Až budu dospělá a budu mít řidičák a peníze na účtu, koupím si fau vé té jedničku. Je to můj sen už od dob, kdy jsem byla ještě víc malá, než jsem teď, ten sen stále přetrvává a dlouhé minuty toto super vozítko obdivuju mezi angličáky v hračkářstvích. Doma ho pořád nemám.
A nějak skvěle tu té jedničku pojmenuju, třeba Růžena, a budeme s Růženou jezdit celý prázdniny po vlasti i nevlasti a bude nám fajn, budeme jen my dvě, protože si nedokážu představit člověka z mého okolí, který by vydržel takovou dobu jezdit odnikud nikam jen se mnou a Růženou. Ale nám bude fajn a budeme se mít sluníčkově, ale žádná tráva a alkohol za volantem, aby bylo jasno.
Budeme využívat šengenskej prostor a jen s občankou projíždět skrz hranice. Když tam bude fronta, budu si malovat hlavy a hlavy a hlavy a Hitlera zkříženýho s mimozemšťanem. Každý večer někde zaparkuju, rozbalím si spacák a lehnu si dozadu, brzo ráno se nasnídám kedlubny a pojedu dál, kam mě čáry na silnici povedou. A až si jednoho dne, přesněji 31. srpna, uvědomím, že zítra začíná škola a že zítra jdu do čtvrťáku a já budu zrovna někde na Giblartaru, tak mě přepadne panická hrůza a pojedu rovnou domů, abych stihla začátek školy a matka třídní mě nezabila.
Později obšlehnu Kerouacovu On the Road a budu o tom všem vyprávět svým studentům, asi spíš v hodinách zeměpisu než češtiny. Ale to až o pár let později. Mezitím bude Růžena na dobu neurčitou odstavena někde v garáži, protože se budu pilně učit na maturitu. (Hahahahahahaha.)
Tak toto jsou mé vyhlídky na příští prázdniny. Děsivý je, že za rok mi bude osmnáct a to mi pořád ještě není ani sedmnáct. To až za pět dní.




















