Červen 2015

Kterak se stalo, že jsem na titulní straně novin

24. června 2015 v 15:59 | Yima |  Yima
Ono je to se mnou značně obtížné. Jakmile vidím, že mi někdo volá, snažím se co nejvíc oddalovat přijetí hovoru. Onehdy mi volal spolužák a já jsem mu stihla mezitím napsat na facebooku, že vážně nehodlám telefonovat, ale on mě vytáčel pořád dál, až jsem tedy podlehla a zvedla to. Jakmile vidím, že mi volá neznámé číslo, tak to nezvedám tak nějak automaticky. A to se stalo, i když jsem byla na školním výletě.

Ve středu 17. června jsme tak odpoledne seděli v pokoji a jedli pizzu, až jsem si najednou všimla, že mám zmeškaný hovor. Kašlu na to, je to neznámé číslo. Ovšem když jsem se podívala o asi dvě hodiny později, byl tam další zmeškaný hovor od stejného čísla. Nu což, tak se podívám na internet, co to je za číslo. A zjistila jsem, že je z Rajhradu. Dobře, v Rajhradu byla organizovaná literární soutěž Skrytá paměť Moravy, kterou jsem před pár dny vyhrála. Tak jsem sebrala odvahu, do vedlejšího pokoje jsem šla oznámit svůj odvážný čin právě tomu spolužáku, o kterém jsem psala na začátku, a vytočila číslo.

Steeve X: Pokaždé to myslím ironicky!

18. června 2015 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Steeve X je jedním z těch ojedinělých druhů - je to bloger. Je mu sedmnáct let, žije v Pardubickém kraji, píše a má profilovku do žluta. Poznali jsme se přes téma týdne, kde je stále aktivním výběrčím a stará se o přijímání nových členů, takže pokud se chcete přidat, kontaktujte ho, a mimo to ještě stojí za článkem měsíce. Právě z TT se začalo šířit, že spolu spíme - a jestli ano, nebo ne, to je tajemství. A co víc o něm říct? On řekne sám v rozhovoru.

Tvůj blog v květnu oslavil jeden rok, máš přes jedenáct tisíc návštěv a 201 vydaných článků. Jak se liší tvá blogová idea tenkrát a teď?
Diametrálně! Když jsem blog zakládal, věděl jsem jen to, že bych do světa rád vyřval spoustu názorů - období založení bylo vlastně tak trochu plné hejtu z reálného života, který prostě potřeboval ven. Asi jsem si tak trochu myslel, že mám správný a k tomu originální názor na všechno. To byla pochopitelně blbost jak lívanec, jíž jsem se časem (snad) zbavil. Celkově se poslední dobou snažím být více "user-friendly", jinými slovy čitelnější pro návštěvníky, pro něž sledovat můj blog není žádná hračka.

Kdy a jak vznikla tvoje přezdívka?
Nikdy bych neřekl, že se to stane tak často dotazovaným tématem, když jde vlastně o chvilkový výplod mojí mysli. Jméno Steve se mi vždycky líbilo a dokonce jsem jej použil v jednom ze svých úplně prvních literárních pokusů - to bude asi ta kýžená symbolika, jež v ní jiní můžou hledat. Ale u "X" asi zklamu, je to naprosto random znak.

Proč používáš uprostřed českého textu anglické výrazy?
Myslím, že k vyjádření svých myšlenek pomocí textu mi nestačí jen jedna konkrétní forma jednoho konkrétního jazyka.

A byl bys schopný a ochotný vzdát se češtiny a psát jen v cizím jazyce?
Hah, v návaznosti na předešlou odpověď myslím, že by se moje vyjadřovací hřišťátko podstatně smrsklo. Ale proč ne, jazyky mám hodně rád, možná by to byla výzva.

Kromě na svůj blog píšeš taky na StudentPoint. Jak ses k tomu dostal? A je možné tvé texty objevit ještě někde?
Ke StudentPointu mě dokopala dnes již silně zaprášená blogerka, kterou jsem objevil mezi svými spolužáky. Přihlášku jsem ale nakonec podal sám, protože spolupráce s nimi nabízí reference a zkušenosti. Nikam jinam zatím svůj literární nos nestrkám, nepočítáme-li soutěže nebo slohovky.

Čili chtěl by ses psaní, potažmo novinařině v budoucnu věnovat?
Rozhodně jsem o něčem takovém přemýšlel. Zájem o takové školy a pracovní místa u nás mi v tom ale moc nepomáhá. Na druhou stranu jo, čtení a psaní jsou jediná věc, ke které přistupuju jako k zábavě a ne povinnosti.


Skrytá paměť Moravy

13. června 2015 v 11:30 | Yima |  Yima
Koncem května mi přišel dopis bez známky a s nápisem, že je z kraje. Samozřejmě že následoval šílený šok, jako kdo mi co z kraje posílá, co jsem provedla, nebo neprovedla a co po mně teda chtějí! Byla to jen pozvánka na vyhlášení literární soutěže Skrytá paměť Moravy, kam jsem poslala povídku Holubí dům. Prý jsem byla jedna z pěti nominovaných, kteří se mohli umístit na stupni vítězů. Dobře, šok opadl a já odpověděla e-mailem, že se dostavím.

Vyhlášení bylo včera ve Slovanském hradišti v Mikulčicích, daleko na jihovýchodě Jihomoravského kraje. Protože to mělo začít v 15 hodin a nám škola končí až o půl třetí, mohla jsem se ulít z chemie a společenských věd a místo toho se v tom vedru trmácet autem kamsi k Hodonínu, abychom přijely do Moravské Nové Vsi, tam odbočily na Mikulčice a za nimi jely další tři a půl kilometrů skrz lužní lesy a přijely ke krásné rozlehlé louce s krásnými mohutnými stromy.

Před budovou muzea byl postaven velký stan a pod ním lavičky a židle. Pro mě, stejně jako pro další nominované, byla, prosím pěkně, vyhrazena židle s cedulkou s mým jménem! Tak jsem si sedla do první řady a čekala. Mezitím jsem si všimla velkého plakátu v čele stanu, kde byly fotky a jména všech nominovaných a najednou to všechno bylo takové nějaké moc velké a obří a oficiální. Rozhlížela jsem se a v tom jsem uviděla Jana Němce, spisovatele a předsedu Asociace spisovatelů, kterého mám děsně moc ráda a jsem do něj už rok platonicky zamilovaná a potkávám ho docela často.

První bylo vyhlášení první kategorie, tedy základní školy. Ceny předával Jiří Němec, zastupitel Jihomoravského kraje z KDU-ČSL, a když jsem ho uviděla, měla jsem dojem, že se dívám na Stalina, protože ta podoba, ta podoba! Třetí a druhé místo obsadily dvě holky z jižní Moravy a první místo dívka z Olomouce, která prý poslala povídku do soutěže jen kvůli zlepšení průměru ve škole. Následovalo čtení krátkých úryvků z povídek výherkyň, poté hudební vsuvka od jihomoravské skupiny Šroti a nakonec vyhlášení druhé, tedy mé, kategorie.

Ludvíku, Ludvíku...

6. června 2015 v 22:27 | Yima |  Yima
"Prosím vás, přátelé, umřel Ludvík Vaculík," řekl nějaký pán v publiku na Sjezdu spisovatelů, poměrně potichu, zaslechla jsem vlastně jen takové doznění, otočila jsem se na něj, stejně jako spousta dalších. Lidi si začali šeptat: "Co říkal?" - "Prý umřel Vaculík." - "Vaculík?" - "Jo." - "Panebože."

Na pódium vešel Adam Borzič, který zřejmě nic neslyšel. Pohodil vlasy, usmál se. Mluvil o tom, že nemá rád resumé a že literatuře není konec, dokud není mrtvá. Zopakoval to ještě jednou...

Před dvěma týdny jsem listovala Vaculíkovými samizdatovými Morčaty. Byla jsem naprosto zaskočena jeho smrtí, jsem jako malá, naivní holčička, co si myslí, že když má člověk knihu, když ho lidi znají, mají ho rádi, je uznávaný, tak neumře, tak prostě nikdy neumře. Že takoví lidé neumírají. Největším paradoxem pro mě ale bylo, kolikrát se na něho řečníci odvolávali - jeho dílo, jeho výstup na předchozím slavném Sjezdu československých spisovatelů 1967.

Větší pozornost než Borzičově projevu jsem věnovala lidem okolo. Ondřej Buddeus s moderátorem, jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala, se semkli u mobilu a vypadali tajemně. Spoustu dalších hledělo do mobilů také a Adam Borzič se pořád smál. Za chvíli jsem se otočila na druhou stranu a Buddeus teď seděl na zemi, před ním ležel notebook, vedle něj čupěl Jan Němec. Zvedl se a popošel dva metry tam, dva metry zpátky, ruce měl založené na hrudi a ukazováček nad rty, úplně stejně jako jeho František Drtikol.

Adam Borzič pořád mluvil, už končil. Sešel, na pódium vyšel Jan Němec: "Na začátku jsem mluvil o bezmoci, teď jsme se dozvěděli, že asi před půl hodinou zemřel Ludvík Vaculík, který kvůli svému stavu nemohl přijít na Sjezd spisovatelů. Navrhuji se rozloučit minutou ticha a pak se rozejít." (Neřekl to úplně přesně takhle, řekl to tímto stylem a je to to, co si pamatuju.)

Moje první minuta ticha. Všichni jsme se postavili, ruce sepjaté před námi. O čem lidé přemýšlí, když je minuta ticha? Automaticky mi (docela klišoidně) začala v hlavě znít píšnička Jednou budem dál, když bylo po sloce, v duchu jsem se okřikla a jak jsem tak hleděla ke stropu, naskočil mi otčenáš, a tak jsem Vaculíkovi věnovala otčenáš, a jakmile jsem ho skončila, Jan Němec něco zamumlal a všichni se začali balit. Po celou tu minutu (a nikdy nevím, jestli se opravdu jedná o minutu) jsem jen silou vůle udržovala slzy v očích. Je to takové veřejné tajemství, že nesnáším zrovna dobře smrt, jakoukoli smrt, kohokoli smrt, stejně jako jakékoli odcházení. Ale copak se můžu jen tak rozbrečet mezi samými spisovateli, překladateli a literárními kritiky?

Takže takto skončil Sjezd spisovatelů 2015 a s ním Vaculíkův život.

Věřit

1. června 2015 v 16:42 | Yima |  Yima
Slovo věřit je infinitivem nedokonavého českého slovesa, které vzniklo z podstatného jména víra, jedná se o slovo všeslovanské, polsky wiara, rusky véra, chorvatsky vjera, srbsky vera, staroslověnsky věra. Praslovanské věra odpovídá starohornoněmeckému wara, čili věrnost, smlouva, záštita, příbuzné je i německé wahr, tedy pravdivý, pravý, staroirské fír, latinské verus, a tak dále, a tak dále; původní význam našeho slova tedy byl asi pravdivá věc, věrnost. (viz Český etymologický slovník z roku 2012)

Jakožto rodilí mluvčí význam slovesa věřit tak nějak podvědomě tušíme, ovšem může se pojit s dativem (komu? čemu?) a akuzativem (koho? co?), kde v češtině rozlišujeme ještě předložky v a na, v čemž spatřuji drobné významové rozdíly, které ovšem většina českých mluvčích potírá. To mi vadí a tak provedu na blogu jakousi osvětu. A poněvadž věřit se většinou používá ve spojení s Bohem, budu Boha využívat (všimněte si významového rozdílu mezi slovesy využívat a používat) u všech příkladů, abych vyjádřila tak nějak názorněji, co chci vlastně říct.

1) Dativ (komu? čemu?) neboli třetí pád
Věřím ti, věřím rodičům, věřím kamarádce, věřím Bohu, věřím (obecně) tomu.

2) Akuzativ (v koho? v co?) neboli čtvrtý pád
Věřím v tebe, věřím v rodiče, věřím v sebe, věřím v Boha.

3) Akuzativ (na koho? na co?) neboli čtvrtý pád
Věřím na draky, věřím na víly, věřím na Narnii, věřím na Boha.