Téma týdne

Jen se smějte v cirkusech!

16. dubna 2015 v 21:17 | Yima
Všude se to hemží hnutím Cirkusy bez zvířat, vznikají lidské cirkusy, dokonce jsem slyšela, že v Německu mají na cirkusáctví i obor na vysoké škole! Týraná zvířata se dostávají už i do médií, zda-li seriózních, nemohu posoudit. Ovšem na chudinky akrobatky a akrobaťáky, které od rána do večera bičuje principál, a akrobatky bičuje i přes noc, na ty nikdo nemyslí! (Tu poslední větu myslím ze srandy.) (A mohla bych vás poprosit, abyste i zbytek článku brali s rezervou? Děkuji.)

Když se akrobatky a akrobaťáci konečně připraví na představení na úrovni a začnou se do cirkusu hrnout lidé, především děti nadržené na zvířata a jejich skvělé kousky, najednou se jim začnou klepat kolena - a jak potom mohou chodit po provaze? Tomuto předchází velmi náročné cvičení na uklidnění psychiky. V mezičase principál vypráví vtipy s papouškem na rameni, který mu hravě odpovídá "Kdo tam?", když jeho páníček řekne "Ťuk, ťuk". Potom do manéže přiklušou akrobatka s akrobaťákem, oba našponovaní v bílých upnutých overalech, diváci jásají, křičí, tleskají, děti se ptají, co je to zač, a v tom akrobatka s akrobaťákem vyletí na jistících provazech nahoru a kladou nohu za nohou na lano zavěšené přes celou manéž, mají srdce až v krku, i když si to tolikrát zkoušeli, a bojí se podívat dolů. A v tom malé děcko zařve: "Hele, on se posral!"

A pak se začnou všichni diváci smát a směje se i principál a papoušek svým pronikavým smíchem, až se začne smát i akrobatka. Maminka chlapce i jeho sestru napomene: "Nesmějte se, to není k smíchu." Ale jejich tatínek jim ukáže vstupenku a přečte, co na ní stojí: "Jen se smějte, cirkus je tu právě od toho." A o to víc se všichni smějí a o to víc je akrobaťák červenější a červenější, až z té samé nervozity spadne a...

Tímto oznamuji založení hnutí Cirkusy bez lidí! Cirkusy by ode dneška měli být prázdným stanem, kam si lidé přijdou sednout, popovídat a zasmát nad historkami, které stojí za to! Nechť velké barevné stany cirkusu budí v lidech naději a dobrou náladu, ne opovržení a zahanbení, že nemohou svým ratolestem říct ne a jdou tam, i když to není správné. Všechny vás vyzývám, ať při příští návštěvě cirkusu vašeho města se neostýcháte a koupíte si lístky. Předveďte lidem, co je to opravdová sranda a čemu se mohou od srdce zasmát. V nestřežený okamžik mezi vystoupením lvů a ukázkou anakondy, kterou nesou polonahý ženský, to aby na své přišli i tatínci, protože do strip baru je maminky nepustí, přeskočte zátarasy a rozesmějte lidi jen svojí přítomností. Okouzlete je svým šarmem. Při nejhorším se z publika ozve: "Hele, on se poblil," protože zřejmě budete opilí.

Podléhá proclení

1. září 2014 v 11:42 | Yima
Přemýšlím, co si sbalit. Učebnice nechávám ležet na stole, doufám a věřím, že těch nebude třeba. Naopak bych si měla vzít pláštěnku - člověk nikdy neví, jak tam bude. Ještě se jednou ujistím, že na internetu nemají nějakou předpověď počasí. Bohužel, stále nic. Mám si vzít i svetr? A co bunda? Teplá, nebo stačí tenká? Beru si obě. Rifle, tepláky. A co sukně a šaty? Není to zbytečné? Jedny, čistě pro jistotu... Holínky, do háje, já nemám holínky! Ještě knihu, tak hledám v knihovně, kterou si jen vybrat. A opravdu si nemám vzít dvě? Tři? Čtyři? Kuš, mám ještě nějaké na mobilu, kdyby něco, vždycky mohu sáhnout po PDF. Okej, už mám všechno? Ještě si to raději projdu znovu - vzala jsem si už blok? Balím si blok, pero a kupu bombiček. Zmizík. Kam jsem ho včera dala? Tady.

Pas mi platí ještě aspoň dekádu, minimálně půl. Pro jistotu to ještě zkontroluji. Ježiš, ta fotka je hrozná, vypadám tam jako vrah! "Dejte si ty vlasy z očí a tam ty vlasy za ucho, brýle trochu níž, tak, ještě skloňte trochu tu hlavu." A pak se mě ještě podle zeptala, jestli to tak vyhovuje, jestli to tak může být! Paní, a nespadla jste třeba z Venuše? Vypadám tam jako vrah. Tak co, s tím nic nenadělám. Pas i peníze dávám do vrchní kapsy batohu. Snad tam bude směnárna.

A teď mě napadá - není potřeba vízum? To snad ne, to bych už nikde nestihla vyřídit. Budu muset doufat. Kdyžtak přejdu hranice někde tajně, v lesích. Nebo si tam to razítko namaluju. Ne, že by to všichni nepoznali, že. Dokud jsem doma, ještě to raději zkontroluji na tom internetu. Sakra, kde je ta stránka? Kašlu na to. Ježiši, no tak vždycky to nějak ukecám, že jo. Slovník, kde mám slovník? Bez něho nedám ani krok! Mami, do háje, kam jsi mi ten slovník dala?! Á, tady je, dobrý, už ho mám, byl na nočním stolku.

