Yima

Třetí pololetí je za mnou!

29. ledna 2015 v 14:45 | Yima
Hlásím, že jsem úspěšně prošla třemi pololetími na vyšším gymplu a zbývá mi jich už jen pět. Což mě z nějakého důvodu neskutečně děsí. Vždycky jsem hrozně chtěla, abych konečně byla pryč ze školy, v tercii jsme s kamarádkou řešily, jakou četbu si vybereme k maturitě a pomalu jsme si už chystaly odpovědi na maturitní otázky. Kamarádi se na nás dívali jako na debily, že tu maturitu moc řešíme. Najednou to nechci mít tak rychle za sebou. Mám chuť chodit na střední do nekonečna, mám chuť chodit právě na Jarošku až do nekonečna, protože to tam mám prostě ráda.

Víte, co je srandovní? Před měsícem a půl měl vyjít školní časopis. Nicméně nevyšel, protože to bylo celé zmatené. Potom se nám odmlčela grafička a nekomunikovala, všechno se to u ní zaseklo. Nakonec jsme se dozvěděli, že přechází na jinou školu, a tak padlo místo grafika na chudáka Terku, ale musím říct, že to zvládla úžasně, včera mi posílala výsledné dílo, akorát se v tom programu nějak rozostřily fotky, takže toto je jediný důvod, proč časopis vyjde až po víkendu.

Abyste věděli, já jsem šéfredaktor. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou a nikoho jsem se o to neprosila, ani jsem s tím nějak nepočítala. Prostě jsem moc zapálená do věcí, který dělám. Když za mnou učitelka začala posílat lidi s tím, že jsem šéfredaktor, tak mě to docela zaskočilo, protože toto byl způsob, jakým jsem se o tom dozvěděla. Vlastně to není ani moc složitá práce, prostě projdu všechny články, opravím případné chyby a překlepy, řeknu, co by tam být nemělo, ale jelikož jsem hrozně shovívavá a je mi všeho a všech líto, prostě tam pustím takřka všechno. Nejhorší bylo, když se nám slečna grafička neozývala a já běhala po celé škole, abych ji sehnala, pak znovu do kabinetu, pak za Terkou, pak zase někam, a vlastně jsem takhle zabila části některých hodin, kvůli časopisu jsem prošvihla tři čtvrtiny jedné hodiny matiky, což mi bylo vlastně docela líto, ale tak proč ne.

Referendum o ochraně rodiny

27. ledna 2015 v 15:35 | Yima
Naši východní sousedé na popud Aliancie za rodinu budou mít příští sobotu referendum o ochranu rodiny. Jako proč ne, ochraňujme rodinu, proti tomu nic nemám, ale říkat, že homosexuálové se kvůli tomu nemůžou brát... jako dobře, když to tak cítíte. Jsem dost zvědavá, jak jim to referendum dopadne. Třeba takoví Kiska i Fico budou hlasovat ANO. Kiska 2x a Fico se k tomu blíže nevyjádřil, jen kecal o tom, že referendum je nejvyšší formou přímé demokracie. Referendum bude platné, zúčástní-li se ho nadpolovičná většina voličů, zároveň však "náležité zákony nemusia byť schválené parlamentom".

O toto referendum se z blíže nespecifikovaných důvodů poměrně hodně zajímám, ačkoli se nejedná o něco, co by souviselo s mým životem nebo mojí vlastí. Na facebooku sleduji stránku Povedzme nie nezmyselnému referendu, kde se vyjadřují LGBT lidi, ale i heterosexuálové, věřící, nevěřící, lidé různého věku a je poměrně zajímavé ty názory sledovat. Vlastně jsou všechny stejné a přitom jiné. Potom existují různé parodie na Alianciu za rodinu, kupříkladu Aliancia za hodinu, dovoluji si přidat jeden jejich obrázek. Nesleduji jen parodie a proti-lidi, ale včera večer jsem si pročetla poměrně hodně ze stránek Aliancie za rodinu a jejich argumenty ohledně jednotlivých otázek. A pod obrázkem si můžete přečíst mé argumenty, proč bych odpověděla takovým způsobem, jakým bych odpověděla.

Proč bychom měli být homofobům vděčni

26. ledna 2015 v 12:01 | Yima
Tak jsem dneska četla, že snad Václav Moravec na předávání Cen české filmové kritiky udělal něco jako svůj coming out, když hned na začátku řekl "Poznamenal jsem si tady heslo představit partnery. Nevím jak vy, já mám jen jednoho, ale dnešní doba si žádá partnerů více." Pokud vím, tak se o tom, že je gay, mluvilo už delší dobu, tak nevím, co je na tom tak zajímavého.

