Píšu

Zvoník

18. prosince 2014 v 13:59 | Yima
Představuji vám svoji první povídku po dlooouhatánské tvůrčí krizi, která trvala něco mezi půl rokem a tříčtvrtě rokem. Je to povídka Zvoník do literární soutěže o cenu Filipa Venclíka, tématem bylo Tolerance... solidarita... empatie, vyberte si jedno téma, nebo zpracujte všechny. Není to úplně typická povídka na tato témata, ale schválně, určitě bude poznat, které z těch slov jsem si vybrala. (A když teď nad tím tak přemýšlím, možná by se to dalo přirovnat ke dvěma slovům.)


Na obrubníku seděl chlapec, mladý pán, hlavu měl opřenou do dlaní, prsty zoufale zajížděl do svých vlasů, v pravé ruce měl cigaretu, kterou nekouřil. Vedle sebe měl dvě alba rodinných fotografií, na nich ležela rozevřená knížka. Podíval se před sebe a povzdechl si. Ten chlapec, mladý pán, jsem já. Vyklepal jsem cigaretu a potáhl. Vyfoukl jsem kouř. Ničím životní prostředí, ušklíbl jsem se. Ničím životní prostředí, měl jsem chuť řvát. Nahlas jsem se rozesmál. Zavřel jsem knihu. Pozoroval jsem rozvázanou tkaničku, co ležela vedle mé boty, ale nezavázal jsem ji. Podíval jsem se na šedivou oblohu. Ničím životní prostředí, já parchant, já zrádce! Nikde nikdo. Cigareta dohořela. Zapálil jsem si další. Zavázal jsem si tkaničku. Nenávidím prázdná gesta.
"Ahoj," pozdravila mě.
"Ahoj."
Přisedla si na obrubník. Tvář měla podepřenou pravou dlaní a dívala se na mě. Před ní ležela taška, ani velká ani malá.
"Nemáš ještě cigaretu?" zeptala se.
"Na," hodil jsem jí krabičku, ve které byla poslední. Zapálila si ji.
"Díky," řekla a vyfoukla kouř.
Teď ničíme životní prostředí dva, ha ha.
"Kde máš věci?" zeptala se.
"Doma."
"Cože?"
"Doma, ve skříni, v poličkách a na věšácích. Doma, tam, kde bydlím."
"Ty nikam nejedeš? Aha, já myslela, že já už jsem v poslední várce."
"Ne, nejedu." Odkopl jsem kamínek.
"A kdy jedeš?"
"Nikdy. Zůstávám tady," pověděl jsem jí. "Ty bys měla jít, nebo ti ujedou."
"No tak, jsem tu naposledy, musím si to užít." A v ten okamžik, kdy to dořekla, nám vyšel kouř z pusy oběma zároveň. Ničíme životní prostředí jako fabrika na umělohmotný záclony. A je to sranda. Je to tak krásně nechutná sranda; když se podívám nahoru, je mi na blití.
"Vypadá jako dinosaurus," řekla, ukazujíc na jeden oblak.
"Ne, vypadá jako špinavá skvrna na bílým tričku."

Adolf říká

25. října 2014 v 14:13 | Yima
Uvést. Měla bych to uvést, abyste se nezděsili, že mám třeba takové politické smýšlení. Opravdu nemám. V tomto, ani se nedá říct, že by to byla povídka, je to takový malý dialogový experiment, se jedná jen o jistý "rozhovor" mezi Adolfem a jeho stoupenci. Původně jsem tam chtěla dát, aby udělali kartézskou soustavu souřadnic, ovšem nakonec se mi to tam nehodilo, což je škoda, protože ta představa byla k popukání.
Napsala jsem to už někdy v září. Založila jsem to a konec. Dneska jsem procházela všechny věci, o které jsem se v poslední době pokoušela. A tak jsem si řekla, že na toto bych ráda slyšela názor od lidí. Tak prosím, zde to je.

