Yima

Byla jsem v rádiu!

22. srpna 2013 v 18:46 | Yim
Tento týden navštěvuji v Brně příměstský tábor. Pořád jsem o něm ale nic nenapsala. Chystala jsem se sem dát potom článek, který budu psát do Mensovního časopisu, ale ačkoli by to bylo už dnes, rozhodla jsem se článek o tomto táboru udělat na dvě části. První část je právě teď a tady.

Chodím na tábor pořádaný organizací Mensa. Hned jak jsem první den přišla, byla tam reportérka z Českého rozhlasu, která se na něco ptala právě Dany. Já jsem zatím přišla za kamarádkou Gabčou, kterou jsem znala z pobytového tábora, a začaly jsme hrát Othello. Vtom zamířila ona reportérka i k nám! Ouha. Rozhovor s námi byl delší, než co můžete slyšet ve výsledné reportáži, ale ten kousek si poslechnout můžete. Odkaz na rozhovor a článek je ZDE. (Mimochodem, já jsem ta Tereza.)

Minulost, přítomnost, budoucnost

10. srpna 2013 v 13:49 | Yim
Když jsem se dnes ráno probudila, nějak jsem se dostala k myšlenkám o mém věku a o tom, že stále stárnu. Přemýšlela jsem o tom, kdy budu mít další pěkné narozeniny, tedy kulaté a nebo s pětkou na konci. Za pět let. Bude mi dvacet. A přitom jsem si ještě před pár lety běhala venku po dětských hřištích, v páté třídě jsem si už připadala jako velká a přitom se teď na taková prťata dívám jako na roztomilé, nevinné, malé dětičky.

Peter Pan nechtěl nikdy vyrůst. If growing up means it would be benath my dignity to climb a tree, I'll never grow up, never grow up, never grow up! Not me! A já jsem to jako malá nechápala, když jsem se tolikrát dívala na onen film. Říkala jsem si, jak je ten Peter Pan divný, protože to musí být úžasný svět, kde žijí naši rodiče a musíme se o sebe starat sami a pracovat a nechodit do školy. Vždy jsem si hrála, že už jsem dospělá, protože být malé, bezbranné dítě, o kterém rozhodují jiní, to mě nebavilo. Ale teď je to naopak. Nechci vyrůst. Už i těch patnáct let je pro mě víc než dost a starostí mám nad hlavu. Chtěla bych být zase malá, jezdit po sídlišti na koloběžce a chodit s kamarádkou do takového malého obchůdku, kde nám vždy dávali lízátka zadarmo. Děsí mě to.

Za čtyři roky budu maturovat. Potom půjdu na vysokou a za deset let budu muset nastoupit do práce, založit si vlastní rodinu, mít vlastní byt a živit se sama. Už to nebude loudavé chození ze školy, protože mě budou bolet záda od tašky, ale bude to spěch, abych co nejdříve byla u svého manžela a u dětí. Myslím si, že nebudu dobrá matka. Nedokážu se o ně postarat, protože budu mít pořád hlavu v oblacích a nebudu se moci přizpůsobit ostatním. Jsem individualista, než najdu člověka, se kterým si rozumím, trvá to věky.

Nechci být dospělá. Dospělí jsou většinou nezajímaví suchaři, kterým záleží hlavně na tom, aby měli místo v práci, dobrý plat a aby byl doma pořádek. Zvlášť ta poslední věc mi nevyhovuje. Nedokážu si představit, že bych neměla tolik času na své koníčky a přátele a musela bych se věnovat ostatním. Pře se to s mojí osobností. S mou charakteristikou.

Moji rodiče nikdy neměly koníčky, které by dělali, když jsme byly se sestrou malé. Nevím, jak to vypadá, když si dospělý člověk, matka dvou dětí, vezme foťák a jde fotit na tři hodiny do botanické zahrady. Nebo místo toho, aby si večer s dětmi zahrála deskovou hru, tak si sedne k počítači a začne psát na blog nebo povídky a básničky. Nevím, jestli je to vůbec možné!

Potřebovala bych manuál k životu. Stále jsem ho nepochopila.

Malí tyrani

9. srpna 2013 v 12:49 | Yim
Přiznejte se, kdo si kdy udělal srandu ze svých rodičů, že jsou staří, ačkoli jim je třeba jen čtyřicet? Já se hlásím! Krásný příklad je, když jsem se ptala mámy, jestli za ní už jezdily vlaky, a když odpověděla, že ano, já jí na to řekla: "Nedokážu si představit, jak mezi dinosaury jezdí rychlík." Teď, když mámě něco takového řeknu, už si to ani nebere k srdci. Ví, že si z ní budu pořád dělat srandu, že jako malá nejezdila na koních, ale na mamutech. Ale podívejme se na to z jiné stránky. Jakmile my budeme mít děti a oni dospějí do toho nesnesitelného pubertálního věku, budeme my ty oběti těch malých tyranů.