Před nedávnem dublinský kněz Martin Dolan řekl, že je gay, přímo během mše, načež se věřící zvedli a neodešli, nýbrž začali tleskat. Což je samozřejmě hrozný skandál, kněz, gay, a ještě to takhle otevřeně řekne, natož v kostele.

Teď mi tady internet hlásí, že snad nějaký britský generál, který byl v Íráku a Afghánistánu, v armádě pětadvacet let, je ženatý, má děti, a on prý je taky gay. Řekl, že jeho homosexualita nikdy neovlivnila jeho schopnost v práci. "Může to být pro někoho šok, ale v SAS byli a jsou homosexuální vojáci. Potkal jsem je." (SAS jsou speciální britské jednotky bojující v Afghánistánu) Známe to z filmů, že na vojně bývá šikana, a jinak tomu asi není v profesionální armádě, protože mnoho vojáků se prý bojí coming outu.

To je sice pěkný, ale nespravedlivý

23. ledna 2015 v 13:58 | Yima
Za poslední týden se moje komunikace s lidmi snížila na minimum. V pondělí jsem byla ve škole na jednu hodinu, kdy jsme psali test z angličtiny. Desátá lekce. Haha, poslední lekce z učebnice a už by možná učitelka mohla objednávat nový, ale ona si nedohlídne ani na nohy a tak ji asi nic takovýho nenapadlo.

Psala jsem diktát z ruštiny o přestávce, abych tam celá mrtvá a ukašlaná nemusela čekat přes dvě hodiny hudebky. Musíte uznat, že do gregoriánských chorálů kašlat, to není to pravý ořechový. Ne, že bychom zpívali gregoriánské chorály. Nevím, co zpíváme v hudebce. Řešili jsme s ruštinářem, jestli mi má dát jedničku, nebo ne. Údajně je to mezi jedničkou a dvojkou a udájně se moc nezapojuju v hodinách, i když když se mě na něco zeptá, tak já odpovídám a tak. Hm, super, no a co. Že prý jsem moc inteligentní a tak to všechno chápu a pochytím rychleji a chápe, že se nudím. Poznamenala jsem, že se kvůli tomu hádám s učiteli často. Řekl, že uvidí, co budu mít za známku. No, to já taky uvidím.

Vlastně jedniček moc nebude. Čeština, společenské vědy a hudebka? A tři trojky. A zbytek budou dvojky a je mi úplně jedno, jakej mám průměr, a je mi úplně jedno, že i kvůli mně se nemá třída šanci umístit v pořadí tříd někde nahoře. Koho sakra zajímá nějakej debilní pořadník.

V úterý jsem šla do školy na poslední hodinu, protože jsem si musela napsat test z dějepisu. Otázky byly dost primitivní, dostala jsem dvojku, protože jsem se prostě pořádně nenaučila. A je mi to jedno. Vrátila jsem se domů a měla jsem zase teplotu. Já jsem vlastně teplotu měla naposledy tak ve dvanácti, když jsem měla zápal plic, od té doby ne, až tento týden hned několikrát.

Ve středu a ve čtvrtek jsem byla celou dobu doma. Včera jsem vytvářela obrázek do soutěže. Jitka mě požádala, abych něco namalovala, protože středoškoláků tam prý moc není. Tak fajn, proč ne. Téma je 200 let výročí narození Dona Boska nebo 20 let posvěcení kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů. Namalovala jsem červánky, ty jsou ze střediska to nejkrásnější, a z ústřižků novin lepím kostel a to podloubí a dům salesiánů. Ještě to není hotové.

Dneska mi bylo ráno neskutečně hrozně. Bolelo mě břicho, točila se mi hlava, bylo mi na omdlení, nemohla jsem pořádně dýchat (což teda nemůžu poslední dobou furt, asi můj organismus baví se dusit), byla mi chvilkami zima a pak děsný vedro, třásly se mi ruce, že jsem ani nemohla udržet hrnek. Teplota 34,7°C, úplně báječné. Jako jsem zvyklá, že mívám 35,3°C, ale pod těch 35 to klesne málokdy. Vlastně je to docela děsivý. Vzala jsem si paralen a jela jsem do školy napsat si slohovku.

Přišla jsem na posledních pět minut do angličtiny, stihla jsem si chvilku pokonverzovat o Farmě zvířat, prostě jsem řekla, že vůdci byla prasata a pracovaly hlavně koně a ona naznala, že jsem to asi vážně četla. Ne asi! Já lžu, že jsem to četla, ty vole, já jsem takovej literární snob, že tvrdím, že jsem četla Farmu zvířat, i když jsem to nečetla! Jasně, že jsem to četla, je to na mém seznamu úplně nejoblíbenějších knížek. Ale tu učitelku nemůžete brát vážně. To je prostě exot.

A pak přišla ta slohovka. Byla tam dvě témata, něco o charitě, útvar zpráva, a pak Jak zvířata pomáhají?, libovolný útvar publicistického stylu, ale měli bychom to napsat jako analytický článek, protože nic jinýho se na to prý nehodí a reportáž a fejeton jsme ještě neprobírali. Aha, aha, jako bychom snad něco z toho předchozího probírali jinak než jako "přečtěte si to a něco napište". Vykašlala jsem se na ni, prostě jsem psala, co mě tak nějak napadlo, je to spíš taková něco jako reportážo-zpráva, tak něco, vždyť je to jedno, libovolný útvar publicistického stylu to je.

Vrátila mi doplňovačky, vrátila mi test z literatury, vrátila mi slohovku o tom, že vlastně Zemana nikdo moc nevolil, za kterou jsem dostala 2- a je to moje nejhorší známka z češtiny za tento půl rok a dost mě to naštvalo, i když jsem si plně vědoma toho, že prostě slohovky psát neumím. Řekla mi, že mi teda dala jedničku, ale jen proto, že toho dělám víc než ostatní (a co jako? češtinová olympiáda? že píšu? že jsem se čirou náhodou stala něčím jako šéfredaktorem školního časopisu, aniž bych o to stála? co to má společnýho s tím předmětem?), ale že jinak jako nic moc, že bych se měla víc snažit. Abyste věděli, moje známky z češtiny jsou následovné: 2, 1-, 2, 1-, 1-, 1, 1, 1, 2, 2-, 2, 1, 1, 2. A je mi skutečně jedno, jestli budu mít jedničku, nebo dvojku, protože na tom v životě nezáleží, na nějakých blbých známkách, nezáleží ani na tom, jestli správně umím napsat slovo dennodenně, to si můžu kdekoli najít, v životě záleží na tom, abych byla šťastná a to budu, i kdyby mi dala pětku a já propadla. Možná jsem ten průměr špatně vypočítala, ale mělo by to být 1,6. A jestli to tak opravdu je a vím o všech známkách, tak mně to teda je velmi nepříjemné, protože ve škole bychom se měli učit i spravedlnosti, protože jinak nikdy spravedliví nebudeme. Kdyby to bylo 1,5 tak něřeknu, to ať mi klidně jedničku dá, ale takhle mi to přijde dost nefér a nelíbí se mi to. Ale tato učitelka je taky exot. A doufám, že zná můj blog a právě ho čte. Dobrý den, paní profesorko.

Co byste udělali, kdybyste zvedli telefon a tam papež?

21. ledna 2015 v 15:39 | Yima
Papež je ten velký pán v bílém, co je někde daleko ve Vatikánu, mluví si latinsky, občas proletí někoho vzdušným prostorem a pošle prezidentovi daného území telegram (Zasílám Vaší Excelenci srdečné pozdravy při letu nad vaší zemí cestou z Filipín do Vatikánu. Ujišťuji Vás o své modlitbě za Vás a lid České republiky a vyprošuji pro vás všechny Boží požehnání pokoje a prosperity. František.), ačkoli Miloš si něco takového vůbec nezaslouží. Františka vídáme v televizi, píše se o něm v novinách mnohem častěji, než třeba o Benediktu XVI., pokaždé se říká, ať už mezi řádky nebo naplno, že je velký reformátor, někdy je to myšleno v dobrém a někdy tu máme velké skandály jako třeba teď o těch králících...

I přesto je ale tak nějak vzdálený, do jisté míry abstraktní. Samozřejmě existuje, je to živý člověk, mluví, pohybuje se, odpovídá, táže se. Ale je to o tom, že ačkoli je hlavním představitelem největší církve na Zemi, je to vlastně jen človíček a osobně do našich životů nijak nezasahuje.

Ale jen do doby, než vám zazvoní telefon, vy ho nezvednete a na druhé straně se neozve, že volá papež František.

Haha, ne, nic takového se mi nestalo. Jen jsem vyhledávala na internetu právě ten vzkaz Zemanovi a vyskočil na mě článek Jak telefonovat s papežem? Drobný návod poradí. Myslela jsem si, že je to prostě nějaká recese, kdo by u Jupitera telefonoval s Františkem? A tak čtu, čtu a zjišťuji věci, které mi nějak unikly.