Čtyřicet sedm

23. března 2014 v 18:25 | Yim
V podzemním patře antikvariátu spokojeně seděla žena za pokladním pultem a listovala historickým průvodcem města Brna. Okolo stolu plného knih se ochomýtala mladá slečna a starý pán, kolem poliček se obíral pán ve středním věku, byl oblečen nóbl oproti těm odruhým - černá kravata, bílá košile, oblek.
"Prosím vás, máte Na cestě od Jacka Kerouaca?" zeptala se slečna nesměle a paní vzhlédla od průvodce. Vzápětí vstala a s mumláním jména přešla hned vedle mladšího pána a zběžně prohlédla poličku.
"Bohužel."
"Tak děkuju," řekla slečna a po točitých schodech odešla pryč.
"A Šarlatové písmeno máte?" zeptal se rovnou i starý pán a paní prodavačka ho musela znovu zklamat. I on tedy odešel pryč.
"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se prodavačka i posledního zbylého zákazníka, který stále tápal a jako by nevěděl. Chvíli jen mlčel a na paní zíral trochu tupě, ale vzápětí začal koktat, až se nakonec vymáčkl: "Evžen Oněgin?"
"Toho máme určitě."
"A mohl bych se na něj podívat?"
"Ano, jistě, tady." Paní zašmátrala v jedné z beden určených ruským autorům, které ležely na stole, a vmžiku pánovi podávala tenkou, tyrkysovou knížku. Ten ji všemožně omakával a díval se dovnitř, čichal k ní a vypadal blaženě.
"Tak já si to tady ještě projdu a uvidím," řekl, když pohladil obálku a usmál se.
"Dobře." Paní odešla znovu k malému pultu a dala se do prohlížení starých pohlednic z posledních dvou staletí. Pán zatím chodil sem a tam a sem a tam a okolo a zase tam a z polic vytahoval knihy a znovu je vracel, otevíral je a zavíral, ale Evžena nepustil z ruky, Oněgin mu byl stále na blízku. Až byl v rohu a zkoumal českou poezii dvacátého století, rychle něco vytáhl z kapsy a založil to přesně do strany čtyřicet sedm. Knihu zaklapl. Rozhlédl se po místnosti, měl srdce až v krku. Paní si ale jeho počínání nevšímala, tak se mírně uklidnil, spravil si kravatu a pomalým krokem šel zase k bedně s ruskými autory. Evžen Oněgin byl vrácen na své místo, omluvil se prodavačce, že si nakonec nic nekoupí, a odešel po schodech nahoru a na čerstvý vzduch.

Když se dalšího dne rozezněl zvon v kostele svatého Jakuba už podeváté, stejná paní odemykala stejné dveře a po stejných schodech scházela dolů do svého rajónu. Odložila si kabát, ale ani si nesedla a jala se prohlížet knihy, aby si vybrala, co si přečte dnešního dne. A co právě ten Oněgin, nebyl by pro dnešek dobrou volbou? Nehledala tedy dlouho a už v ruce svírala světle tyrkysovou vazbu. Usadila se s knihou za pult a otevřela na první straně.
Dlouho nikdo nepřicházel. Stále si četla a četla a vychutnávala si rýmy a každý verš zvlášť, vzpomínala na to, jak to asi znělo v ruštině, ale už to za ta dlouhá léta od maturity stihla zapomenout. Na chvíli nechala knihu rozevřenou ležet na pultě vedle pokladny a z tašky vytáhla láhev vody, aby se napila. Potom se už znovu ponořila do textu. Dokud neuslyšela malý zvoneček. A kroky po schodech. Evžen Oněgin byl odsunut na druhou kolej, uložen do poličky pod pultem. Čekala, co pan zákazník bude chtít.
Tento pán nebyl takový jako ten včerejší. Tento měl zteřelé, vybledlé rifle, nějaké ledabylé, barevné tričko a tím to haslo. Přes to tričko s potiskem All you need is love měl přehozenou jen fialovou větrovku.
"Budete si přát?" zeptala se paní, když pán stále postával a neposunul se ani o krůček dál k regálům a krabicím, kde by si mohl vybrat pro něj vhodné čtivo. Ale on se neměl ani k odpovědi. Pořád přešlapoval na místě, díval se za paní na historické knihy a… nic.
"Budete si přát?" zopakovala svou otázku.
"Prosím vás, Evžen Oněgin? Měl to napsat jakejsi Puškin nebo někdo takovej. Je to pro syna do školy, víte. Vůbec nevím, co to je zač, ale když to učitelka chce, tak žádný coby a koupím to, no."
Paní prodavačka na něj jen chvíli zírala a říkala si, co takový člověk pohledává ve výsostném území knih. Potom se ale zvedla a šla k bedně s ruskými autory, kde vzala dalšího Oněgina, tentokráte hnědého a tentokráte v novějším vydání než byl ten z nakladatelství Máj. Pán šel za ní, a když se obrátila a šla k pultu s pokladnou, zase šel za ní. Šoupal nohama a ruce měl v kapsách.
"Ještě něco?"
"Ale tak jo, já se ještě po něčem podívám, počkejte."
Tak paní namarkovala cenu a vytáhla svou rozečtenou knihu. Po očku stále sledovala toho podivína. Snad tu nechce něco ukrást! Ale ne, za knihy si pivo ani cigarety nekoupí. Tak ho přestala hlídat a plně se soustředila na své čtení. Pán měl jasný cíl. Nechtěl krást, musel najít malou, červenou knížečku od Seiferta. A když ji skutečně našel, stejně jako pán včera do ní vložil něco malého z kapsy. Na straně čtyřicet sedm. Potom došel k pokladně a byl připravený zaplatit jen za onen lyrickoepický román ve verších. Ale copak on věděl, co je to verš?
Knížku od paní prodavačky převzal a stoupal nahoru, až vyšel na čerstvý vzduch. Netrpělivě vazbu knihy otevřel a nalistoval přesně na stranu čtyřicet sedm. Přesně tam! Když ale nenašel kýžený pytlík s bílým obsahem, nervózně listoval knihou dál. Nikde nebyl! Nikde! Nebyl na konci, nebyl na začátku, nebyl v průběhu hlav, nikde! Utratil zbytečně patnáct set korun! A skoro stovku navíc za tento podělanej křáp, zbytečnou zábavu pro intelektuály, kterou on nikdy nevyužije. Mrsknul Oněginem o zem, až chudáka Evžena hlava musela bolet, a on jen čekal, až kolem půjde pro peníze ten nóbl podvraťák.
A šel.
Jakmile se dostal do vzdálenosti, kdy k němu mohl rychle, nečekaně doběhnout, udělal to. Bez varování na něho skočil, až ho povalil k zemi. Začal do něj bušit pěstí - do břicha, do hlavy, po celém těle. Bylo mu jedno, že mu může ublížit. Chtěl, aby jen cítil bolest. Podvedl ho. Prostě ho podvedl! A to se nedělá. Nikdy se to nedělá. Je to ohavnost, to podvádění. Už ho notnou chvíli mlátil, ale lidé nic, lidé nereagovali, chodili a chodili a koukali, ale to bylo tak všechno. Nóbl pán měl už bílou košili červenou, protože ten druhý mu už asi i zlomil nos. V jeden okamžik to vypadalo, že se síly obrátily a agresor je obětí, ale zdání klame. První pán toho otrhaného otrhal ještě víc, válel ho po zemi, nohama ho kopal do kolen, jednou rukou ho držel za rozcuchané vlasy a tou druhou ho bil hlava nehlava úplně všude. Pak se ale situace zase změnila a nejhůř z toho nakonec stejně vyšla oběť. Lidé si konečně bojujícího páru všimli. Dva statní chlapi se je snažili odtrhnout od sebe, ale nedařilo se. Mladá slečna v davu lidí, kteří utvořili hlouček okolo, zavolala policajty, někdo další zavolal sanitku. Než přijeli, tak už jen leželi na zemi, těžce oddechovali, drželi se za bolavá místa a jeden druhému nadávali těmi nejhoršími nadávkami, na jaké přišli.

