pozastavovala, jaký sračky jsem tam proboha psala. Dnes bych to napsala úplně jinak. Nebo spíš bych to nenapsala vůbec. Například s názvem nejsem spokojená vůbec. Tenkrát mě nemohlo nic napadnout, tak jsem to pojmenovala takhle, protože jsem nepočítala s tím, že se to někdy dostane do éteru jinak než formou mého blogu. Ovšem stalo se, tak co už.

(Následující odstavce obsahují děj a rozuzlení povídky, takže pokud si ji chcete přečíst, odkážu vás na svůj povídkový blog, kde povídku najdete ZDE, pak se mi sem ale vraťte, abyste si tento článek mohli dočíst! Pokud vás povídka nezajímá a chcete jen vědět, jaké konce ten podivín Yima vymyslela, v tom případě čtěte dál.)

Povídka je o malé holčičce Vladěnce, která nezná svého tatínka. Má stále nějaké rozumy, kterými štve svojí maminku, vymýšlí si ve škole, aby byla zajímavá, je prostě divná na sedmileté dítě. Jednoho dne ji napadne, že si napíše inzerát na tatínka. Čeká na něj oddaně na pískovišti s uvařeným kafém v bábovičce. Tatínek opravdu přichází, ale Vladěnka zjišťuje, že toto nebude ten pravý tatínek.


Netrpělivě jsem pak seděla na kraji pískoviště a rozhlížela se všude okolo. Jenže žádný pán nikde nešel a to se mi vůbec nelíbilo, protože on tady měl být! Třeba má jenom zpoždění. Pak ale utíkala doba a on furt nikde, tak jsem šla s tím kafém a obcházela pány, kteří seděli tak okolo a postávali a tak, ale nikdo nic neříkal, nikdo ten inzerát neviděl. A já už málem začínala plakat, protože jsem byla úplně sama, ani mámu jsem tam neměla a vůbec nic, prostě sama.
"Prosím vás, nejste tu na inzerát?" zeptala jsem se úplně sklesle nějakýho pána a říkala jsem si, že tento už bude poslední, že asi zůstanu bez táty. Protože už mám hlad, tak chci jít domů a dát si polívku.
"Táta se zajímavým povoláním, těší mě," řekl a zasalutoval. On je voják?
"Vy jste voják?"
"Námořník, děvenko." Zasmál se.
"A kde plujete?"
"Vlastně nikde." Pokrčil rameny. "Jsem kuchař, pokud ti to nevadí."
"Nevadí." Zavrtěla jsem hlavou.
"Dáte si kafé?" Natahovala jsem k němu ruku s oranžovou bábovičkou a on si ji vzal a pil a já pila taky kafé, poprvé v životě! Seděli jsme na tom pískovišti. Jo a jak jsem držela ten hrníček s kafém, měla jsem zvednutý malíček. To bylo taky v nějakým filmu, na kterej se díval bratranec.
Nakonec se ale přece jen ukázalo, že toto nebude ten pravý tatínek. Byl hodný a legrační a vařil se mnou z písku, ale něco tam pořád nesedělo. Nějak to nebyl opravdický táta, byl takovej spíš jako starší brácha. Když jsem potom přišla domů, raději jsem o tom mámě neříkala, ona by dokázala hrozně vyšilovat. A třeba by zase plakala a to já nechci. Tak jsem potom večer ulehla do postele a zase přemýšlela a nevěděla jsem, ale věřila jsem, že na to přijdu, ale život je ještě dlouhej, tak jednoho dne… Než ten den ale přijde, tak zítra půjdu s bráchou na další kafé.


Ohlasy na konec jsou různé. Buď v tom lidé spatřují naději, že Vladěnka našla kamaráda, byť takhle staršího, že třeba jednoho dne opravdu najde tatínka. Naopak jsou tu potom lidé, kteří mají zřejmě rádi katastrofální scénáře - domnívají se, že jde o pedofila, který Vladěnce jakýmkoli způsobem ublíží. Zatímco jsem povídku přepisovala, stihla jsem vymyslet spoustu dalších variant, jak by Vladěnčin příběh mohl končit.

Poznatky

12. dubna 2015 v 18:47 | Yima |  Yima
Poznatek č. 1
Můj epitaf bude znít: "Píšu sračky, protože můžu."

Poznatek č. 2
Nespím se Steevem, jak by si malá sociální skupina, neboli tým Tématu týdne, mohla myslet.

Poznatek č. 3
Nechodím s Martinem, jak by si malá sociální skupina, neboli "náctiletí" Mensané z Jihomoravského kraje, a velká sociální skupina, neboli mí přátelé na facebooku, mohly myslet.