"Opatruj se, hlavně ať se ti nic nestane." - "Neboj, mami." - "Kdyžtak volej." - "Pošlu pohled." - "Tak ahoj." - "Na shledanou."

Obouvám si pevné, pohodlné boty, na batoh si přidělávám spacák a karimatku, poté ho dávám na záda. Na krk si věším ještě fotoaparát. Odcházím na zastávku autobusu, který mě zaveze dál.

Čekala jsem, že tu bude větší fronta. Hranice jsou takřka prázdné - je tu pár školních výletů, osobní auta skoro žádná. Počítám, že řada by na nás měla přijít tak za čtvrt hodinky. Náš autobus je také z velké části prázdný, v Brně nastoupili se mnou ještě tři lidi, dva tam byli už předtím, po cestě na hranice jsme sice zastavovali ještě dvakrát, ale nikde nikdo. Za nějakou dobu do autobusu vešel příslušník celní správy. Kontroloval pasy - uf, víza opravdu nutná nebyla. Zapsal si ale všechny, kdo hranice přejížděli. Taky chtěl, abychom mu ukázali své věci. Knihy a filmy podléhaly proclení. Za 100 stránkovou knihu požadoval dva tisíce korun českých. Domluvila jsem se a nechala jsem si ji u něj v úschově. Říkal, že tam knihy potřebovat nebudeme. Že je máme raději nechat v realitě.

Vrátila jsem se za tři týdny, i když se mi vůbec nechtělo. Ve fantazii bylo pohádkově. Domů jsem poslala třicet různých pohledů. Jelikož jídlo rostlo jen tak na stromě, peníze na nic jiného nebyly potřeba. Kdyby na hranicích zpět nechtěli kvůli jednorožci 20 000 korun českých, teď bych na něm jezdila do školy. Bohužel, zbývalo mi posledních 32 korun na autobus.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Za hranicí reality".

4'33"

16. srpna 2014 v 0:46 | Yima
Jak se mé srdce rozbuší, když pohlédnu na surrealistický obraz, pokochám se sochou Salvadora Dalího, přečtu si avangardní literaturu a v neposlední řadě si poslechnu něco, co tak dokonale nedává smysl, až to dává smysl naprosto absolutní!

Vypněte si, prosím, na chvíli hudbu, co vám právě hraje. Vypněte si televizi. Jděte někam, kde neštěká váš pes, nemňouká vaše kočka a nevydává zvuky váš papoušek. Třeba běžte do koupelny, pokud zrovna neperete v pračce. Buďte úplně potichu. Slyšíte ty zvuky okolo vás?

Nemám ráda hudbu. Zní to jako klišé, vždyť každý miluje hudbu. Ne, já ne. Já si občas poslechnu ten jazz, punk a rock, upadnu do nostalgie při Smetanově Vltavě a to je tak všechno. Toto se, prosím pěkně, omezuje na frekvenci jednou za uherský rok. Tady to cílené poslouchání hudby. (Nutno podotknout, že tomu nebylo vždy tak; vždyť jsem už stihla hrát asi na šest hudebních nástrojů.) Co si ale pouštím často a ráda, je mluvené slovo. Když doma nikdo není, protože jak máma tak sestra to nenávidí, tak si pouštím Český rozhlas Vltavu a poslouchám, co se zrovna naskytne. Rozhlasové hry, četba na pokračování, vážná hudba, reportáže. Když jedu s tátou v autě, posloucháme Český rozhlas Dvojku, také moc pěkné, jen by vás mohla nudit česká hudba, když zrovna nemluví. A před spaním si pouštím z Českého rozhlasu Plus pořad Knížky Plus (vždy v neděli) a potom pořady jako Politická literatura, Pro a proti, a jiné. Jestli mě tedy něco opravdu upřímně ovlivnilo, byl to rozhlas.

A teď od úvodu k jádru pudla. John Cage, americký skladatel experimentální hudby z minulého století, řekl: "Slyšel jsem dva zvuky, nízký a vysoký. Když jsem to popsal místnímu technikovi, řekl mi, že vysoký zvuk vytváří můj nervový systém a nízký můj krevní oběh." Mluvil o chvíli strávené v mrtvé komoře na Harvardově univerzitě. Jedná se o místnost, která je zvukotěsná, zvuky jsou v ní pohlcovány a není v ní ozvěna. Jakto, že tam tedy nebylo absolutní ticho? Jakto, že John Cage slyšel ty dva zvuky, nízký a vysoký?

Nikdy nemůže být absolutní ticho. Absolutní ticho je asi tak stejně teoretické jako absolutní nula - protože v okamžiku, kdy dosáhneme teploty absolutní nuly, nic se už nehýbe, okolo nás nepoletují žádné atomy, hadrony, molekuly či jiné částice a tudíž je ticho. Pokud jste mne vyslyšeli a sedíte teď v tichu, stejně není ticho, že ano? Doléhá k vám třeba hádka sousedů, splachování jejich záchodu, možná vám bzučí zářivky, taky slyšíte to dokola opakující se nádech - výdech, nádech - výdech, třeba i ten tlukot srdce. Na tomto faktu, že stále něco slyšíme, je postavena nejznámější skladba Johna Cage s názvem 4'33". (Dočetla jsem se, že prý název koresponduje právě s absolutní nulou, protože čtyři minuty a třicet tři sekund je dvě stě sedmdesát tři sekund a v záporné hodnotě ve stupních Celsia je to, jak všichni víme, nula Kelvinů, tedy absolutní nula. Celých patnáct.)