Mezitím, co se na ulici strhla krvavá rvačka, paní prodavačka došla až na stranu čtyřicet sedm a divila se, co je to tam za bílý prášek.


První povídky

20. března 2014 v 20:42 | Yim
Když u nás posledně byla babička s dědou, zmínila jsem se o svých prvních povídkách. Pátrám po nich už nějaký ten pátek, táta je nemá, máma jakbysmet, tak mě napadlo, že aspoň mí prarodiče by je mohli mít schované, zvlášť když byly určeny právě jim na narozeniny v roce 2007. Tenkrát jsem chodila do třetí třídy a ještě mi stále bylo osm let. (Původně jsem to vypočítala špatně!) Babičku jsem tedy tak trochu naočkovala, aby se po nich podívala. Dneska jsem u ní byla, abych šila, a hle, babička ty povídky opravdu našla a vězte, že je to opravdu zábavné a já se u toho hodně nasmála. Nyní se můžete pobavit i vy. :)

Básnická snaha

30. ledna 2014 v 19:58 | Yim
Poslední dobou mám básničkovou náladu. To znamená, že nejsem schopná psát jinak mou oblíbenou prózu a píšu rádoby chytré básničky, které nikdo nechápe. Nebo píšu básničky, které jsou zase naprosto primitivní na pochopení, a ty zase nepatří mezi mé oblíbené. Každopádně teď jich několik napsaných mám. Zkuste si o nich popřemýšlet, napsat svůj názor do komentáře, a schválně, co se potom bude mému záměru blížit nejvíc. (Zaměřte se hlavně na básničku Kolektivismus, prosím.) Příští týden zveřejním článek, ve kterém vysvětlím své záměry v básničkách.
P.S. Přemýšlím, jestli se nemám přestěhovat na WordPress (a tady by se potom objevovaly jen TT). Co myslíte?


Vločka
Chytla jsem vločku
studenou.
Studenou vločku, co
zmizela.

Růže
Svěřil mi růži,
abych ji hlídala.
Navždycky odešel,
zůstala u mě.
Pak lístek po lístku
uvadla do cela.

Hranice
Za mně známé hranice
odcházím.
Opouštím tělo a
umírám.

Půlnoc
Tik tik, tik ťak,
do rytmu bez rytmu,
okolo dokola.
Tik ťak, tik tik,
dvanáctá odbila,
kyvadlo spadlo.

Kolektivismus
Zavrzal křídou,
tabule skřípala.
Napsal tam
a ona pět.

U královského dvora
Z pohárku usrkne,
chytne se za srdce.
Smrt už zas
pomohla vrahovi.

Na Hradě
Nač stěžovat si, voliči,
sám si za to můžeš,
že zvolil sis hlupáka,
jímž pohrdat jen budeš.

Co se má stát, stane se | Povídka

1. prosince 2013 v 15:30 | Yim
Česala si své dlouhé blonďaté vlasy. Seděla před zrcadlem a za jejím odrazem se zrcadlila nebeská scenérie se všemi oblaky, antickými sloupy a kamennými stavbami. Broukala si melodii, která ji zrovna napadala. Hřeben položila na noční stolek a postavila se. Urovnala si bílé volné šaty, které jí sahaly až pod kolena, zatočila se a s úsměvem na tváři si ustlala postel, aby později neměla kázání od některého z archandělů.
Rozezněly se zvony. Rychle ze stolku vzala sponu do vlasů a dala ji do kapsy. Spěšně, aby nepřišla pozdě, běžela k velkému amfiteátru, který byl vidět ze všech částí oblohy. Cestou míjela své kolegy mladších generací i těch starších. U Cirkula už bylo spoustu andělů, všichni se tlačili dovnitř, i přesto že každý měl své dané místo. Nahoře byli nejmladší a dole nejstarší. Na východní části stavby měli svá místa chlapci a na protější dívky. Ona vystoupala téměř až do nejvrchnějších řad a usadila se. Zabořila ruku do kapsy, aby si sponou sepnula cop, ale ruka nic nenahmatala. Kapsa byla prázdná a spona byla pryč. Musela jí někde vypadnout. Zřejmě, nedej Bože, propadla až na Zemi. Znervózněla. To by mohlo znamenat mnohé komplikace. Snažila se, aby na ní nebylo nic znát; jen se nesměle usmívala a zdravila své kamarádky, které se postupně usazovaly kolem ní jako každé ráno. Všude byl ruch, ale ten ztichl, jakmile se ozvala krásná melodie, kterou hrála zvonkohra. Všichni zpozorněli a čekali, kdo se ujme slova.
"Dobré ráno, andělé..." přivítal všechny archanděl Michael.
Vždy milovala ranní schůzky. Líbila se jí ta atmosféra, kdy jsou si všichni rovni a všichni si pomáhají. Každý den poslouchala snad nejpozorněji ze všech, ale dnes se nemohla soustředit. Pořád si představovala, jak její svěřenkyně zvedne ze země její sponu a stane se nějaká katastrofa. Co se potom může stát jí? Mohou ji poslat někam, odkud se už nikdy nevrátí? Nevnímala, co Michael říkal, ale když všichni řekli amen, už se jen podvědomně přidala. Celou dobu promýšlela, co může udělat. A věděla to. Musí se proplížit skrz Zlatou bránu a po Kamenné stezce sejít dolů a najít to, co ztratila.
Ještě když byla úplně malé andílče, tak jí vychovatelky vyprávěly, jak jednomu anděli spadla dolů nějaká kniha. Nebyla moc velká, nebyla ani ničím zvláštní, ale on se rozhodl, že to utají. Pro jistotu. O pár týdnů později ji zvedl jeho svěřenec - prý věci vždy padají rovnou k danému protějšku - a najednou se přivalila velká vlna a polovina města byla zatopená. A nemohla za to jen náhoda, mohl za to ten chlapec, který si v knize začal číst. Kdepak, nebyla tam žádná zaklínadla. Byla to obyčejná kniha jako každá jiná, ale prý nebeské věci dostávají u lidí úplně jiné schopnosti. A je tomu i naopak. Kdyby nahoru někdo donesl třeba jen stužku, dokázala by rozdrtit celý amfiteátr. Spona by mohla způsobit nemyslitelné, dokonce i zabít jiného člověka! Ale kdo ví, je-li to všechno pravda? Co když ji jenom strašili, aby si dávala větší pozor? To se uvidí...
Když vyšla z Cirkula, odpojila se nenápadně od všech ostatních a šla podél stěny amfiteátru, aby se co nejrychleji dostala na kopec, kde její jedinou naději střežil svatý Petr. Doufala, že bude zaneprázdněn dlouhým seznamem mrtvých lidí a nevšimne si jejího pokusu opustit nebeskou klenbu a sestoupit dolů. Na to by správně měla mít speciální povolení, ale cožpak to může někomu říct? Cožpak může přiznat svou chybu?
"Kam jdeš?" zeptal se svatý Petr.
"Chci se podívat, jaké je dole počasí," odpověděla mu nesměle a doufala, že nepozná, že mu lhala. Petr se na ni nevěřícně podíval, ale pustil ji, aby se naklonila přes okraj a podívala se, co se děje dole. Když ji dělil od světa jen jediný krok, ohlédla se, jestli ji sleduje, a když zjistila, že vzduch je čistý, vykročila. Položila bosou nohu na studennou Kamennou stezku a rozutíkala se, aby co nejrychleji byla dole a co nejrychleji našla svou svěřenkyni a přesvědčila se, že je vše v pořádku.
Blížila se k ulicím města. Už jen kousek a stanula před dveřmi domu, kde žila Alenka. Dívenka, kterou měla chránit a pomáhat jí. Byla udýchaná z celé té cesty. Bolely jí nohy a vlasy měla rozcuchané. Nakoukla skrz jedno okno, které bylo hned vedle vchodu. Uviděla ženu, která vařila. Šla dál podél zdi a dívala se do každého okna zvlášť. V jednom seděl u stolu nějaký pán s mladším chlapcem. V některých pokojích zase nikdo nebyl. V tom úplně posledním na druhé straně ode dveří stála její svěřenkyně. Byla naproti zrcadlu a zrovna si dávala tmavé vlasy do culíku. Následně si začala pléct cop a když byl u konce, tak gumičku zeshora přesunula dolů. Hned potom se sehnula a začala něco hledat v šuplíku. Potom ale beze všeho odešla z pokoje.
Venku za oknem jí zábly holé ruce. Oddechla si, když byl konečně pokoj prázdný. Mohla opatrně otevřít přivřené okenice a vlézt dovnitř. Dávala si pozor, aby se její šaty nezachytily o nějaký vyčnívající hřebík. Když dopadla nohama na podlahu, nevěděla, co by měla dělat. Rozhlížela se, jestli někde neuvidí svou sponu. Uviděla ji. Byla na poličce na druhé straně pokoje. Potichu po špičkách tam došla a natahovala se pro ni. Právě v ten okamžik uviděla na zemi u postele úplně stejnou. Najednou si nebyla ničím jistá. Sebrala tu z poličky a potom se sehla pro tu druhou. Stála zády ke dveřím a prohlížela si obě spony. Musela najít aspoň jediný rozdíl, ale nebyl tam ani jeden. Co se stane, když ve světě nechá tu její a nahoru si vezme Alenčinu?
"Co tu děláš?" ozvalo se za jejími zády. Byl to vylekaný, naštvaný a zároveň zvědavý dívčí hlas. Zadržela dech. Alenka přišla. Nevěděla, co má teď udělat. Má se otočit a podívat se jí do očí? Má zůstat a čekat, co se stane? Má utéct z okna s oběma sponami?
"Tak kdo jsi?" zeptal se hlas naléhavě. Uslyšela za sebou kroky. Alenka se blížila. Chytila svou strážkyni za rameno a otočila ji k sobě. Uviděla v obličeji neskutěčnou podobu. Byly stejné. Byly stejně staré. Vypadaly stejně, jen měly jinou barvu vlasů, které byly stejně zvlněné. Alenka sklonila pohled dolů, aby si ji prohlédla. Když spatřila, co drží v rukou, znovu se jí podívala do očí. Měly stejnou sytě modrou barvu jako ty její. Mohly by být dvojčata.
"Jedna je tvoje, druhá je moje," řekla návštěvnice a natahovala obě ruce k Alence. Ta nechápala, co po ní neznámá dívka chce. Podívala se do jejích dlaní a přemítala, kterou si má vzít. Byly stejné, tak není to jedno? Není jedno, která zůstane jí a kterou si odnese malá blondýnka? Ano, zřejmě je, pomyslela si. Zavřela oči a k jedné vztáhla ruku. Dotkla se jí a ve stejný okamžik najednou každá svírala v dlani úplně stejnou věc, která měla ale naprosto odlišné vlastnosti. Jedna z nich mohla zaručit světový mír, ale také klidně mohla rozpoutat třetí světovou válku.
Ticho přerušil zvonek. Alenka na prázdno otevřela pusu, znovu ji zavřela a volnou rukou ukázala za svá záda. Otočila se a téměř hned odešla. Zbylá dívka byla znovu sama. Otáčela se kolem dokola, aby se přesvědčila, že se nic nezměnilo. Vše bylo stejné. Vše bylo na svém místě a nic nezměnilo ani tvar, ani barvu a ani konzistenci. Možná má každá tu správnou sponu. Jen v zrcadle neviděla svůj odlesk, ale svatého Petra, který k ní natahoval ruku. Lekla se a stejně rychle, jak byla v pokoji, stála pod oknem v mokré trávě. Sponu si dala do kapsy a rozutíkala se kolem stromů stejnou cestou, jak se dostala na místo, kde právě byla. Pořád obracela hlavu k obloze a přesvědčovala se, jestli už Kamennou stezku nepřeběhla. Připadalo jí, že už musí běžet hodiny. Kamenná stezka neměla nikde začátek a neviděla ji se vinout ani mezi oblaky na nebi. Když už nemohla dýchat, sedla si na okraj cesty a snažila se popadnout dech. Právě v ten okamžik se před ní vytvořil začátek stezky a pěšinka se před jejíma očima dláždila stále výš a výš. Znovu se zvedla a opatrně na nejnižší kámen položila nohu. Stoupala zpátky domů. Stoupala do každodenní práce.

Jakmile stanula před Zlatou bránou, zhluboka se nadechla. V duchu si chystala jakoukoli výmluvu. Spadla? Zakopla a přestala se kutálet až na zemi? Upravila si šaty. Ještě předtím, než byla připravena vrátit se na nebe, si upletla cop a konečně si ho sepnula svou sponou. Zavřela oči a znovu je otevřela. Natáhla ruku na klepadlo ve tvaru lví hlavy. Třikrát udeřila. Už na třetí úder uviděla svatého Petra s velkým klíčem. Dělal svou práci, spěchal odemknout. Vsunul klíč do klíčové dírky a dvakrát jím otočil. Obě křídla brány se otevřela. Naposledy se obrátila a pohlédla na krajinu pod ní. Vše vypadalo být v pořádku, ale je tomu opravdu tak?

Plamínek | Básnička

1. listopadu 2013 v 15:33 | Yim
Původně byla delší, asi na pět slok, ale postupně jsem ji redukovala, ačkoli některé slovní hříčky se mi opravdu líbily. Řekla bych ale, že teď je to mnohem lepší. Součástí většího celku byly jen první čtyři verše, to také musím podotknout. A to celé vzniklo z mé kdysi dávno rozepsané povídky, kterou jsem prostě uložila pod názvem GHJ a už se k ní nikdy nevrátila. Když jsem to ale dnes procházela, líbil se mi popis, zkopírovala jsem pár vět, zredukovala přebytečná slova, udělala jistou malou inverzi a Plamínek byl na světě.

Půlnoc

1. listopadu 2013 v 15:28 | Yim
Po měsíci dnes nastal listopad. Po roce zítra budou dušičky, ale protože jsem nachlazená, tak prý můžu jít na hřbitov až jindy. Když už tedy zítra nepůjdu dát svíčku, napíšu alespoň článek. Ale to nechme až na zítřek. Dnes tu mám miniaturní povídku. Nebo minimalistickou?

Lesní cesta, mlha, tma. Náhrobky všude okolo.
"Neměly jsme sem chodit po zavíračce."
Divné zvuky, šramot.
"Trefíš?"
"Ne."
Silueta v dáli.
Nárazy kovu o něco tvrdého.
Pravidelné oddychování.
Narovnala se. Opřela se o náhrobek.
Přikrčily jsme se.
Kroky. Oddychování. Dupot.
Funění.
Ticho.
Šustění listí.
Dupot. Funění.
Ticho.
Dupot.
Ticho.
Tlukot srdce.
Dupot.
Kroky.
Světlo.
Ticho.
- Výkřik.
"Pšššt, vyplašíte ježky."

Setkání s literární postavou

2. září 2013 v 18:31 | Yim
Blog.cz na Srdci blogu k dnešnímu dni vyhlásil literární soutěž na témat Setkání s literární postavou. Moji postavu byste nenašli v žádné knize, nýbrž v divadlení hře. Doufám, že se to počítá za literární, já ale myslím, že ano. Je to postava, která - podle mě - docela dost figuruje v českých, resp. československých dějinách. Jedná se o Feridnanda Vaňka z hry Václava Havla Audience (1975). Bohužel měl příběh být jen na 1800 znaků. Musela jsem to napsat kratší než bych chtěla, je to 1764 znaků.

Blížila jsem se k prostým papundeklovým dveřím. Chystala jsem se zaklepat, ale v tom se otevřely a vypadl z nich nějaký pán, který už měl něco popito. Rychle jsem uskočila a nechala ho projít. Pak jsem se naklonila a podívala se škvírou mezi dveřmi. Uviděla jsem ho.
"Ehm, dobrý den," řekla jsem nejistě. V místnosti byl stůl, na něm dvě sklenice a u něj dvě židle. Jedna z nich byla obsazena. Zrovna přeléval obsah z jedné sklenice do druhé. Ale vzhlédl ke mně.
"Dobrý den," pozdravil.
Vešla jsem dovnitř. Dveře trochu zavrzaly. Přišla jsem až ke stolu a ukázala na prázdnou židli, on jen přikývl. A tak jsem se posadila k němu.
"Vaněk, Ferdinand." Podával mi pravou ruku a já ji stiskla. Také jsem se představila.
"Dáte si pivo?" zeptal se.
"Děkuji, ale ne."
"Nepijete?"
Pokrčila jsem rameny. Prohlížela jsem si jeho obličej. Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku. Úplně jako jeho autor. Naprosto totožný.
"Půjdete do skladu?" zeptala jsem se.
"Snad."
"Budete na sebe donášet?"
"Co prosím?" V jeho tváři se zračilo zděšení.
"Promiňte, předbíhám děj."
Přikývl.
Dveřmi najednou prošel sládek. Dopínal si poklopec. Rychle jsem si stoupla ze židle a stoupla si za pana Vaňka. On se posadil.
"Měl jsi s ní něco?" zeptal se.
"S kým?" nechápal.
"No přece s Bohdalkou."
"Já? Ne."
A hra pokračovala dál. Položila jsem Vaňkovi ruku na rameno a tím se s ním rozloučila. Inteligent. Pán. Spisovatel. Obešla jsem stůl. Podívala jsem se na všechny diváky, kteří seděli v publiku. Uklonila jsem se. Jako bych tam nikdy nebyla, odešla jsem dveřmi do zákulisí. Na tváři se mi objevil blažený úsměv a do očí se mi draly slzy.
"Fakt ne?" ozvalo se zevnitř.
"Ne."
"To jsi teda u mě srab!"
"Ale u mě ne," řekla jsem si sama pro sebe. "U mě jsi hrdina; ať už jsi překuloval nebo koulel."

Per aspera ad astra

4. srpna 2013 v 18:05 | Yim
Zvláštní. Tuto povídku jsem měla už na notebooku několik měsíců a pořád jsem neměla chuť ji zveřejnit. Dnes jsem ji asi po sté přepsala a ačkoli s ní nejsem stoprocentně spokojená, myslím, že toto je finální verze. Vlastně se jedná o povídku psanou na téma Škola základ života a je do soutěže Tachovská reneta. Proto by mě dosti potěšila jakákoli kritika, abych věděla, co mám ještě nějak změnit, zlepšit, přidat, odebrat, chápete. Přeji pěkné počtení.
 
 

Reklama