Retrospektiva

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

5. října 2013 v 11:20 | Yim
Sedmasedmdesát let.
Sedmasedmdesát symbolických, ale nedožitých let Václava Havla; dramatika, esejisty, disidenta a prvního prezidenta České republiky; mého největšího životního vzora.
V mém plánu bylo odjet do Prahy a na Rašínovo nábřeží 2000 a na jeho hrob pod arkádami kaple sv. Václava na Vinohradském hřbitově za něj zapálit svíčku. Bohužel, toto se mi nevydařilo. To ale neznamená, že na něj nebudu vzpomínat. Zřejmě polovinu tohoto dne strávím před jeho plakátem s jeho knížkou v ruce nebo s dokumentem o něm na televizní obrazovce.

Milý Vašku,
přeji ti všechno nejlepší k narozeninám. Asi teď někde sedíš s Olgou poboku a s pobíhajícími Ďulou, Goldou a Aidou u nohou a díváte se dolů, jak tu politikové rozkrádají stát, jak se nám Miloš Zeman vybarvil, jak se všichni tváříme, že se máme báječně, přitom nás to všechny tak trochu mrzí. Musíš se asi obracet v hrobě. Vždyť je to země, kterou jsi vedl od úplných základů, kterou jsi reprezentoval ve světě a díky čemuž si nás aspoň nějaká část světa oblíbila.
Vsadím se, že Andrej a Anička teď vzpomínají na Hrádečku. A že Ivan taky. A jistě spoustu dalších, možná nejen u nás, ale i ve světě. Viděla jsem, jak Karel Schwarzenberg na své facebookové stránce o tobě napsal pár slov. Miloš Forman i s Honzou Třískou si určitě v Americe vzpomněli, co s tebou prožili. Jednoho znáš od malička a druhý ti byl přece za svědka na svatbě a ty jemu! Co vím, tak některá divadla právě v den tvých narozenin hrají tvé hry.
Mrzí mě, že tě už nikdy nepotkám. Že ti nikdy nenapíšu dopis, na který bys mi mohl odpovědět. Za svůj život jsi toho stihl hodně. Nepochybuji, že se tam nahoře máš lépe, než by ses měl tady. A ačkoli tu nejsi fyzicky, tak aspoň nějaká část tebe tu zůstane na pořád.

Povinná školní docházka

11. srpna 2013 v 16:37 | Yim
Víte, co je zvláštní? Že všichni nadávají na to, jak musí chodit do školy, a přitom, když staří lidé vzpomínají na svá mladá léta, škola pro ně byla něčím skvělým. Řekněte, čím to je? Tím, že je to povinné? Kdyby to bylo dobrovolné, chodili byste tam raději?

Dnes je to právě dvě stě osm let, kdy byla zavedena povinná školní docházka dětí od šesti do dvanácti let, která se opírala o zákon z roku 1774 od Marie Terezie. Ano, už tak dlouho děti chodí do školy a naštvaní se vrací domů s tím, že už tam nikdy nepůjdou. Abych pravdu řekla, tak jsem celou první třídu probrečela, když měly být víkendy nebo prázdniny, protože školu jsem přímo milovala.

Setkala jsem se se spoustou lidí, co by školu nejraději vyhodili do povětří. Největším extrémem však byl jeden kluk, o dva roky starší než já, ale chodil jen o třídu výš. Školu úplně nenáviděl. Nenáviděl své spolužáky. Do školy si šel vždy jen sednout, mlčet a poslouchat písničky. Jednalo se o člověka, který jako jeden z mála odmítal můj argument, který vám napíšu hned v dalším odstavci.

Představte si, že není povinná školní docházka. Co všechno by neexistovalo? Možná byste si teď tento článek nečetli - buď by nebyl počítač, nebo byste neuměli číst, nebo bych neuměla psát. To je tedy první věc, kterou povinnou školní docházku hájím. A ta druhá? Vaši rodiče by určitě chtěli, abyste dosáhli alespoň základního vzdělání, a jelikož by škola nebyla povinná, muselo by se za to pravděpodobně platit. Nebyla by to věc všeobecně podporovaná státem, chápejte. A oni by ty peníze obětovali. Jenže to by znamenalo, že by scházely někde, kde teď jsou. Třeba byste neměli plnou skříň oblečení, jen polovinu. Museli byste všude jezdit MHDéčkem, protože by vašim rodičům nevyzbylo na auto.

Já se k povinné školní docházce stavím pozitivně. Když si vzpomenu na školku, přeběhne mi mráz po zádech a jsem ráda, že už to bude desátý rok, kdy místo toho můžu chodit do školy. Abych to uvedla na pravou míru - já se vlastně ani neučím. A úkoly? Pche! Ale škola je místo, kde se můžu dozvědět nové věci, přičemž pokračuji i doma na různých internetových stránkách. Škola nám, postiženým asociálům s vysokým IQ, pomáhá začlenit se alespoň trochu do kolektivu a připravit se na celý zbytek života, kdy se klidně může stát, že šéf bude blbější než podřízený. Přijímá se to těžko, ale právě proto tu máme školu.

Ano, v dnešní době si můžeme během půl minuty všechno vyhledat na netu a nepotřebujeme tudíž vědět, jaká je asi tenze vody. Ale škola je také kvůli něčemu jinému, nejenom kvůli vědomostem. Učíme se, kdy je potřeba být individualistou a kdy je lepší začlenit se do kolektivu. Učíme se ty informace vyhledávat. Učíme se komunikovat s vrstevníky, což je věc, která mi dělá neskutečné problémy. Učíme se respektovat autority. Učíme se rozpoznávat emoce a gesta. Učíme se věci, které nás není schopna naučit rodina.

Škola je institut, který budu vždy respektovat a pohlížet na něj s úctou.
 
 

Reklama