Jak se díváme na éru, kdy byly naši rodiče mladí? Když se díváme na staré filmy, říkáme si, jaké to proboha měli oblečení nebo vybavení domu. A bylo to jen před pár desetiletími! A jak se díváme na éru našich prarodičů, kteří většinou vyrůstali v padesátých letech? A co ještě dřív? Válka, první republika, válka, naši prapraprarodiče žili dokonce ještě za Rakouska-Uherska! Moje prababička se narodila rok předtím, než byla založena Československá republika. Naše doba nám připadá moderní. Ale jak to budou hodnotit další generace, které přijdou po nás?

Představte si, že vašim dětem je třeba deset a třináct let, sedíte si pěkně celá rodinka u televize a jede něco jako Vyprávěj. Seriál, který ukazuje dobu našeho mládí, kdy se rozmáhaly počítače, notebooky, informační technologie, chytré mobily; kdy byli roboti vynalezeni snad už úplně na všechno. Oblečení bylo z pohodlného materiálu a bylo pěkně barevné. Kdy na Hradě otravoval Zeman. Vaši děti vám řeknou: "Mamí? A co je ta otevírací placka?" A budou myslet notebook. Věcičku, na které jste trávili tolik času o prázdninách, nebo místo toho, abyste se učili a dělali si úkoly. Jenže oni něco takového už znát nebudou, protože budou mít novější vymoženosti a my budeme působit jako lůzři.

Moje babička nedokázala pochopit, jak funguje flashka. Vysvětlovala jsem jí to snad milionkrát a ona nemohla pochopit, proč jde minimálně třemi způsoby přesunovat obsah tam a zpět. Ctrl+C, Ctrl+V. Pravé myšítko. A přetažení. A když to konečně pochopila, dostala čtečku knih a nemohla pochopit, že to funguje úplně stejně. Dělala jsem si z ní už srandu, protože toto v dnešní době umí pomalu i čtyřleté dítě. Ale my takto budeme působit taky. Co se asi ještě vymyslí? Počítač, který bude jen obraz ve vzduchu, který bude do prázdna promítat nějaký kouzelný přístroj? A ještě by to mohlo být dotykové, co říkáte? Nebo ne, to už bude v té době zastaralé. Naše děti nebudou chápat, co jsme v našem dětství bez takové techniky dělali a budou si z nás dělat srandu, jestli už za nás vůbec byla nadzvuková letadla, když ne nadsvětelná, a jestli jsme měli metro alespoň v jednom městě. Budou se divit, jak jsme mohli jezdit auty, která měla kola, a tím se utrácelo za postavení všech těch silnic, když v tu dobu budou třeba existovat auta, která budou létat.

Je to zvláštní, že doba, ve které my žijeme a připadá nám tak aktuální a nejnovější, bude pro jiné jen něco jako pro nás středověk. I pro lidi ve středověku byl mor úplně normální, neléčitelná nemoc. Stejně tak je to u nás s rakovinou, která se možná bude za pár let léčit ve velkém. Kdo ví?

Názor na literární servery

7. srpna 2013 v 11:37 | Yim
Literární servery, to je vlastně velká skupina webových stránek, které mají stejné zaměření a jsou si v podstatě konkurencí. Něco jako Blog.cz a Blogger.com, jen je to trochu rozdílné. Myslím, že každý, kdo někdy byl na nějakém literárním serveru, navštívil právě i ony soky. Já také byla na více z nich, jen si už nepamatuji názvy. Ty, na kterých jsem byla jednou, dvakrát, se mi zdály být nepřehledné a proto jsem se na ně už nevracela. Věřím, že i tam jsou ale úžasní spisovatelé, které jsem kvůli designu a navigaci neměla šanci poznat. Literární server, na kterém jsem zůstala nejdéle, je Pište-Povídky.cz, jehož logo máte v záhlaví článku.

Nový diář?

6. srpna 2013 v 14:27 | Yim
Přála bych si, aby můj diář měl dvě vlastnosti. Ta první by měla být nekonečnost a ta druhá něco, aby byl pořád se mnou a neztrácel se mi. Ne, opravdu, jsem hrozně háklivá na své věci a nejhorší na tom je, že sebemenší změna v mých zaběhlých kolejích mi může způsobit pěklo, zmatek nad zmatek. Nezabíhejme ale k mému perfekcionismu a sklonu ke lpění na zbytečných, obyčejných a nahraditelných věcech. Mluvím tu o diáři.