Popíšu vám, jak skladba vypadá. Jak vypadala při premiéře na Woodstocku 1952, kde ji přednesl David Tudor. Zavřel klavír, vzal si stopky a měřil 30 sekund. Otevřel klavír, chvíli byla pauza. Za začátku druhého jednání zavřel klavír, vzal stopky a měřil dvě minuty a třiadvacet sekund. Otevřel klavír a další pauza. Následně klavír zase zavřel, vzal stopky a měřil jednu minutu a čtyřicet sekund. Na úplném konci klavír znovu otevřel, zavřel noty, stopky a konec. Klidně si vezměte kalkulačku a přepočítejte si to. Opravdu to vychází na výsledný čas čtyři minuty a třiatřicet sekund. Nejpozoruhodnější ale musely být reakce obecenstva. Představte si to - sedíte, stojíte, očekáváte. Všichni očekáváte, co teď nadejte za skladbu, ale ten pán u klavíru jen sedí, je slyšet jen tikání stopek a jednou za čas klapnutí klavíru. Ale teď se zamyslete. Toto muselo vyvolat něco jako rozhořčení, kde je ta hudba, kterou všichni očekávali? Zřejmě si začínají šeptat, ozývá se ten šramot, který slýcháme v šalinách a autobusech nebo o přestávkách na chodbách, také kýchání. Tak proč si stěžují? Proč si stěžují, že je ticho, když slyší tady to všechno?

A tomuto vděčím právě Českému rozhlasu Vltava. Jednou tam byl rozhovor o tichu. Zrovna jsem psala něco do školy. Zaujalo mě to do té míry, že jsem si okamžitě vyhledala podrobnosti a ještě týden jsem o tom mluvila a předváděla to mámě (ač na keyboardu to nevyzní tak dobře). Zamýšlela jsem, že bych to použila jako skladbu na konec roku, kdyby po nás tímto způsobem učitelka hudební výchovy zase vyžadovala známky jako v pololetí. Bohužel k tomu nedošlo, ale pamatuji na to pro příště. My sami jsme hudebními nástroji, tak mi netvrďte, že na nic neumíte hrát.

Absence pocitů

7. června 2014 v 11:50 | Yima
Není to tak dávno, co jsem byla na workshopu tvůrčího psaní, který vedla Pavlína Mazáčová. Vlastně jsou to asi tři týdny zpátky. Říkala nám teorii - jak má být vystaven příběh, jak má být popsána situace, jaký by měl být rozhovor, a tak dále a tak dále. Mimo jiné také řekla, že aby celý příběh a vlastně i samotná postava byly věrohodné, musí mít postava pocity, se kterými se čtenář může ztotožnit. Smutek, radost, lásku, hněv, nervozitu, rozčílení, nenávist,... A já jsem si uvědomila, že toto je právě ono. To, proč většina mých povídek není nějaké vydařené dílo. Což o to, i kdyby to bylo napsané sebelíp, postavám chybí ta lidskost. Je to, jako by někdo spadl do černé jámy a něco si zlomil a přitom by neplakal bolestí, nebyl by vystrašený, ale jen by seděl, čekal, maximálně by zavolal nahoru, jestli tam někdo není. Ne zoufale, ale úplně klidně. Někomu takovému nemůže uvěřit ani ten největší asociál.

Já takový asociál jsem. Nejsem zvyklá moc pocitů prožívat, potom je pro mě těžké nějaké pocity napsat. Rozeznám radost od smutku, ale už nerozeznám radost od štěstí, lásku od zalíbení, nenávist od hněvu. Ne. Jsem takový citový analfabet. Tak, jak se děti učí mechanicky abecedu, já se mechanicky učím pocity, abych se svým životem a se životem postav mohla nějak nakládat.

A tak Vám píši

29. dubna 2014 v 14:36 | Yima
Vážený pane doktore,

píši Vám ve velmi naléhavé věci, která by snad nepočkala ani do zítra. Poslední dobou si začínám uvědomovat, jak mě má závislost skličuje a celý můj život závisí jen a jen na ní. Když se dívám všude kolem, jak jeden pomáhá druhému dostat se z alkoholismu, ze závislosti na drogách, nikotinu, sexu a kdo ví na čem ještě, připadám si být zastrčená, odstrčená, na pokraji všech pokrajů, protože dál už žádné dno společnosti zřejmě není.

Když se na svůj život dívám zpětně, uvědomuji si, že mě tato závislost pronásleduje od nejútlejšího dětství, prakticky od narození. Je zvláštní, že s tím nikdy nikdo nic neměl v úmyslu dělat, protože je to zcela očividné. Například tehdy, kdy se potopím pod vodu, najednou mám absťák, vzduch mi chybí. Mám vždycky dojem, že mi vybuchnou plíce i hlava. Vlastně se poslední dobou snažím regulovat dávky této látky - dýchám s co nejdelšími rozestupy, ale stále nic, nevydržím to za normálních okolností déle než dvacet sekund, pod vodou, pravda, o něco déle. Možná je dalším příznakem i fakt, že čím jsem nervóznější a unavenější, požívám výše jmenované látky víc než obvykle.

Začínám se své závislosti bát. Brázdila jsem nezmapované vody internetu a dokonce jsem narazila na informaci, že při dýchání vzduchu o obsahu kyslíku větším než 75% se mi mohou poškodit plíce! Pane doktore, myslíte, že je bezpečné nadále dýchat? Jen si představte, kolik jsem za svých téměř šestnáct let život do svého těla této látky vpravila! Nemohu na to umřít? Co když jednoho dne vzduch nebude k dostání a já se pominu, někam mě zavřete, abych neběhala přímo proti zdi v domnění, že se za ní skrývá nějaká cisterna vzduchu?

Také jsem se pokoušela najít nějaké terapeutické skupiny závisláků na vzduchu a dýchání, bohužel jsem nic nenašla. Dokonce ani v zahraničí ne! Ani v Japonsku, ani v Německu, ani ve Velké Británii, ani v USA, prostě nikde. Myslíte, že se někde stejně postižení jako já scházejí? Možná by mi to dokázalo pomoct. Myslím překonat mou závislost. Určitě by nějaké sezení se stejnými jedinci pomohlo. Mohu snad přijít mezi alkoholikya říct: "Ahoj, jmenuji se Yima a jsem závislá na vzduchu."? Je to, jako by nacista přišel do klubu komunistů. Asi by se nesnášeli zrovna dobře.

Dále bych se Vás chtěla zeptat, zda-li na mou závislost neexistují nějaké prášky? Nebo budu muset být hospitalizována v psychiatrické léčebně? Chápejte, musím chodit do školy.

Co jsem se ptala lidí v mém okolí, nikdo na sobě nepozoruje příznaky závislosti na vzduchu. Prý dýchají v normálním množství, úplně běžně. Pane doktore, poraďte mi, už jsem zoufalá - co je to normální množství?

Děkuji za brzkou odpověď,
Yima.

(Celý tento dopis je samozřejmě smýšlený, ačkoli by mě zajímalo, jak by nějaký doktor reagoval.)

Článek je přiřazen k tématu týdne "Závislosti".

Život skládá symfonie

25. dubna 2014 v 0:32 | Yima
Možná je život jen nějakým poutním místem a všichni si do smrti neseme suvenýr - symfonii, kterou skládá život. Přijde mi to jako hrozně krásná představa, napadla mě jen tak znenadání. Myslím, že když si tuto představu uschovám, nebudu mít ze smrti tak nesnesitelný strach a bude mi lépe. Protože odnést si vlastní symfonii? Každý máme svou výšku tónu, hlasitost, délku a nástroj nebo barvu. Náš tón se prolíná do ostatních symfonií podle toho, jak zanecháme stopu v životě druhých. Dokážu si živě představit, jak v hádce mezi manželi zní basa střídavě s trumpetou. Při base se mi vybaví takový flegmatický člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, kdežto trumpeta je pro mě živá. A už slyším v uších znít ta staccata a následně tóny vázané. Nebo první láska mezi zobcovou flétnou a houslemi! Krásná melodie, pěkně táhlá, rozvláčná, poklidná, smířlivá. Jestliže je symfonie složena z tolika různých prvků, zvuků a příběhů, musí být báječná.

Připomíná mi to trochu Mozartův Requiem. Chudák to ani nestihl dopsat. Ale jsem přesvědčena, že i frázování a střídání tónů a to všechno, to všechno muselo mít nějaký důvod. Hudba přeci není jen nahodilé uspořádání tónů, je to něco promyšleného, je to jako propletený román nebo životy nás všech.

Zajímalo by mě, jaký nástroj v té konečné partituře budu zrovna já. V životě jsem já osobně hrála na mnoho nástrojů - zobcová flétna, kytara, klavír, housle, akordeon, harmonika a nakonec české dudy, s čímž jsem skončila dokonce třetí v republice. (Jen na chvíli odbočím. Když jsem byla na začátku dubna v Praze a šla jsem po Václavském náměstí, zaslechla jsem zvuk dud. Usmála jsem se, protože to je pro mě něco tak neskutečně silného, že jsem to musela vidět na vlastní oči. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla znechucená. Uprostřed Václaváku stál pán v kiltu a hrál na skotské dudy.) Jenže kdy člověk najde opravdu spřízněný nástroj? Doufám, že jsem ho našla. Ale vzdala jsem se ho. I když nikdy ne docela, stále mám dudácké skladby na mobilu a ráda si je pouštím v těch nostalgických chvílí.

Přála bych si, aby mým nástrojem ve všech těch symfoniích byly české dudy. Ano. Vždyť jsou něčím, co pořád provokuje, nemyslíte? Jak ten mečivý zvuk, pro mě tak líbezný, tak i vzhled kozla. Kozel trká, to je forma provokace. Ráda jsem hrávala staccata, bylo to jako odsekávání. Nejbáječnější ale bylo, když jsem pokaždé štvala pana učitele tím, jak jsem hrávala Ódu na radost. "To se přeci na dudy nehodí!" Nemohla jsem to hrát na soutěži. České dudy jsou překvapivé. To, co by člověk nečekal, se najednou ozve z píšťal a hraje a hraje a doteď se v představách nechávám unášet na jejich tónech.

Poslední tón bude krátký a hlasitý. Aby každý věděl, s kým měl tu čest.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Tóny písně".

Obdivy a opovržení ke starověkému Římu

27. března 2014 v 16:56 | Yim
Ale hlavně to opovržení.
Už jsem se zmiňovala, že je spoustu věcí, které mě zaujmou ve škole a ráda bych se o ně podělila. Tyto věci se dozvídám především v dějepise a jsou většinou negativní, ale jsou i výjimky. Třeba dnes jsem se v matematice dozvěděla jednu geniální věc, kterou hodlám zpracovat do nějaké povídky, takže vám to ještě neprozradím. Nicméně, o tom tu teď psát nechci. Bude tam spoustu faktů, tak si třeba něco osvěžíte nebo se to teprve budete učit, tak něco budete vědět předem nebo si to tímto zopakujete na test. Budu ráda, když potom do komentáře napíšete, co si vy myslíte o jednotlivých (jsou čtyři) níže popisovaných událostech a osobách. Pojďme se vrátit v čase do starověkého Říma.

133 př. n. l. zemřel poslední pergamský král Attalos III. a v závěti odevzdal Pergamion Římanům. Bohužel jsme se o tomto tématu neučili blíže. Toto je jediná věta, kterou o Attalovi mám napsanou a která je vůbec v prezentaci naší paní profesorky. Toto je událost, která náleží zrovna k těm, kterým patří můj obdiv. Vlastně jsem úplně prvotně myslela, že to byl naprostý kretén, jak mohl dát někomu zemi, které vládl. Je to, jako by se Zeman najednou rozhodl, že Českou republiku daruje Německu (já vím, máme tu úplně jinou situaci a nešlo by to, ale obrazně řečeno...). Jenže když se nad tím zamyslíte a dáte do souvislostí s tehdejšími událostmi, je to opravdu dobré rozhodnutí.
Jednalo se o období po třetí punské válce (149 - 146 př. n. l.), kterou Řím také vyhrál. Římané vyhráli provincie v Africe a pak se dali na ovládnutí Makedonie a Řecka. Vlastně se Makedonie stala závislou na Římu ještě před válkou s Puny, v roce 168 př. n. l. Během války v roce 147 př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií a na konci války dobyli ještě i Korint, čímž se i Řecko stalo římskou provincií. Dále pořádali expanze na východ, nutno podotknouti, že nejenom vojensky, ale i diplomaticky. Mimo jiné se tím na nich stal závislý hasmeonovský stát Židů. A právě potom umřel Attalos III.
Možná vám z toho došlo, že by nastalo jediné - válka. Museli by bojovat, ale neměli by šanci na úspěch. Zbytečně by tam umírali vojáci i obyčejní, civilní lidé. A co by to bylo za vládce, který by dovolil, aby zemřelo tolik jeho lidí? Na druhou stranu, jak se k tomu asi museli stavět Pergamejci? Musela to být hrozná změna a zajímalo by mě, jestli si uvědomovali, co se vlastně stalo a co by se stalo. Zajímavé přemýšlení. Dobré před spaním, doporučuji.

82 př. n. l. Sulla vojensky ovládl Itálii a dobyl Řím. Lucius Cornelius Sulla byl hlavním představitelem optimátů na přelomu 2. a 1. století před naším letopočtem. Optimates byla skupina lidí (např. tam patřil senát a ti nejbohatší) během krize římské republiky, která byla proti reformám. Proti nim stáli populares, jejichž zástupcem byl Gaius Marius a patřilo tam lidové shromáždění. V této době byly války s Numidií a Marius byl zvolen konzulem a také se mu podařilo porazit Jugurthu. Jenže potom následovala válka s Mithradatem VI., kvůli čemuž nastal spor o to, kdo povede vojsko. Nakonec byl zvolen právě Sulla. V roce 88 př. n. l. Gaius Marius uprchl z Říma, Sulla šel do války. I přesto byla v roce 86 př. n. l. převaha populárů v Římě! Když nakonec Sulla porazil Mithradata, vrátil se do Itálie, ovládl ji a teď se dostáváme k jádru věci. Říman dobyl Řím! Kdo to kdy viděl, aby občan dobýval svou vlastní zemi? A jakoby toho nebylo málo, další tři roky si tam udělal diktaturu a potom zkrátka umřel.
Musím říct, že Sulla je mi jeden z nejnesympatičtějších historických postav. V minulosti lidé válčili, válčí pořád, už jsem se s tím tak trochu smířila, ačkoli se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí a nejraději bych to nějak vyřešila a všechny ozbrojené konflikty jednou pro vždy zastavila, ale jak někdo mohl udělat něco takového? Říman dobyl Řím. (Když jsem byla ve čtvrté třídě a učili jsme se výjmenovaná slova, bylo nám řečeno, že sloveso dobýt si máme s tvrdým y pamatovat tak, že dobýt můžeme něco i rozumem. Vsadím se, že tady rozum asi nepoužíval.)

Císař Caligula se prohlásil bohem. Tímto se přesouváme do principátu, jen pro orientaci Caligula vládl v letech 37 - 47 n. l. Vynechala jsem císaře Tiberia, na kterém mi také pár věcí nesedí, ale Caligula s jeho obnástupcem jsou extrémy. Takže tady ten Caligula se prohlásil bohem. Byl tím tak přesvědčený (nebo posedlý), že se jako bůh i choval. Podle starých bájí si prý něco začal se svou sestrou (manželka mu asi nestačila) a když otěhotněla, prostě "věděl", že jejich dítě bude kluk a tento jeho syn ho bude chtít dostat z trůnu. Tak tu svou sestru, stále těhotnou, prostě a jednoduše zabil. Toto je tak jediné z jeho osobnosti, co mě znechutilo natolik, abych si to zapamatovala. Mimo to jsou tu také různé zabíjení lidí, mučení a tak dále, nakonec byl stejně zavražděn. Za prvé nechápu ten incest, za druhé nechápu vraždu sourozence poté, co se se svou sestrou vyspal.

Císař Nero si snad myslel, že ho budou milovat, když je ponižoval. Tak bych to popsala. Po Caligulovi se císařem stal Claudius, který byl kupodivu jakžtakž v rámci možností i normální. Po Claudiovi se tu tedy objevil Nero, který vládl v letech 54 - 68 n. l. Toho snad všichni znají. Zřejmě nejkrutější vládce v dějinách. Nebo to byl Stalin nebo Hitler, nebo já nevím, to je asi o názoru každého. Každopádně já jsem na konci hodiny prohlásila, že jsem myslela, že Stalin byl kretén, ale toto všechny předčilo. Víte, když ho někdo vychovává, učí, tím myslím našeho drahého Senecu, ale on ho chce potom klidně nechat zabít, takže Seneca raději spáchá sebevraždu, tak to o něčem svědčí. Docela vtipný (vlastně ne až tak vtipný, když se na to podíváme z druhé strany; naprosto smutný) je zákon o úrážce císařského majistátu. Prý mohl nechat někoho zabít, i když se k němu otočil zády! Poprvé se v této době objevilo pronásledování křesťanů (ti pak možná měli komplexy, tak dávali Židy do ghett, nebo fakt nevím, co to v tom středověku bylo). Ono ho to mělo asi bavit. On je zavíral do cirkula a pak tam pustil dravou zvěř a čekal, že budou prosit, budou utíkat, bude se tam něco dít, ale oni si jen klekli a čekali na smrt. Protože mučednická smrt znamenala věčný život, vzpomínáte?
Nejvíc mě z toho, co jsme se o Neronovi učili, zaujalo to, že lid dokonce ponižoval i tak, že házel do davu lidí peníze a potom se bavil tím, jak se o ty peníze chudí prali. Měl ten chlap vůbec srdce? Ale ovšem nejzajímavější na tom všem je, že si myslel, že ho všichni milují. Což je zvláštní, protože jeho předchůdci zase trpěli paranoiou a mysleli si, že je všichni chtějí zabít. Kdyby se Nero bál, třeba by se to nestalo, ale myslím, že asi jo. V roce 68 n. l. povstali jeho legie. A já to chápu, taky bych ho měla plné zuby. Ale asi bych se být nimi bála, že se něco zvrtne a já budu mít průšvih - smrtelný průšvih. Paní profesorka nám říkala dvě verze důvodu jeho následné sebevraždy, avšak já jsem si zapsala jen jednu, protože mi přijde prostě urozenější a mnohem zajímavější, než že by ho ti vojáci jen donutili. Prý ho tolik ranilo zjištění, že je nenáviděn, až se musel zabít. (Ovšem špatné je, že i jeho rodina potom byla zavražděna.)

Článek je přiřazen k tématu týdne "Cestování časem".

Elita národa

8. března 2014 v 20:46 | Yim
Od prvního dne, kdy jsem ve třinácti letech poprvé přišla na gymnázium, mi bylo vtloukáno do hlavy, že to my jsme ta elita národa. A říkají to všude. Za těch dva a půl roku jsem byla na třech gymnáziích a oblbují tím studenty na každém z nich. Někteří se po těchto slovech cítí být plni hrdosti, jiní se stydí za profesory (jak se tak mohou vůbec nazývat?!), kteří jsou schopni něco takového vůbec vypustit ze svých rádoby akademických úst.

Elita. Mluví o tom ve smyslu, že my jsme ti chytří, kteří půjdeme na vysokou školu. V následující hodině, když nám rozdají opravené písemky, se od stejných kantorů dozvíme, že vůbec nechápou, jak jsme se na gymnázium vůbec mohli dostat a už vůbec nechápou, co tu děláme.

Je ale elita opravdu toto?

Chci říct - kdo živí náš stát? Jsou to přemýšlející filosofové z Karlovy univerzity? Myslím si, že přínos společnosti mají tito lidé naprosto minimální. A tím nechci nikoho urazit, ráda bych taky vystudovala humanitní obor, protože mě to prostě baví. Jde tu o to, že vysokoškoláků přibývá, VUT v Brně je narvaná, ale i přesto tento obor dále nevyužívají. Tím ubývá manuálně pracujících lidí. Jsou lidé, kteří by něco takového nezvládli, mezi které patřím i já. Zkrátka jsou lidé, kteří nejsou schopni vzít do ruky kladivo, aniž by si nějak ublížili. Jenže společnost nás nabádá k tomu, že se máme učit, protože kdo se nedostane na gymnázium, je ztracený. Jakoby snad učiliště bylo něco druhořadého!

Tady ten manuálně pracující lid je možná mylně spojován s komunismem, kdy dělník byl ten bůh, a vystudovaný (a nedejbože humanitní) člověk nebyl prakticky dělnická třída. A po revoluci si to všichni chtěli vykompenzovat, tak to kompenzují, kompenzují, až jednou překompenzují. Kdo nám bude opravovat auta, která tak nutně všichni potřebují? A kdo nám přijde opravit pokaženou televizi, která je taky tak nezbytná? No a co rohlíky, kdo bude péct rohlíky? Protože to jsou přece ti druhořadí, méněcenní lidi mimo tu elitu národa, na kterých jsme dosti závislí.

Můj děda pocházel z křesťanské rodiny. Když končil základní školu, třídní učitel přišel k nim domů a řekl, že ať to na gymnázium ani nezkouší, že posudek bude mít tak hrozný, že to nemá ani smysl. A tak šel na zámečníka. Vlastně zámečník není zámečník, co otevírá dveře, ale úplně něco jiného. Vůbec netuším, co to je, tak to tu nebudeme raději rozebírat. Chci jen říct, že děda je jeden z nejchytřejších lidí, které znám. Má neskutečné vědomosti z oblasti historie, ale je to taky on, kdo mi vysvětluje matematiku a především fyziku. Proč by tedy on neměl být ta elita? Jen proto, že je vyučený na učilišti? Maturitu má, vysokou má, jenom chodil na večerní gymnázium a ne na to normální.

Dovolte mi, abych si ještě jednou postěžovala na nelogiku. Říká se, že vyspělý stát se pozná podle velkého třetího sektoru, tedy podle služeb. Ale řekněte mi jednu věc - kde mají lidi na ty služby brát?!

Článek je přiřazen k tématu týdne "Téma, o kterém nikdo nemluví".

Kousek na východ

19. února 2014 v 16:34 | Yim
Vyjděte na chvíli ven z domu. Nebo se zkrátka podívejte z okna. Rozhlédněte se všude kolem a všímejte si detailů, které vás zaujmou. Detailů, které jsou pozitivní i negativní. Zamyslete se nad vším, co vidíte a co na vás nějak působí. Už můžete jít zpátky do svého pokoje k tomuto článku. Odpovězte si na dvě otázky: Co vás tady štve? A co se vám tu líbí?

Možná vás štve počásí. Co je to za zimu, když nemáme sníh, prší, a všechno tu nasvědčuje brzkému jaru? Třeba teď nadáváte, že jste měli jet lyžovat do Jeseníků, ale ani tam moc sněhové nadílky není, tak jste o prázdninách museli zůstat zavření doma. A co je to za zimu bez sněhuláka?

Nebo vás štve lhostejnost lidí. Na chodníku denně potkáváte desítky, možná i stovky lidí. Možná jste potkali paní s krásným kabátem a už už jste měli nutkání ji říct o skvělém výběru. Pak jste nad tím ale mávli rukou, protože by ji to ani zřejmě nezajímalo. Mohli jste potěšit jednoho člověka! Možná jste z autobusu viděli vystupovat starou paní s hůlkou, která nese ještě velkou tašku, ale nepomohli jste jí, protože jste si prostě řekli, že to udělá někdo jiný. Ale co když si to takto řekne každý?

A co když vás štve naše politická situace? Třeba máte plné zuby zkorumpovaných politiků. A Zemana hovícího si na Hradě, který kafrá i do věcí, ke kterým nemá ani co říct. Možná se vám nelíbí, jaké to tu je. A chcete se kvůli tomu odstěhovat. Proč ne, ale není dobré se také pokusit něco změnit?

Toto nedává smysl.
Stěžujeme si na počasí, když se ve světě dějí horší věci. A to takřka za humny.

Chci říct, nezlehčuji něčí problémy. Někoho bolí noha, někoho bolí hlava, někdo má před operací, ale v jejich subjektivních pohledech na svět může být bolící noha stokrát horší než operace. Třeba pro sprintera je zlomená noha neskutečná. A pro pracovníka Akademie věd je zlomená noha triviálním problémem. Někdo má problémy s domácím úkolem, jiný má před sebou životní rozhodnutí o emigraci.

I přes to všechno si myslím, že jsme na tom dobře. Z globálního hlediska. Víte, my tu sice toho Zemana máme, ale není lepší Zeman než rozboje v Kyjevě? Umírají tam lidé, protože s něčím nesouhlasí. Jsou stíhaní za to, že s něčím nesouhlasí! A už to trvá dlouho. Myslím, že tam musí být i spousta psychické bolesti, nejenom fyzické. Děti, ženy, muž, kterému před očima umírá nejlepší kamarád! Ale kdo jim pomůže?

Uvědomujete si, že jsme tu taky měli kdysi revoluci, ačkoli stokrát něžnější? A že nám pomáhali západní státy. Teď jsme my ten západní stát, ale málo kdo to takto vidí. Mohli - měli bychom jim pomoct. Hrozně ráda bych tam jela. Dokonce jsem si hledala jízdenku a není zas až tak drahá (2000 Kč). Chtěla bych tam za nimi jet, sednout si u nich, utěšovat je a pomáhat jim. Kdo ví, jaké tam mají problémy. Kdo ví, jestli nám česká žurnalistika opravdu zprostředkovává opravdovou situaci. Co když je to mnohem horší?

A když už jsme u toho - co ještě mi nedává smysl? Že tam vlastně bojují o vstup do Evropské unie, respektive o pozápadoevropštění!

(Toto taky nijak nezlehčuji. Ačkoli s EU moc nesouhlasím, je to stokrát lepší volba než Ruská federace [podle mě, podle někoho jiného zase ne].)
Takže hodně štěstí, milí Ukrajinci!

Článek je přiřazen k tématu týdne "Co (ne)dává smysl".

Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat?

25. ledna 2014 v 23:28 | Yim
Věci jsou mnohdy jen subjekty bez duší, jejichž zbožňování je prý trochu materialistické. Chci říct, že když někdo lpí na předmětech, většinou se na něj nahlíží trochu jinak. Nejenom, že miluji naši planetu, vlast a vybrané lidi kolem sebe, ale i svůj domov, ke kterému patří všechny ty krabice plné obrázků, fotografií, různých serepetiček, starých příběhů, nedovyšívaných vyšívek a rozpletených šál a čepic. Takových věcí je jen můj pokoj přeplněný, nemluvě o našem celém bytě.

Existuje jedno přísloví. Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Možná to není přísloví. Nikdy jsem se však s tímto tvrzením neztotožnila. Za svůj krátký život jsem se stihla stěhovat už minimálně šestkrát. Pamatuji si, jak jsem jako malá plakávala, že opouštíme prostory, ve kterých jsem strávila jistě nezapomenutelná období. Vždy jsem měla ráda to balení věcí. Více ale vybalování, protože můj nový pokoj byl najednou hezky prázdný, přehledný a uklizený. Každá věc měla své nové místo. Každá plastová figurka z dětství se postavila na své místo na poličce, které už neopustila. Každá kniha, se srdcervoucím příběhem, jak jsem k ní přišla, se vždy uvelebila v přihrádce v knihovně a své stanoviště opouštěla jen tehdy, kdy jsem si v ní chtěla znovu zalistovat a ukonejšit tak svou sentimentální náladu.

Kdybych vyhořela, byla bych jistě zdrcená. Už bych nikdy nedržela v rukou své oblíbené vydání Evžena Oněgina, nikdy bych si neprohlížela staré fotky, když jsem byla ještě maličká a neměla vlasy. Na každém kroku jsou vzpomínky. Po požáru by z nich zbyl jen prach a popel. Máme spoustu vzpomínek uchovaných ve své hlavě, ale přiznejme si, kolikrát jdeme jen tak po ulici a vzpomeneme si, jak jsme se báli na kole sjet ten velký kopec, který se nám dnes jeví jako rovinka? Takové detaily se nám vybaví právě tehdy, kdy v jednom ze šuplíků najdeme náš starý zvonek od kola. A víte co? Ten zvonek by ten oheň možná i přežil.

Je to asi rok, co jsem všude možně hledala angličáky. Měla jsem jich celou velkou krabici. Dříve jsem si je stavěla vedle sebe a za sebou a dělala jim přehlídky. Jindy zase jezdily okružní jízdy po pokojích či dělaly akrobatické kousky. Většinu autíček jsem měla pojmenovaných. To, co vypadalo jako babičino, bylo Ivino auto. To, co vypadalo jako mámino, bylo pro změnu mámino auto. A tak dále, a tak dále. V současné době mám jen to své nejvíce milované auto, které vlastně není autem, ale je to míchačka. Kam se poděly všechny ostatní? Máma se mi ráčila oznámit, že je věnovala synovi její kamarádky. Bylo to velké zklamání, kterým budu trpět i za třicet let.

Co je ale největší zábava - ještě větší než rozplývání se nad starým žonglovacím míčkem, někdejším prasátkem, které sloužilo jako pokladnička, sbírkami všeho možného -, tak to je probírání se listy papírů. Pomačkané, někdy i roztrhané, většinou však popsané velkým písmem. Někdy velkým tiskacím, jindy nečitelným psacím. (Někdy se až divím, jak málo se mé písmo změnilo.) Čtu si v nich a objevuji tajemství svých starých příběhů. Onehdy jsem narazila na blok, ve kterém byla má kniha s názvem Kořen Arye. Vzpomínám si, jak jsem každé odpoledne na táboře sedávala na kraji lesa a psala jsem. Dělalo mi problém s jednou kapitolou přesáhnout jednu stránku A5. Teď se tomu směji. Také jsem objevila jinou knihu, kterou jsem psala asi dva roky později než tu Aryi, která pojednávala o slonu Daliborovi, který cestoval do pravěku, aby sestavil rodokmen svých předků. Kdybyste ale čekali mamuty, nedočkali byste se.

Toto všechno miluji. Chovám k tomu větší lásku a sympatie, než k chození venku s pseudokamarády. A představte si, že toto všechno by mohlo zmizet jedním neopatrným zacházením se zapálenou svíčkou. Nebo stačí, abyste nechali zapnutý sporák. A všechno by bylo pryč. Všechno. Do čista. Úplně.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Láska".
 
 

Reklama