Fotím

Fotbalisti

25. února 2015 v 20:39 | Yima
Věděli jste, že když jsem byla menší, kolem deseti, jedenácti let, tak jsem hrála dva roky fotbal? Byl to dívčí tým v 1.FC Brno, teď už FC Zbrojovka Brno. Byla jsem do toho hodně zapálená, fotbal byla první věc v mém životě, potom orienťák a pak dlouho nic. Je to trochu absurdní, neboť teď je pro mě sport skoro hřích. Tenkrát jsem byla vůbec taková trochu (hodně) jako kluk. Měla jsem krátké vlasy, v tom věku jsem samozřejmě neměla žádnou dívčí postavu, do toho to klučičí oblečení... a navíc jsem nenosila náušnice. Vzpomínám si, když jsem šla koupit lístky na šalinu, měla jsem kšiltovku, takže to ještě podtrhlo tu chlapeckost, a paní říká: "Tak tyto už nemáme, ale nechtěl bys ty na hodinu?" A mně to vyhovovalo. Já jsem zatraceně moc chtěla být kluk. Vždycky. A občas mívám takové záchvěvy i teď.

Nechci tu ale rozebírat svoji identitu. Fotbal zhledávám naprosto stupidním sportem, kdy se banda lidí žene za balonem ("Jestli budete běhat v houfu, tak běžte raději hrát rugby!" volal na nás jednou trenér.) a když si fotbalista zlomí nehet, je to hrozná tragédie. Jenže z neznámého důvodu je fotbal velmi oblíbeným sportem a hraje se i v Salesiánském středisku.

Teď v úterý 17. února jsme měly jít vyfotit cokoli v areálu střediska. A já jsem pár fotek vybrala jako ty povedenější, i když to nejsou žádná umělecká díla a nezveřejňuji je tady, protože bych si snad myslela, že mají nějakou hodnotu, ale dávám je sem hlavně proto, abyste konečně věděli, kde že to vlastně trávím svůj volný čas, když o tom pořád píšu.

Jestli je v nich nějaká myšlenka? Poselství? Pro mě ano, já jsem je fotila s nějakým vědomím, ale neřeknu vám to, protože by vám to zkazilo požitek z těchto záběrů. A fotbalistů.

(Buďte rádi, že jste u toho nebyli. Chudák HellieG musela poslouchat moje stížnosti, že ti fotbalisti neběhají. A ona tam měla ještě ke všemu svýho učitele.)

Každý holub chce mít své místo

20. prosince 2014 v 15:55 | Yima
Před více jak dvěma měsíci jsem byla v Praze a to především kvůli výstavě Tváře odvážných. O celém výletě jsem psala článek, byla jsem všude možně. Po tak dlouhé době jsem si konečně našla volnou chvíli (táta po mně chce, abych probrala fotky z prodloužené, ale opravdu se mi nechce dívat na sebe v těch šatech, které měly nakonec až moc velký výstřih...) a udělala jsem něco s fotkou, která tady na blogu dostává provizorní název Každý holub chce mít své místo.
//po kliknutí na fotografii se vám otevře v novém okně větší

25 let poté

21. listopadu 2014 v 20:21 | Yima
Představuji vám výběr z pondělních fotek! Je tu pár fotek z demonstrace hnutí Listopadem to nekončí a potom dvě fotky od kašny na náměstí Svobody, kde bylo spoustu svíček. První fotka, tak ta je z České, to ještě na demonstraci nebylo. Jak jste strávili 17. listopad vy? A jaké z mých fotek se vám nejvíc líbí? Nejsou ideální, to jistě - co přesně na tom ideální není? Na konci článku můžete v anketě hlasovat, jaká fotka se vám líbí nejvíc.

001

Kouření vážně škodí

3. července 2014 v 0:13 | Yima
Tož to jsem se včera nudila. Vážně, prázdniny mě neskutečným způsobem vyčerpávají. Nic se neděje, čas plyne pořád dopředu, ale není ničem naplněný. Na začátku léta si vždycky říkám, že si prázdniny užiju a budu dělat to a ono a odpočinu si od té příšerné školy, ale pak najednou jen sedím doma a dívám se na Sherlocka.