Vždy si kupuji diář od Albi, ten na rok a půl, ačkoli ho využívám vždy jen ten jeden rok, od září do září, pak se s ním jednoduše rozloučím a mé srdce má těžký úkol v podobě hledání toho pravého. Minulý rok asi v říjnu se mi podařilo někde nechat diář, již ze čtvrtiny popsaný, a nikdy jsem ho nenašla. Dlouho jsem potom chodila po obchodech a hledala přesně totožný diář se slony, protože jakýkoli jiný jsem odmítala.

Popravdě, diáře používám až od doby, kdy jsem nastoupila na gympl. Nejdřív jsem měla takový velký, který se mi ale nikde nechtěl nosit, a tak jsem ho po pár týdnech vyměnila právě za ten slonový. A nyní se ho musím vzdát. Vlastně nemusím, mohu ho mít až do prosince, ale já své tradice neporušuji a lpím na nich stejně jako na všem ostatním.

Je pro mě dosti těžké vzít naposledy ten starý diář do rukou, když v něm jsou v podstatě vzpomínky. Ačkoli tam jsou i úkoly, povinná četba, škola. Jsou tam ale i mé životní mezníky. Jsou tam mé životní přešlapy, které se tam ocitly v podobě zapsání dalšího sezení u psychologa. Jsou tam čísla, kterým nikdo nerozumí, protože to jsou čísla stránek knih, které čtu na pokračování v knihkupectví, abych si je nemusela kupovat. Například Škvorecký.

Víte, už několik týdnů se dívám po stojanech Albi v knihkupectvích a v hračkářstvích a v papírnictvích a vlastně všude možně. Ani mě nepřekvapuje, že všude mají stejné zboží, přesto se dívám pokaždé, když nějaký stojan uvidím. Letos se mi ty jejich diáře totiž pranic nelíbí a o to horší bude loučení s tím starým. Mají zakulacené rohy a nejsou na nich žádní sloni. Viděla jsem sovy (mně asi nejsympatičtější), pak nějaké červené květiny na šedém podkladu, kočky, nějaké ornamenty. Vevnitř vypadají pořád stejně jako minulý rok, ale ty rohy, ty obrázky!

Bojím se, že ten diář někam založím a už ho nenajdu. Jistě, nebudu ho už víckrát potřebovat, ale víte, kolik je tam potřebných informací? Víte, jak dlouho bude trvat než si přepíšu kontakty, které jsou poházené od roku 2012 až po rok 2013? Víte, jak dlouho ho budu svírat v ruce, než ho odložím? Co bude ale nejhorší, to bude hledání nového diáře v tašce, protože tvarem ani barvou nebude stejný jako ten předchozí.

Musím se naučit měnit své věci. Bude to znít divně, ale já lpím i na kartáčku na zuby - nemůžu si koupit jiný, než ten můj. Stejně tak to mám se spoustou jiných věcí. Ponožky z jiného obchodu než z F&F? Zbláznili jste se? Ani za nic. Jestli se ale nenaučím, jak mít k věcem a řádům jiný vztah než teď, budu to mít v životě těžší, ještě než to mám teď. Tak proč nezačít novým diářem?

První procházka s Flexaretou Aleki

5. srpna 2013 v 16:05 | Yim
Mám velkou zálibu ve foťácích. Jakýchkoli. Ale ze všeho nejraději mám ty staré, na filmy, na které se můžete obdivně dívat a říkat si, jak jsou geniální. Před dvěma měsíci jsem na své narozeniny dostala již dlouho vytouženou Flexaretu. Jenže kvůli dvoutýdennímu školnímu výletu na Maltu, prázdninám a všem těm táborům, jsem se dostala do Antik Foto, aby mi to pán vše vysvětlil, až dneska. Jak jsem později zjistila, vypadalo to složitěji, než to ve skutečnosti je.

Po poledni jsem chtěla jít ještě do knihkupectví. V knihkupectvích jsem strávila hodně času, protože jsem procházela divadelní knihy a knihy o Václavu Havlovi i od Václava Havla, dokonce jsem také objevila novinku o Olze Havlové! A když jsem šla od knihkupectví ke knihkupectví pěkně dolů po Masaryčce k Hlavnímu nádraží, řekla jsem si, co kdybych Flexaretu, nově pojmenovanou jako Aleki, rovnou vyzkoušela. Popošla jsem ještě kousek, ale k mému zármutku zrovna před Starou radnicí stála sanitka a tak ze šikmé věžičky na fotce nic nebylo. Nevěšme ale hlavu, ještě jsem měla před sebou Petrov.

Na každém filmu do Flexarety, který je poměrně drahý, je celkem dvanáct snímků. Nechtěla jsem plýtvat, a tak jsem vyfotila jen sedm fotek. Kapucínský kostel, Petrov, Biskupský dvůr, Husova, něco vícekrát.

Řeknu vám, byl to krásný pocit držet v ruce Flexaretu ještě z Československa, něco, co dnešní lidé skoro neznají. Potkala jsem jedny turisty, buď z Německa, nebo z Rakouska, nebo ze Švýcarska, nebo z jiné německy mluvící země. Každý ze čtyřčlenné rodinky měl krásný foťák a otec, hlava rodiny, měl dokonce Pentax. Tento foťák jsem taky vždycky chtěla. Dívali se na mě, jak tam stojím na schodech a mám objektiv namířený na kostel. Něco říkali, zaznělo slovo flexaret a ukazovali na mě. Zvláštní. Když jsem potom šla po ulici, šel naproti mně jeden pán kolem šedesátky, byl zamračený, ale jakmile na mém krku uviděl viset Aleki, tak se na něj zaměřil a usmál se. Ano, tito lidé tyto foťáky znají z miulého režimu, kdy se to vyváželo i do zahraničí.

Těším se, až si vyvolám fotky. Tedy, doufám, že to na normálním zvětšovači půjde! Pokud ne, budu se muset smířit s tím, že si nechám film vyvolat za těžký prachy ve fotolabu. Ale i tak. Uvidím je, budu je držet v rukou a budu je moct dát do té staré krabice s ostatními fotkami. A až ty fotky budou, určitě je naskenuji a dám je na blog.

Dopis od pana prezidenta

12. července 2013 v 21:47 | Yim
Tento blog mám už nějaký ten čas založený, ale za Boha jsem nemohla přijít na to, co by měl být onen slavný, první článek. Přemýšlela jsem nad klasickým "představovacím", poté nad něčím, co by mě vystihovalo, ale nic nebylo ono. Nemohla jsem se rozhodnout a tak mi nezbývalo nic jiného, než jen čekat až se něco přihodí. A ta příhoda se stala právě dnes.

Ráno jsem se probudila jako normálně, šla jsem pokračovat ve vytváření zpěvníku, naobědvala jsem se. Potom jsem jela do města, abych v Divadle Bolka Polívky koupila lístky na říjnové představení. Bylo to zklamání, když jsem zjistila, že na pokladně mají zavřeno, ale pokračovala jsem ve své cestě do Vaňkovky. Tam jsem zamířila rovnou do knihkupectví, kde jsem si vzala knížku Josefa Škvoreckého Tankový prapor a šla jsem si sednout na sedačku vzadu. Otevřela jsem knihu na straně 139, přesně tam, kde jsem skončila. A když už bylo čtvrt na pět, odešla jsem, abych mohla do foto bazaru, kde mi měl pán vysvětlit používání Flexarety, kterou jsem dostala na narozeniny. Ouha, už bylo zavřeno.

A tak jsem se dostala domů. Než jsem odemčela dveře od paneláku, podívala jsem se tou malou štěrbinou do schránky. Byla plná. Vešla jsem dovnitř a otevřela schránku. Byly tam dva časopisy, jedna reklama a jeden dopis. Nevšímala jsem si toho, prostě jsem to odnesla nahoru, dala to do předsíně, odložila si věci a až potom jsem se tomu chtěla věnovat. Věděla jsem s naprostou přesností, že jeden z časopisů je můj. Než jsem se k němu ale dostala, uviděla jsem na dopise mé jméno... To nebylo ale jediné, co na obálce bylo napsáno. V levém horním rohu stálo Kancelář prezidenta České republiky. Nevěřila jsem svým očím. Že by mi Miloš Zeman opravdu odepsal na dopis, co jsem mu poslala před několika měsíci? Skoro jsem na něj zapomněla, už jsem ani nedoufala, že se mi někdy dostane odpovědi. Zemana jsem nikdy neměla ráda a řekla jsem si, že mu dám "druhou šanci" a napíšu mu dopis. Podle toho, co mi odpoví - nebo neodpoví -, si o něm utvořím obrázek. Ale nic. Čekala jsem, dennodenně chodila vybrat schránku, ale nikdy nic. Zeman, společně s jeho "virózou", u mě spadl ještě níž, než byl dřív. Ale tentokrát jsem v ruce držela dopis.

Plná očekávání jsem pomalu otevírala obálku. První, co jsem uviděla, byl takový pěkný papír. A když jsem ten papír rozložila, nahoře bylo takové razítko, nebo to bylo natisknuté, co já vím. Byl to znak České republiky a pod ním zase ten nápis Kancelář prezidenta České republiky. Čekala jsem, co tam asi bude napsané. Hm, nepsal mi pan prezident. Prý mu chodí moc dopisů a nestíhal by každému odpovědět. Napsala mi nějaká paní... nevím, už si nevzpomenu na ten název. Něco pro styk s veřejností. Trochu mě to zklamalo.

Ale co, prostě je to Zeman. Nic jsem od něj nečekala, nic se nestalo. Vlastně přesně podle očekávání.
 
 

Reklama