Poznatek č. 4
Líbí se mi úplně někdo jiný, o čemž se rozhodně nechci šířit na blogu. (A ani nikde jinde.) (A asi to ani neřeknu dotyčnému, neboť se stydím a přijde mi to trapný.)

Poznatek č. 5
Když vám milionkrát řeknu, abyste mi nesahali na kolena, že mi to vážně hodně vadí, není zrovna nejlepší nápad mi sáhnout na koleno v autě, kde je moje máma a sestra, kdy se zatraceně nemůžu slovně bránit, protože by to vypadalo zatraceně divně.

Poznatek č. 6
Mám-li měsíc a půl na napsání článků do školního časopisu, nechám si to na poslední týden, co na poslední týden, nechám si to beztak na příští víkend, kdy nebudu nic stíhat.

Poznatek č. 7
Film Zeměpisec, který propil globus je pěkný - minimálně z 35 minut, které jsem viděla, je pěkný. Přesto se mi nechce se na něj dodívat, i když bych potom mohla dostat (malou?) jedničku z ruštiny.

Poznatek č. 8
Právě teď bych měla dopisovat ručně knihu, abych ji mohla vyvázat a do čtvrtka, kdy je uzávěrka soutěže, ji odnést na příslušné místo. Než abych dělala něco užitečného, sedím na posteli a píšu poznatky.

Poznatek č. 9
Tyto poznatky vám budou úplně k ničemu. Tyto poznatky budou úplně k ničemu dokonce i literárním historikům.



DOMY ve velkoměstě

8. dubna 2015 v 19:57 | Yima |  Yima
Velkoměstem v Česku myslíme to město, které má více než 100 000 obyvatel. A shodou okolností v jednom takovém městě žiji už od narození. Člověk by si řekl, že jsem už na život tady zvyklá, ale podívejme se, jaké nástrahy v podobě DOMŮ může velkoměsto přinášet.

To máte tak, šeredný náměstí, beton, beton, beton, funkcionalistická budova, mekáč, obchody s oblečením, jejichž jména neznám, knihkupectví, pasáže, pasáže, beton, beton, beton, tuhle roste z toho betonu strom, strom, strom, lavička, strom a helemese, uprostřed náměstí je obří čurák symbolizující obléhání města Brna Švédy, beton, beton, beton a tak nádherný DŮM, který by rád korespondoval se zmíněnou funkcionalistickou budovou, nicméně je to děs a hrůza v podobě Omegy, na kterou originálně navazuje (podle mě nejhezčí v Brně) pasáž Alfa. Prosím pěkně, tady tento DŮM ve velkoměstě stojí už devět let a nikdo se ho zatím nepokusil zbourat.

Dalším DOMEM, který stojí v mém velkoměstě za zmínku, je nejvyšší budova v České republice, tedy AZ Tower v administrativní zóně, přesto v blízkosti železniční tratě, hlavního nádraží a centra města. Se svými 111 metry se tyčí do výšky, že každej Pražák musí zalamovat své krky dozadu, aby dohlídl na její vrchol. Všichni Brňáci jsou samozřejmě na toto prvenství značně hrdí, protože v něčem konečně předběhli prohnilou Prahu, ale když se nad tím každý upřímně zamyslíme, komu se to vlastně líbí, počet obdivovačů se zmenší na nutné minimum. Především se mi zdá nechutná ta barva, duhová vlajka na Petrově by se vyjímala víc.

Dále bych ráda zmínila neslavnější DŮM v Brně, který zaznamenal i celosvětový úspěch. Kromě funkcionalistické architektury na vile Tugendhat obdivuji především vždy krásně střižený trávník, vždy křiklavě zelený, který bílým stěnám DOMU dodává lesk a slávu. Na tomto DOMĚ je také obdivuhodná onyxová stěna a křeslo, které je z mě neznámých důvodů vyobrazováno na KAŽDÉ pohlednici z interiéru, na KAŽDÉ fotografii z interiéru a na KAŽDÉM videu z interiéru. Zajímalo by mě, jestli v tom interiéru doopravdy je.

DOMY v mém velkoměstě stále přibývají, největší rozkvět ale stavebnictví zažívalo v éře komunistické, kdy na periferiích vyrostla mnohá sídliště zašedlé barvy, kterou se kochají děti z přilehlých obcí, když poprvé jedou do Brna a z samotného centra jsou pak zklamaní, protože Brno vlastně není taková krabice, jak to vypadalo na začátku. V dnešní době už jsou tato sídliště barevnější, čímž obyvatelé těchto hnusných kvádrů zdůrazňují především toleranci vůči sexuálním menšinám.