A včera jsem se odpoledne nudila extrémně. Původně jsem chtěla jít večer na kolo, ale potom se rozpršelo ve středu města a za chvíli by to dostihlo i moji čtvrť. A vážně pak dostihlo. Tak jsem ještě využila příležitosti a vzala jsem foťák na krk a šla ven. Vlastně nevím, jak fotky dopadly, moc jsem je neprohlížela, vůbec se mi nechtělo. Ale už za chůze jsem vymyslela takovou věc... a protože teď jsem se nudila ještě víc, před půlnocí jsem z toho vyrobila toto.

Ironie absurdna

28. března 2014 v 19:02 | Yim
Dnes to bude pro změnu krátké.
Protože se to tu hýří texty a texty a vy, kteří mé články čtete pravidelně, už musíte mít naprosto vygumované oči a poničené všechny nervy, které vedou informace z očí do mozku, kde musí text dále zpracovávat, je na čase, aby si váš mozek poradil i s něčím jiným než s písmenky. Po dlouhé době to budou fotky. Dnes jsem jich po škole nafotila přes sto padesát, ale pro vás tu je výběr dvou. Černobílých. Prostě za to nemůžu, že se mi víc líbí ty černobílé, že té málobarevnosti dávám přednost před mnohobarevností, před tou rozmanitostí barev. Možná mě někdo chápete, možná zbožňujete černobílé fotky, stejně jako já, možná jste jejich odpůrci. Nu což, tak či onak si je můžete prohlédnout a snad mi říct, co by se dalo zlepšit. //po kliknutí na obě fotky se zvětší v novém okně//

Nedávno nám v Brně udělali ulici pojmenovanou po Václavu Havlovi. Pokud se nepletu, bylo to v lednu tohoto roku, ale nechci vám lhát, tak mi raději moc nevěřte. Někdy na začátku března jsem se tam byla podívat, protože jsem to prostě musela vidět. Abych vám to přiblížila, je to pod Petrovem, vedle Husy na provázku, nad Moravským zemským muzeem, zkrátka hned u vchodu do hospody Veselá husa.

Když jsem tam tedy dneska přišla, celá malátná, nevím, necítím se zrovna dobře, tak zpod názvu ulice na mě zíral nápis ještě jeden, ostatně však ho vidíte. I přesto všechno mi to přišlo tak zvláštní a divné, že jsem začínala vymýšlet slova a slovní spojení, které by to celé vystihlo. Nevím, jestli ironie absurdna je to správné označení, ale líbí se mi opravdu hodně - však Václav Havel psal absurdní drama a ironií je, že Václav Havel a Václav Klaus mají jména pod sebou, když se neměli zrovna v lásce.

A ačkoli tam na mě zíral onen Klaus, zůstala jsem tam asi půl hodiny a jen tak seděla a dívala se na procházející páry a jednotlivé lidi a skupinky lidí a připadala jsem si jako asociál, zvlášť když kolem mě procházela stará paní se psem a utrousila: "Asociální koutek." A já přísahám, že jsem o tom dneska dlouho přemýšlela, a přísahám, že jsem došla k závěru. Já vlastně nejsem až takový asociál, jen nemám nikoho, s kým bych ten čas mohla trávit. Hlásíte se někdo, kdo by se ujal osamělé pátnáctileté Brňačky s oblibou v literatuře? Snad bych teď mohla přejít k fotce druhé.

