Yima

Poprvé

1. dubna 2015 v 18:14 | Yima
Lidi maj vůbec potřebu nějak víc prožívat jakýkoli poprvé, zaznamenávat je, snad protože právě před tím "poprvé" se jedná o věc neznámou, tudíž nebezpečnou a člověk je podvědomě plný obav. "V této kavárně jsem poprvé, doufám, že budou mít dobrý kafe." nebo "Touto cestou jsem nikdy nejela, myslíš, že se neztratíme?" nebo "Nikdy jsem s nikým nespala."

K nejrůznějším poprvé se vážou nejrůznější pověry. Kupříkladu první noc na novém místě. Co se vám zdá, to se vám vyplní. Pravidelně při takových událostech ráno dávám pozor, abych hned nezapomněla, co se mi zdálo. Ovšem protože si pamatuju několik desítek snů, ani za mák netuším, který byl ten sen "poprvé" a tudíž ani netuším, zda-li se mi dotyčný sen splnil.

Včera jsme se přestěhovali, začalo se za ranní chumelenice, pokračovalo přes další nešvary počasí a skončilo se asi o půl desáté večer. Nový byt je větší, ale i tak to tu vypadá jako sklad. Ulovila jsem si matraci, abych měla na čem spát, je uprostřed tašek. Už se to tu začíná rýsovat, ale než dosáhneme kýženého výsledku, potrvá to jedna, dva, tři, čtyři, pět...

První noc v novém bytě. Nejsou tu žaluzie, zatím tu nemáme záclony. Není tu tma. Je tu něco jako šero. Což je pro mě děsně nezvyklý. Dům je hned na křižovatce a byť bydlíme ve třetím patře, občas sem dolehne zvuk nějakého auta, trolejbusu a dalších podivných motorových vozidel. Nezvyk. To jsem za chvíli přestala vnímat, usnula jsem a spala až do sedmi ráno, kdy nám byl dovezen nový nábytek. A spalo se dál.

Pamatuji si naprosto přesně, co se mi zdálo. Samozřejmě v tom figurovaly známé jevy jako absurdno, kluk,... a dobře, zas tak přesně si to už nepamatuju, poněvadž jsem svoji paměť dopoledne přepsala husitstvím a dobou jagellonskou, ale tak tu hlavní zápletku vím a to je podstatný, ne?

Lidi maj vůbec potřebu nějak víc prožívat jakýkoli poprvé, zaznamenávat je, snad protože právě před tím "poprvé" se jedná o věc neznámou, tudíž nebezpečnou a člověk je podvědomě plný obav. To je důvod vzniku tohoto článku. Protože každá další noc sice bude stejná, ale nikdy ne taková, jako ta dnešní.

Pozvánka na Psací odpoledne II.

30. března 2015 v 20:59 | Yima
Před dvěma týdny v Brně proběhlo Psací odpoledne, kterého se účastnilo celkem deset brněnských a okolobrněnských lidí, devět dívek a jeden kluk, od patnácti let až po dvacet-něco-leté. Tím chci říct, že Psací odpoledne je otevřeno všem, bez rozdílu věku, pohlaví, rasy, národnosti, sexuální orientace a tak dále, že s námi se bude cítit fajn každý pisálek!

Tentokrát se sejdeme v neděli 26. dubna v 15:00 v kavárně La Váza. Předpokládám, že už bude teplo a budeme moct být venku, ovšem pokud by nebylo vlídně, můžeme se uchýlit dovnitř. Ptáte-li se, co bude náplní odpoledne, mohu vám odpovědět jen tak, že budeme zase psát, číst a povídat si. A bude to sranda!

Událost Psací odpoledne II. na facebooku ZDE.

Akutní tinnitus se blíží expiraci!

29. března 2015 v 17:18 | Yima
Dělám si z toho srandu. Dneska dopoledne děda rozmontovával moji starou postel a do toho roštu se muselo třískat kladivem. Říkala jsem: "Ještě že už ten tinnitus mám, takhle bych ho určitě dostala."

Jo, tinnitus mám už pět měsíců a pár dní. Do půl roku je to prý akutní tinnitus, který se dá léčit (hahahaha), a jakmile doba šelestu v uších přesáhne šest měsíců, jedná se o tzv. chronický tinnitus, kterého se postižený už z největší pravděpodobnosi nezbaví do konce svého života. Jasně že jsem z toho celá špatná, už zbývá ani ne měsíc a budu to mít natrvalo. Naprosto chápu, že to není přesně šest měsíců a konec, ale ten expirační termín tomu všemu dodává na bezmocnosti a beznadějnosti. Už ani nevím, jestli před spaním brečím proto, že jsem z toho stěhování neskutečně vyčerpaná, všechno mě bolí a připadám si jako chodící mrtvola, nebo proto, že si plně uvědomuji, jak málo času mi zbývá.

Jednou mě napadlo napsat divadelní hru, jejíž součástí by byl nepřetržitý zvuk tinnitu. Když jsem tento geniální nápad přednesla mámě, řekla, že by všichni diváci odešli během představení. Jo. A já to naprosto chápu. Jenže já nikam odejít nemůžu, víte? Já se nemůžu zvednout, říct si, že už to nechci poslouchat, a jít pryč z divadelního sálu. Můžu si leda tak pustit rádio a čekat, jestli je tato hudba schopná ten zvuk zamaskovat. A aby to rádio celou noc nehrálo, tak ho těsně před spaním vypnu v domnění, že už jsem dostatečně unavená, abych to nevnímala a neslyšela, jenže ouha, čím víc unavená jsem, čím víc fyzicky i psychicky jsem vyčerpaná, tím víc je to pískání všudypřítomnější a hlasitější a hlavně nesnesitelnější.

Stěhování

23. března 2015 v 22:17 | Yima
Náš byt se proměnil v jedno velké skladiště. Datum stěhování se neúprosně blíží. Všechny věci z obýváku jsou naskládané do modrých IKEA tašek, na každé z nich je číslo tři - tyto věci přijdou do pokoje tři v novém bytě. Skříně jsou vyklizené, poličky vydělané, jejich dveře svázané igelitem, takovou jakousi velkou potravinovou fólií. Uprostřed toho sedím já a nemůžu ani přepnout program na televizi, protože set top box je zaskládaný.

Jaký z toho mám pocit, když místo lustru ze stropu visí jenom žárovka? Jaký z toho mám pocit, když jsem tady bydlela tři a půl roku a teď najednou mávnutím kouzelného proutku (haha, kéž by) jdu pryč, nebudu jezdit přes Svrateckou, ale do školy to budu mít jen deset, patnáct minut pěšky? Je to děsivé. Je to zatraceně moc děsivé. A ještě děsivější proto, že jsem puntíčkářký materialista, který je závislý na věcech (a pokud mám jinou barvu kartáčku, než na kterou jsem zvyklá, můj svět je vzhůru nohama a já nejsem schopná pohybu a života).

Nejvíc mě děsí fakt, že teď je doma na Fleischnerově a když je řeč o tom novém bytě, mluvíme o tom názvem ulice. Jenže za týden to bude naopak. Jak to může být naopak? Byt, vzpomínky, život, část života - to nejsou ponožky, které večer sundám a ráno je vyměním za nové. Jak se od bytu mohu jen tak odprostit? Jak můžu jet domů šalinou a ne trolejbusem?

Těším se, ne že ne. Budu mít v pokoji věžičku. Výhled z ní na Tvrdého, Úvoz na jedné straně, Úvoz na druhé. Ten pohled na světla dole. Takřka za barákem budu mít Špilberk. Do knihovny budu moct chodit, i když budu nemocná. Konečně navíc budu mít doktorku, která není kráva. Všechno to vypadá tak ideálně! Navíc výhled z balkonu na Kancelář ombudsmanky, budu mít doma fotokomoru a ještě k tomu je tam světlík! Byt je větší, mnohem hezčí než ty panelákové škatule. Ale i tak. Já to tu v Bystrci mám ráda. Jsem tu zvyklá. Já vím, zvyknu si i tam, ale jak dlouho to potrvá? Týden? Měsíc? Dva?

Kdybych poslední měsíc v tom novém bytě nepracovala, možná bych si na něj nezvykla nikdy. Seškrabávala jsem tapety (někdo je nalepil i na ty krásné, staré dveře, jaký to hřích!), umývala jsem několikrát celou koupelnu, vybourávala jsem komoru, ze které se stala vzápětí kotelna. To všechno a mnohem víc. Kolikrát jsem tahala věci do třetího patra a říkala si, že už to nezvládnu, že dostanu (i v tomto mladém věku) infarkt a že sice máme za rohem porodnici, ale tam mě zatraceně nevzkříší!

Nejvíc se těším na první dopis a první pohled do nové schránky. To je pro mě největší potěšení ze všech. Účet na postcrossingu mám deaktivovaný už od konce ledna. Bez nového pohledu už nevydržím, schází mi jako kyslík.

Jak jsem psala panu prezidentovi (a jestli mu napíšu znovu)

20. března 2015 v 20:50 | Yima
Když byly prezidentské volby v roce 2013, bylo mi teprve čtrnáct, za pár měsíců mi mělo být patnáct. Nemohla jsem tedy volit, takže "za mě" volila má drahá maminka, které jsem kandidáta vybrala já. (Pokud vás to zajímá, první kolo Táňa Fischerová, druhé kolo Karel Schwarzenberg.) Bylo pro mě obrovským zklamáním, když volby vyhrál právě Zeman. Bylo to pro mě takovým zklamáním, že ještě dva roky poté jsem psala slohovku na téma, kolik lidí Zemana volilo. (Pokud vás to zajímá, vypočítala jsem, že všeho všudy jen 28% všech obyvatel České republiky.) A zklamalo mě to natolik, že jsem Zemanovi hned v březnu 2013 poslala dopis se spoustou otázek. Nebyl ničím urážlivý, byl naprosto neutrální. Chtěla jsem mu dát "druhou šanci".

Zeman mi nikdy neodpověděl. Druhou šanci tímto promarnil. Po čtyřech měsících mi přišel dopis a tento zážitek se stal námětem pro první článek na tomto blogu. Pro shrnutí: odpověděla mi paní z kanceláře, paní "pro styk s veřejností" (teď si říkám, že to zní, jako by se pan Mioš Zeman (protože přesně toto jméno v tom dopise bylo napsané) štítil), že Zemanovi chodí moc dopisů a nemá čas na všechny odpovídat.

Za poslední dva roky, kdy si sedí na pěkně vyhřátém místečku na Hradě, mě dokázal tolikrát neskutečně naštvat, že mám nutkání mu napsat znovu. Během této doby jsem se rozhodla napsat i papeži Františkovi (ale to víte, pořád to odkládám, protože vyjadřovat své pocity v angličtině, to není jen tak), o kterém jsem četla, že poctivě odepisuje na všechno, tak by mě zajímalo, jak to teda je. Ovšem přes tuto velkou výzvu napsat Františkovi je stále větší výzva odhodlat se, překonat to znechucení a napsat Zemanovi.

Proto vyhlašuji tento víkend víkendem psaní dopisu panu prezidentovi. Proto vyhlašuji nadcházejících několik měsíců měsíci čekání na odpověď. (Která stejně nepřijde.) Tentokrát to už není o druhé šanci. Tentokrát to je o tom, jestli o něm budu říkat škaredé věci, nebo ještě škaredější.

Nutno dodat, že i přesto všechno, co k němu cítím, bude můj projev v dopise distingovaný, slušný, nanejvýš podle etikety, zkrátka tak, aby na mě Ladislav Špaček mohl být náležitě hrdý. (Když už napsal knížku, která je mojí jmenovkyní.)

Na světě je přeDanováno

16. března 2015 v 21:55 | Yima
Daniel je mužské jméno hebrejského původu a znamená Bůh je můj soudce. Podle Wikipedie byl ve Starém zákoně Daniel "židovským mladíkem, obdařeným výjimečnou moudrostí, schopností vykládat sny a viděním do budoucnosti". V České republice (k roku 2013) jich žije 57 187. A v mém okolí je jich podezřele moc, až mě to začíná děsit.

Prvního Dana ve svém životě jsem potkala v první třídě. To byl spolužák, se kterým jsem se nikdy moc nebavila, momentálně vůbec nevím, kde je mu konec. Proto se tento Dan vůbec nepočítá do mého součtu. Další Dan je můj nynější spolužák. A teď v druháku se projevila exponenciální funkce, kdy jsem potkala Dana v říjnu, dalšího v listopadu na tanečních a teď před asi dvěma týdny (prozatím) posledního.

Z důvodu toho, aby se mí přátelé vyznali v tom, o kom zrovna mluvím, jsem je všechny musela dokonce očíslovat! (Těším se, až potkám dalšího Dana. Mezi číslo tři a číslo čtyři hodlám vložit mé oblíbené π.) Díky těmto číslům můžeme uplatňovat názvosloví alkanů, alkenů, alkynů i zde, například 1,3 - diDan. (Což by v chemii neprošlo a nejmenovalo by se asi vůbec nijak.)

Představuji si, jak jednoho dne potkám Dána Daniela Danielsona. V tomto případě bych utekla do mezinárodních vod, kam plánuji utéct celkem pravidelně, ponorkou se potopím až na dno a zahrabu se co nejblíž zemského jádra. V nějaké krásné tabatěrce (z nereznoucí oceli) schovám dopis, ve kterém popíšu své strasti, protože fakt, že je na zemi přeDanováno mě trápí mnohem víc než nějaké globální oteplování. Za pár tisíc let mě někdo najde a bude ze mě krásná fosílie s tabatěrkou a vzkazem z minulosti.

Prosím, budoucí rodičovstvo, nepojmenovávejte své syny Daniel nebo Dan. Drazí stávající Danielové a Danové, nikdy se nenechte přemluvit k přijmutí dánského občanství!

Psací odpoledne

15. března 2015 v 21:29 | Yima
Není to tak dávno, co jsem tu inzerovala Psací odpoledne, tedy akci pro brněnské a okolobrněnské psavce. Psací odpoledne se událo dnes a společně jsme strávili asi čtyři hodiny v Café Scala, kde nás mile pohostili a ani se na nás nedívali skrze prsty, když jsme organizovaně stříhali noviny.

Celkem se nás sešlo deset - Temnářka, Elinor, Lyra, Dan, Eliza, Em Age, Arin, Kačka, Marťa, která si blog založí, a já. Zabrali jsme čtyři stolečky, na kterých bylo méně než dost místa. Po úvodním kolečku "jmenuji se, je mi tolik a tolik let, chodím na tu a tu školu a píšu to a to", jsme se dali do psaní. Každý jsme si z klobouku vylosovali tři slova či sousloví vystřižená z novin. Tyto ústřižky jsme nadále použili v textech.

Z pražských ulic

28. února 2015 v 16:54 | Yima
Včera jsem byla v Praze. Primárním důvodem bylo ukončení výstavy Journal (ir)responsable tento víkend v DOXu. Druhotním důvodem potom byly pražské hřbitovy, kde jsem už dlouho nebyla. Zápis z cesty není potřeba, chci vám jen říct ty nejzajímavější věci, zážitky a postřehy.

Brněnské nádraží, zrovna přijel můj vlak, 7:39. Přijde za mnou nějaká paní, tak kolem třiceti, a začne mi říkat, že jí nevyzbyly peníze na cestu domů, že dnes musela spát na Armádě spásy, a jestli nemám nějaké peníze. A než to všechno ale řekla, v polovině se zarazila a zeptala se mě, jestli mluvím česky. Nepíšu to kvůli té paní, ale zatraceně proč si tolik lidí, kteří mě zastaví na ulici, myslí, že bych neměla mluvit česky? To snad vypadám jako mimozemšťan?

Pražské nádraží, šla jsem tím podchodem z nástupiště do té hlavní haly, přede mnou šel nějaký pán, kterému bylo přes šedesát určitě, měl kufr, a potkal se s nějakou ženou, předpokládám, že s manželkou, dali si pusu a potom šli ruku v ruce dál. A to mi přišlo tak hrozně pěkný, víte, sice klišoidní, ale pěkný. Vždyť kolik jim je? A navíc se o Pražácích říká, že jsou uspěchaní a nezastaví se a ani se na člověka neusmějí, takže toto bylo krásné přivítání v Praze.

Pozvánka na Psací odpoledne

14. února 2015 v 16:46 | Yima
V jedné psací skupině na facebooku, která poslední dobou nevyjadřuje skoro žádnou známku života, jsem se rozhodla, že zase uspořádám psací odpoledne. Ale tentokrát ne jen pro tuto hrstku lidí, která je složena z obyvatel různých končin České a Slovenské republiky, ale prostě pro lidi, kteří píšou a chtějí se potkat s dalšími takovými šílenci a hlavně jsou z Brna nebo z jižní Moravy.

Ráda bych vás tímto na psací odpoledne pozvala. Tato akce se bude konat v neděli 15. března v Brně. Přesněji v 16 hodin v kavárně Cafe Scala. Píšete-li a dostanete se do Brna, určitě přijeďte, protože mi uděláte velkou radost! (A nejenom mě, jistě i sobě.) Znáte-li někoho, kdo bydlí někde tady a píše, řekněte mu prosím o tom, že nějaká taková akce je.

událost PSACÍ ODPOLEDNE na facebooku

8000 Hz

2. února 2015 v 23:07 | Yima
Když jsem šla včera spát, už jsem ležela v posteli a dívala se do stropu, najednou jsem uslyšela úplně nový zvuk. Žádných 8000 Hz, monotónní pískání v obou uších, o různé intenzitě a různé síle. Těch 8000 Hz jsou už jakousi součástí mě a do jisté míry jsem si na to zvykla a když občas slyším opravdové ticho, na jedné straně jsem ráda a na straně druhé se cítím podivně a nesvoucně.

Bylo to takové hučení v levém uchu, ani nevím, jak to pořádně popsat. Nebylo to ani jako vlak v tunelu, ani jako přistávání letadla, ale takový zvuk jsem si vždycky představovala, že je asi uvnitř válce, když se točí. Což je jen vyfabulovaná představa a nezakládá se na podobnosti těchto dvou zvuků.

Najednou jsem takhle měla v hlavě turbínu. Vážně, tak nějak jsem si najednou připadala. V levém uchu hučení, v pravém uchu pořád to hnusný pískání a pak ta rezonující myšlenka: "Mysli na něco jinýho, mysli nahlas, neposlouchej to, neposlouchej to!" a tak jsem si znovu četla Tvar. Spala jsem míň než čtyři hodiny, ještě že první hodina odpadla a dvouhodinovka hudebky taky, takže jsem měla jen angličtinu a ruštinu a pak recitační soutěž, kde se mi podařilo tu básničku úplně nepomotat dohromady, což je velmi podivné.

Teď už slyším zase jen 8000 Hz. Víte, jak zní těch 8000 Hz? Poslechněte si to. A představte si, že to takhle slyšíte pořád. Ne úplně přesně 8000 Hz, ale prostě plus minus. Tinnitus je opravdu věc k nezaplacení. Tady si můžete poslechnout rekonstrukci, jaký je život s tinnitem. (Nutno podotknout, že každý slyší jinou frekvenci a ne každý slyší zrovna pískání.)
 
 

Reklama