Jedním z DOMŮ, na které nesmím zapomenout, je kostel Nanebevzetí Panny Marie na Mendláku, kam chodil do školy Leoš Janáček, který má v Brně vlastní DŮM, v němž je nyní muzeum s pěknými, avšak neautentickými parketami, a kde prováděl své výzkumy Rakušák (jak uvádějí cizojazyčné učebnice) Johann Gregor Mendel. Pokud nechcete kostel, vevnitř pěkně barevný, považovat za DŮM, doufám, že vaši domozvrhlou mysl uspokojím, když řeknu, že ve vedlejším DOMĚ je muzeum Mendela.


Tento článek vznikl jako reakce na článek na Srdci blogu: DOMI ve velkoměstě - nový zábavný seriál blogerky Dominiky Novákové. Tady tento první díl seriálu jsem neviděla a prohlašuji, že ho hodlám i do budoucna bojkotovat, protože se mi nelíbí, jak Standa vyzdvihuje nějaké projekty, které nemají s blogem nic společnýho, snad jen to, že DOMI má blog, toto souvisí s Krásnou.cz a Krásná.cz by se taky měla postarat o propagaci. Rozčiluji se nad tím, protože si myslím, že Srdce blogu by mělo informovat o událostech (jakože by možná nebylo špatný podat nějaký oficiální hlášení ohledně AK), občas tam hodit nějakej rozhovor, ale ne zatraceně dělat toto. Prosím, své připomínky, že nevím, o čem mluvím, když jsem video neviděla, si nechte pro sebe. Nekritizuji tu videoklip samotný, ale přístup blogu (ztělesněného Standou). Na druhou stranu by mi bylo úplně jedno, kdyby byl článek jeden den na titulce.

Stando, kdybych udělala seriál Domy ve velkoměstě, budeš mě sdílet na Srdci blogu?

Poprvé

1. dubna 2015 v 18:14 | Yima |  Yima
Lidi maj vůbec potřebu nějak víc prožívat jakýkoli poprvé, zaznamenávat je, snad protože právě před tím "poprvé" se jedná o věc neznámou, tudíž nebezpečnou a člověk je podvědomě plný obav. "V této kavárně jsem poprvé, doufám, že budou mít dobrý kafe." nebo "Touto cestou jsem nikdy nejela, myslíš, že se neztratíme?" nebo "Nikdy jsem s nikým nespala."

K nejrůznějším poprvé se vážou nejrůznější pověry. Kupříkladu první noc na novém místě. Co se vám zdá, to se vám vyplní. Pravidelně při takových událostech ráno dávám pozor, abych hned nezapomněla, co se mi zdálo. Ovšem protože si pamatuju několik desítek snů, ani za mák netuším, který byl ten sen "poprvé" a tudíž ani netuším, zda-li se mi dotyčný sen splnil.

Včera jsme se přestěhovali, začalo se za ranní chumelenice, pokračovalo přes další nešvary počasí a skončilo se asi o půl desáté večer. Nový byt je větší, ale i tak to tu vypadá jako sklad. Ulovila jsem si matraci, abych měla na čem spát, je uprostřed tašek. Už se to tu začíná rýsovat, ale než dosáhneme kýženého výsledku, potrvá to jedna, dva, tři, čtyři, pět...

První noc v novém bytě. Nejsou tu žaluzie, zatím tu nemáme záclony. Není tu tma. Je tu něco jako šero. Což je pro mě děsně nezvyklý. Dům je hned na křižovatce a byť bydlíme ve třetím patře, občas sem dolehne zvuk nějakého auta, trolejbusu a dalších podivných motorových vozidel. Nezvyk. To jsem za chvíli přestala vnímat, usnula jsem a spala až do sedmi ráno, kdy nám byl dovezen nový nábytek. A spalo se dál.

Pamatuji si naprosto přesně, co se mi zdálo. Samozřejmě v tom figurovaly známé jevy jako absurdno, kluk,... a dobře, zas tak přesně si to už nepamatuju, poněvadž jsem svoji paměť dopoledne přepsala husitstvím a dobou jagellonskou, ale tak tu hlavní zápletku vím a to je podstatný, ne?

Lidi maj vůbec potřebu nějak víc prožívat jakýkoli poprvé, zaznamenávat je, snad protože právě před tím "poprvé" se jedná o věc neznámou, tudíž nebezpečnou a člověk je podvědomě plný obav. To je důvod vzniku tohoto článku. Protože každá další noc sice bude stejná, ale nikdy ne taková, jako ta dnešní.