Fotka druhá je tedy také černobílá. Ptáte-li se, kdo to jde po chodníku, nevím. Je to náhodná stará paní, která jde po hřbitovním chodníku od hrobu. Víte, já ráda chodím na hřbitovy. Mám to tam mnohem raději než třeba v parcích, protože je tam ticho. Zpívají tam nejrůznější ptáci. A jsou tam milí lidé - zrovna dneska jsem zase potkala tamní zaměstnance, se kterými jsem prohodila pár slov. Některým to přijde morbidní, že je tam tolik mrtvých lidí... ale já právě za nimi chodím si povídat. Oni sice neodpovídají, ale na druhou stranu nic nenamítají, jako lidé živí. Prostě si člověk sedne před Viléma Mrštíka a mluví. Pak třeba za Leošem Janáčkem a zase mluví. Přechází od hrobu k hrobu, od známého člověka ke člověku neznámému, ale stále mluví a jim to nevadí, oni poslouchají a možná i přitakávají. Dneska jsem se bavila o hřbitovech s jedním klukem z ruštiny, ale na můj vztah ke hřbitovům řekl, že jsem divná. Jsem?

Chemické fotografie

31. října 2013 v 17:24 | Yim
Před hodinou jsem opustila své oblíbené místo. Ruce mi stále smrdí chemikáliemi. Vždy mě zajímalo, jestli tuto vůni zanechává ustalovač nebo vývojka. A taky je zvláštní, že octem nikdy nejsou cítit.
Před týdnem jsem vyvolávala fotky, které jsem nafotila na svoji Flexaretu. Na svitkovém filmu je možno nafotit dvanáct fotek, ale ne všechny jsem vyvolala. Také je škoda, že skenováním se trochu snížila kvalita. Ale to nevadí až tak, nevěšme hlavy! Už nějaký ten rok zbožňuji vyvolávání fotek. To, jak se zavřu to té fotokomory a jen za červeného světla se tam piplám ve všech těch chemikáliích, rozčiluju se nad tím, když pod zvětšovákem nechám červený filtr, a tak podobně. Vždy to ale stojí za to. Dnes jsem tam byla taky. Vyvolávala jsem fotky z prázdnin, ale taky jsem si domů přinesla čtyři fotky z minula. Jsou docela jiné než mé začátky asi před desíti lety. Ale tak co už, posuďte je.
A teď mě prosím omluvte. Už tu sedím s červeným nosem, zelenými vlasy a klaunovským kloboukem na hlavě. Možná mě potkáte ve městě. Ale spíš ne.

Závodnička pětka

27. srpna 2013 v 12:25 | Yim
V dnešních dnech můj život čítá snad desítky toho, co mám ráda a co považuji za své koníčky. Od sbírání známek, mincí, podtácků, plechovek, minerálů, přes vyhledávání informací, čtení a psaní, až po focení. A právě k focení jsem se dostala ze všeho nejdříve.

Vzpomínám si na svůj první foťák. Byl takový starý, analogový, nic moc. Černý. Měl šedou šňůrku, abych si ho mohla pověsit na ruku. Vždy jsem ho dávala do černého obalu s takovýma dvěma pruhy v červené barvě. Bylo to kožené pouzdro. Jen škoda, že už nevím, kde ten foťák je.

Začala jsem fotit, když mi byly čtyři roky. Opravdu jsem si užívala focení plotů a lidí bez hlav. No opravdu. Když se po letech dívám na ty fotky v albu, vidím jen ploty, květináče, lidi, kterým hlava zůstala nad okrajem fotky někde v nedohlednu. Jo, to bylo mé velké umění. A když si čtu popisky fotek, musím se smát. Třeba pětkrát po sobě mám zezadu fotky napsané plot. Přes jednu celou fotku mám vyfocené auto a mimo něj jsou tam jen nepatrné milimetry. Kdybych to náhodou nepoznala, napsala jsem si z druhé strany auto. Musím ale říct, že nejsou všechny fotky jen směšné.

O pár řádků níž můžete vidět fotku, kterou jsem fotila před jedenácti lety. Ano, fotila to malá, culíkatá holčička, co ještě neměla brýle a sotva chodila do školky, vlastně ještě nechodila. Lhala bych, kdybych neřekla, že ta fotka není nijak upravená. Ano, nepatrně je. Je převedena do černobílé. Takže, to je mé dílko ze čtyř let. Začátek mého koníčku, který mi vydržel ze všeho nejdéle.

 
 

Reklama