Ludvíku, Ludvíku...

6. června 2015 v 22:27 | Yima |  Yima
"Prosím vás, přátelé, umřel Ludvík Vaculík," řekl nějaký pán v publiku na Sjezdu spisovatelů, poměrně potichu, zaslechla jsem vlastně jen takové doznění, otočila jsem se na něj, stejně jako spousta dalších. Lidi si začali šeptat: "Co říkal?" - "Prý umřel Vaculík." - "Vaculík?" - "Jo." - "Panebože."

Na pódium vešel Adam Borzič, který zřejmě nic neslyšel. Pohodil vlasy, usmál se. Mluvil o tom, že nemá rád resumé a že literatuře není konec, dokud není mrtvá. Zopakoval to ještě jednou...

Před dvěma týdny jsem listovala Vaculíkovými samizdatovými Morčaty. Byla jsem naprosto zaskočena jeho smrtí, jsem jako malá, naivní holčička, co si myslí, že když má člověk knihu, když ho lidi znají, mají ho rádi, je uznávaný, tak neumře, tak prostě nikdy neumře. Že takoví lidé neumírají. Největším paradoxem pro mě ale bylo, kolikrát se na něho řečníci odvolávali - jeho dílo, jeho výstup na předchozím slavném Sjezdu československých spisovatelů 1967.

Větší pozornost než Borzičově projevu jsem věnovala lidem okolo. Ondřej Buddeus s moderátorem, jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala, se semkli u mobilu a vypadali tajemně. Spoustu dalších hledělo do mobilů také a Adam Borzič se pořád smál. Za chvíli jsem se otočila na druhou stranu a Buddeus teď seděl na zemi, před ním ležel notebook, vedle něj čupěl Jan Němec. Zvedl se a popošel dva metry tam, dva metry zpátky, ruce měl založené na hrudi a ukazováček nad rty, úplně stejně jako jeho František Drtikol.

Adam Borzič pořád mluvil, už končil. Sešel, na pódium vyšel Jan Němec: "Na začátku jsem mluvil o bezmoci, teď jsme se dozvěděli, že asi před půl hodinou zemřel Ludvík Vaculík, který kvůli svému stavu nemohl přijít na Sjezd spisovatelů. Navrhuji se rozloučit minutou ticha a pak se rozejít." (Neřekl to úplně přesně takhle, řekl to tímto stylem a je to to, co si pamatuju.)

Moje první minuta ticha. Všichni jsme se postavili, ruce sepjaté před námi. O čem lidé přemýšlí, když je minuta ticha? Automaticky mi (docela klišoidně) začala v hlavě znít píšnička Jednou budem dál, když bylo po sloce, v duchu jsem se okřikla a jak jsem tak hleděla ke stropu, naskočil mi otčenáš, a tak jsem Vaculíkovi věnovala otčenáš, a jakmile jsem ho skončila, Jan Němec něco zamumlal a všichni se začali balit. Po celou tu minutu (a nikdy nevím, jestli se opravdu jedná o minutu) jsem jen silou vůle udržovala slzy v očích. Je to takové veřejné tajemství, že nesnáším zrovna dobře smrt, jakoukoli smrt, kohokoli smrt, stejně jako jakékoli odcházení. Ale copak se můžu jen tak rozbrečet mezi samými spisovateli, překladateli a literárními kritiky?

Takže takto skončil Sjezd spisovatelů 2015 a s ním Vaculíkův život.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | 6. června 2015 v 23:51 | Reagovat

A taky nám umřel Vinnetou. Věčná škoda.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 7. června 2015 v 12:05 | Reagovat

[1]: Je to nejen věkem, ale v této roční době i teplem, bohužel...

Dozvěděla jsem se o tom včera přes zprávy na seznamu (mé domovské stránce) a taky mě přepadl takový zvláštní pocit, že i "takoví" lidé umírají (rozuměj- spisovatelé, nevím, proč to tak mám). Ačkoliv mi Vaculík nebyl ničím blízký, cítím, že až jednou odejde Alois Mikulka, bude to pro mé slzné kanálky opravdová zátěž. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama