Alma mater páternoster

21. května 2015 v 16:13 | Yima |  Yima
Od jednoho do čtyř let jsme bydleli v osmém patře na Ečerově 12. Naprosto přesně si pamatuji, kde byla jaká místnost a jak byly uspořádány. Měli jsme pianino a já na něj hrála Ovčáci, čtveráci. Komponovala jsem značně avantgardní hudbu. Hned vedle pianina jsme svého času vyráběly s mámou kostým čerta na maškarní bál. Měli jsme hnědý gauč, který odpovídal devadesátým létům, a obří televizi, které by se dnešní děti smály. Hned vedle našeho domu byl velký park, kde jsem jako malá sáňkovala a kam jsem chodila v létě na hřiště; vedle parku byla moje školka, tehdy růžová, teď ji opravili a namalovali naoranžovo.

Nechala jsem se unést vzpomínáním, že jsem si sem dokonce donesla alba a prohlížela si malinkou, hubenou, culíkatou, šklebící se holčičku, která byla táááák roztomilá. Tato malá holčička denně jezdila do osmého patra výtahem, tenkrát ještě neměl vnitřní dveře, zato měl obří černé čudlíky. Výtahy jsem zbožňovala. Až do okamžiku, kdy mi babička vyprávěla, jak nějaký kluk jel právě tímto výtahem bez vnitřních dveří (z VUT, kde babička pracovala, jsem znala ty obrovské výtahy pro desítky osob s vnitřními dveřmi a vůbec mnohem modernější) a šála se mu tam zasekla a on se uškrtil.


Když máma v mých asi osmi letech čekala Davida, mého bratra, který umřel dřív, než se vůbec narodil, byla v porodnici, vlastně právě proto "že něco bylo špatně". To pro mě bylo velké zklamání, že jsem měla mít toho vytouženého bratříčka, se kterým bych si hrála s autíčky, šila jsem mu už plyšáky, ale on najednou nebyl, což jsem nemohla pochopit. (Teprve minulý rok mi byla odtajena historie, že se narodil někdy v pátém měsíci, tuším, mrtvý.) Ačkoli v Bohuničské nemocnici už tehdy v roce 2006/07 měli zavírací výtahy, znovu jsem v jeho kabině vyslechla příběh o klukovi, který se uškrtil, když se mu zasekla ta šála.

Z toho mám strach doteď. U druhé babičky je pořád ten ošklivý výtah bez dveří, na jehož podlahu když stoupnete, celá se posune. Neodvažuji si do něj vstoupit dřív, než přijde táta. Asi před půl rokem se s námi ten výtah zasekl, což byl zážitek sám o sobě - najednou to zachrčelo, zastavil se tak, že ještě kouskem bylo vidět patro nad námi, a já se sestrou jsme začaly hrozně vyvádět. Táta jen zmáčknul znovu tlačítko a jeli jsme dál. Děsivé. Když jsem byla mladší, zásadně jsem chodila do a z šestého patra, kde babička bydlí, pěšky. Výtah jsem nemohla úplně překousnout. Ale to víte, s věkem se horší klouby a já je musím šetřit, když už tak blbě narostly...

Vždycky mě hrozně fascinovaly výtahy, které měly dveře na obou stranách. Matně si vybavuji, že šlo právě o některý z výtahů na VUT, nicméně nejsem si tím vůbec jistá. Pokud se nepletu, je takový i ve Vaňkovce.

Dneska jsem potkala páternoster. Na hlavní poště v Brně je, takový hnědý, maximální kapacita dvě osoby, nosnost 160 kilogramů, nesmí tam kočárky, lidi s berlemi, psi, kola a nesmí se tam převážet náklad. Já jsem měla na zádech akorát batoh ze školy a v rukou jsem třímala knihu a balíček, co jsem si byla vyzvednout. Pětkrát jsem si přečetla Pokyny používání oběžného výtahu, pokud zapomenete vystoupit v posledních patrech, prostě vystoupíte kdesi za tím a projdete bezpečně půdou nebo sklepem, psali. Tak jsem tam tak stála, minuta, dvě, tři, čtyři, koukala jsem, jak lidé vystupují a nastupují a dívala se, jak to jede rychle. Ale prostě jsem tím chtěla jet! Pro výtahově rozpolceného člověka, tedy člověka, který výtahy miluje a zároveň se jich bojí, to byla obrovská zkouška. Až jsem se tedy přemluvila, opatrně k tomu přistoupila, nechala projet jednu kabinu, už se mi to nezdálo jet tak rychle. Jakmile byla další kabina dostatečně blízko, dala jsem do ní nohu, okamžitě přisunula druhou a dívala se do "foyer" pošty, jak ubíhá a mizí někde dole. Přede mnou svítila tabulka s nápisem 1. PATRO a já raději zase vystoupila a do přízemí sešla po schodech.

Říkám si, co lidi tenkrát dělali, když tak slýchám historky, co se děje v zaseknutých výtazích...

To jen tak na okraj, moje vzpomínky na výtahy a moje dnešní výjimečná jízda páternosterem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 21. května 2015 v 20:51 | Reagovat

Já moc výtahy nemusím... A po přečtení tohoto článku už vůbec ne :D

2 Ang Ang | 21. května 2015 v 21:44 | Reagovat

Že bych se někdy stavila na poště jen abych se projela? :D

3 Neriah Neriah | 21. května 2015 v 21:47 | Reagovat

Já se výtahů děsně bojím a o lásce k nim nemůže být ani řeč. Jezdím jen tím, na který jsem zvyklá od dětství v našem paneláku. dost se mi ulevilo, když jsem zjistila, že panelák, v němž se nachází náš studentský byt, žádný výtah nemá. Do některých vlezu s někým známým, ale jak popisuješ ten bez dveří s posunující se podlahou, tam by mě nikdo nedostal ani násilím. Bojím se i těch moderních, se samootvíracími dveřmi, bojím se, že mě přivřou, v tomhle nevěřím žádným dveřím na fotobuňku.
Nedělá mi problém několik pater radši vyjít pěšky, i když je výtah k dispozici.
Často o nich mám noční můry, možná proto je můj strach z nich ještě umocněn. Prostě snesu téměř cokoliv, ale dobrovolně do výtahů sama nelezu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama