Postřehy

Muži

28. dubna 2015 v 15:14 | Yima
Josef Pospíšil zemřel ve svých třiaosmdesáti nedožitých letech 22. dubna po krátké nemoci, říká parte, co je vyvěšené za výlohou trafiky, jestli se tak tomu ještě v dnešní době říká, na ulici Úvoz a každý den kolem toho procházím. Nevím, jestli si tam každý den chodil kupovat cigarety, noviny nebo denně sázel. Možná se jen rodina chtěla pochlubit, že bude dědit. Ale co? Zničený játra?

Čekala jsem na přechodě, až se na semaforu objeví zelená, protože na červenou se přece nechodí. Ve stejnou dobu stála i auta a hned jako první byl postarší muž v tmavě zelené Felicii, co se šťoural prstem v nose a druhou rukou mě pořád pobízel, abych šla, a já pořád ukazovala na semafor, že to doopravdy nejde! Přešla jsem na refýž, když byla zelená, a pán tam ještě aspoň tři minuty stál (a šťoural se v nose).

Po cestě do střediska jsem míjela muže ve středním věku, byl plešatý, podivný tvar obličeje, značně hruškovitý, někoho mi připomínal. Budu muset zrušit svůj starý dobrý zvyk, že se na lidi na ulici usmívám. On se usmíval o to víc, až jeho tlusté tváře přesahovaly mez elastičnosti, prohlížel si mě od hlavy až k patě a k tomu ten úsměv, tváře, zuby nemotorný pohyb - kdyby nebyl bílý den, vzala bych nohy na ramena.

Na přechodě u křižovatky Úvozu a Údolní jsou lavičky a na jedné z těch laviček žije muž. Je už docela starý, nebo ten starý vzhled dělá jenom ta ulice. Dnes tam ležel a opodál stáli dva kluci, tak dvanáctiletí, a fotili si ho a smáli se mu a on nic netušící spal dál a celej svět mu byl (je a asi i bude) u prdele. Šťastný to muž.

Dneska ráno, Obilní trh 4. "Slečno, nemáte náhodou propisku? Potřeboval bych si opsat tady číslo..." Jedno z těch čísel, která jsou napsaná na tabulích vedle vchodu, jedno z těch čísel na doktora. Tak jsem mu propisku půjčila, začal psát na papírek a potom začal utíkat i s tou propiskou pryč. A tak mi byla odcizena nějaká reklamní propiska a já stále věřím lidem a v lidstvo.

"V tom Bjně nic není. Bjno nemá žádnej histojickej stžed. Jediný, co tady tak je, je ta Tugendhatka, ale na tu není žádný značení. Když se zeptáš jakýhokoli Bjňáka na ulici, tak ani nebude vědět, co to je. O víkendu se celý Bjno nahjne do Olympie a stžed je jako město duchů." - "Ale stezky u Svratky jsou vždycky plné..." - "Jo, u Olympie." - "Já myslela jako sport..." - "Ne, Bjňáci chodí nakupovat do Olympie." (Šéf mluvil se zaměstnankyní pod třicítku v šalině za mnou, škaredě jsem se na něj dívala, když jsem vystupovala, a celou dobu jsem málem nevydržela se nesmát. Brno je krásné a je tu toho spousta.)

Aneb muži v Brně. Uznávám, že ten mrtvý za nic nemůže.

O zodpovědnosti

25. února 2015 v 13:24 | Yima
Trolejbus číslo 36 vyjíždí ze zastávky Česká. Asi osmi, devítiletý chlapec a jeho otec.

Chlapec: Je 12:28, odjíždíme ve dvě nula pět. Tak si, tati, ještě jednou zopakujeme, co si musíme nachystat. Mobil.
Otec: Mobil.
Chlapec: Tablet.
Otec: Jestli chceš s sebou tablet, tak si ho ale vezmeš sám.
Chlapec: Ano, mám zodpovědnost za své věci.
Otec: Já nachystám Malinu.
Chlapec: Nic dalšího už mě nenapadá.
Otec: Ponožky? Trenýrky?
Chlapec: Ale tati, to mi přece nachystá maminka!

Sv. Anežka

5. prosince 2014 v 20:13 | Yima
Jako každý pátek a ostatně jako stále častěji jsem dnes jela ze školy trolejbusem přímo do střediska. Už jsem o tom psala, co jsou Salesiáni zač, co je zač Don Bosco... a teď jsem si uvědomila, že vlastně ne. To nevadí, ale už jsem se o tom spoustukrát zmínila, někdy jindy víc.

Každopádně, výjimečně jsem si nečetla. Přečetla jsem tento týden celý cyklus o neviditelném, knihu Oskar a růžová paní jsem přečetla už asi třikrát a pomalu jsem si chtěla odpočinout a jenom sedět, užívat si lidí kolem sebe, zase poslouchat, co si kdo povídá, třeba zaslechnout něco fajn. A to by mě přece mohlo inspirovat k nějaké povídce nebo tak, blablabla.

Asi pětiletá a sedmiletá holčička, jedou v trolejbuse s mámou, stojí všechny v tom prostoru pro kočárky. Jedeme mezi zastávkou Klusáčkova a Spojovací, na té křižovatce je jeden z těch mnoha billboardů o mši za svatou Anežku Českou 15.11.2014 ve svatovítské katedrále.

Holčička: "Co znamená to sv?"
Máma: "Kde?"
Holčička: "U té Anežky."
Máma: "Že byla svatá."
Holčička: "A kdy žila?"
Máma: "To už je dávno."
Holčička: "A měla hubený ručky?"
Máma: "Ona byla hubená celá."
Holčička: "I obličej?"

Maminka slíbila, že jim o svaté Anežce něco přečte. "Nebo se můžeme zeptat strejdy, on má rád historii." Zaujalo mě, že se holčička ani nazajímala, co to je, že je někdo svatý. Možná to už věděla, to je taky možné. Ale ptát se při objevu české světice, jestli měla "hubené ručky", to mě opravdu rozveselilo a dokud jsem nevystoupila, usmívala jsem se tomu.

Někdo píše na psací stroj

1. října 2014 v 19:08 | Yima
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Na jednom místě je těch ordinací několik - v jedné chodbě dvě, v další taky tak. Všude bylo ticho, z ordinace se ozývaly útržky konverzace mezi doktorkou a pacientovou mámou. A potom jsem uslyšela klepání na klávesnici. Tak si říkám, že by ještě někdo psal na tu starou, hlučnou klávesnici? A pak se najednou ozve to posouvání válečku na psacím stroji. Musím říct, že kdybych přišla za doktorkou, bolela mě hlava a ještě tam byly ty hlasité zvuky psacího stroje, asi bych tu doktorku vyhodila z okna. (hyperbola)

Za chvíli do čekárny přišla maminka s chlapečkem. A za chvíli přišla maminka s dvěma dětmi - holčičce byly tak čtyři, klukovi tak jeden rok, možná dva, možná něco mezi tím. Už jak vešel, vlastně ještě dřív, než vešel!, byl slyšet hrozný řev, ale ne, že by někdo křičel, to bylo vřeštění, to bylo jako siréna! Prostě se rozhodl, že k doktorce nepůjde, že chce jít ven. Pomyslela jsem si, že takto asi vypadám, když jdu na očkování. (Teď už ne tolik, ale fakt to tak bylo.)

Dneska jsem prošla tři elektra, sháněla jsem sluchátka (jsem ochotná používat jen jedny a to ty z Electroworldu) a nabíječku (ale tu, kde se kabel dá dát jak do počítače, tak i do zásuvky), druhou položku jsem nemohla najít ani v Electroworldu, ani v Datartu, nakonec se objevila v Okayi. Musím vám říct svůj jeden postřeh - nejuspořádanější je Okay, v těch ostatních je to celé poházené, nejsou u sebe věci, které by u sebe zdánlivě být měli. Takže pozor, až si budete zařizovat nějaký obchod!

Se sluchátky snad zvládnu zítřejší cestu na Ukrajinu. Vyjíždíme zítra večer a do Lvova dojedeme v pátek ráno. Po cestě si ovšem budu muset brát antibiotika, se kterými se musím štvát až do pátku.
 
 

Reklama