Třeba že zavolal té těhotné matce, kterou opustil přítel a chtěl ji poslat na potrat, a ona se bála, že jí žádný kněz nepokřtí nemanželské dítě. A on jí prý řekl, že jestli nikdo nebude chtít, on ho klidně pokřtí. Volal nějakému studentovi, který mu nechal vzkaz po mši.

Mě by zajímalo, jak byste reagovali vy, kdyby vám zavolal papež. Za prvé si vůbec nedokážu představit, jak by na mě začal mluvit. Jestliže je někde jen mé číslo, nikde není můj jazyk, můj původ, má národnost, tak na mě začne mluvit latinsky? A já mu řeknu "Ave Caesar" a pak "Veni vidi vici", protože nic jiného latinsky neumím? Nebo na mě začne mluvit španělsky a já se ho zeptám "Hola, que tal?", protože na nic dalšího bych si už ze španělštiny nevzpomněla? Nebo jakmile se mi představí, že je papež František, vychrlila bych ze sebe "Please, speak english"?

Za druhé je tu věc, kterou bych možná měla řešit jako úplně první. Zvednu telefon, tam papež František, dobrý den, tady Tereza, jak se dnes máte, Františku? Och, to jsem ráda, že vám holubi ve Vatikánu dělají radost, tady u nás jsou dost otravní. Ne, kdyby se mi někdo do telefonu představil jako papež František, asi bych se začala smát, nebo bych zkameněla a rychle to položila.

Tvařme se ale, že bych s ním mluvila dál. František prý nabízí tykání, ale neznělo by to trochu divně, mluvili bychom spolu anglicky? Měla bych se potom tvářit, že teda dobře, a mluvila bych jako předtím, nebo jakože mu přece nebudu tykat, a mluvila bych jako předtím?

Hlavně vidím tu krásnou scénou, když bych kvůli telefonátu od Františka přišla pozdě do vyučování a vysvětlovala, že jsem to prostě nemohla típnout, že to je, jako bych típla hovor T. G. Masarykovi.

Hlubokomyslný texty

20. ledna 2015 v 17:13 | Yima
Řeknu to asi takhle.

Napadají mě nápady.
(a jsem si jistá, že kdybych je udala, policajti by s tím nic neudělali)

Napadají mě věty, ale ne odstavce.
(policajti zase nečinní)

Vůbec se mi nechtějí psát ty povídky s hlubokou myšlenou.
(jako třeba, že lidstvo je prohnilý a svět je jeden velkej kompost)

Baví mě pozorovat a odposlouchávat lidi.
(ale ne jako odposlouchávali politický špičky "uchem" /film z roku 1970/)

Kašlu na povídky o sedmi stránkách.
(protože jedna taková zabírá místo na nástěnce v češtinové učebně)

A kašlu na nějakou píp knihu.
(protože už to píšu měsíc, mám asi dva odstavce a když si to po sobě čtu, připadá mi to děsně strojený a ne jako já)

Vzpomínám si, jak tam tak visel před dvěma tisíci lety, a porovnávám, jak od té doby zestárl. Pozorovala jsem ho každý den. Na jeho tváři bylo znát, že se stává rok od roku silnějším a hrdinnějším. Viděla jsem, jak ho těší, když v pomyslné návštěvní knize přibylo zase jedno jméno.
Byla jsem u toho, když odvalili balvan, dostali ho ven, pomohli mu znovu se postavit na nohy, byla jsem u toho, když ho davy lidí následovaly a když se s ním musely rozloučit. Teď tu stojím opřená vedle něho a zase jsem u toho.

Za sto let stejně nikoho nebudou zajímat literární počiny nějaké Yimy, že jo.
(a já pořád nenapíšu svoje jméno a příjmení na blog, aby se to skrz google nedalo tak snadno najít)

Nicméně se chystám psát "série" kratších textů based on lidi v trolejbusu.
(protože šalinou a autobusem takřka nejezdím)

Děkuji

1. ledna 2015 v 19:01 | Yima
Lidé mají spoustu přání, což o to, ale jejich největší problém spočívá v tom, že je neumějí správně formulovat. Člověk si musí nejdřív pořádně uvědomit, co chce.

Měli jste ve svých městech v rámci vánočních trhů také takový ten zvoneček, pod kterým když projdete a zazvoníte na něj a přitom si něco přejete, vaše přání se vám splní? V Brně bývá. Vždycky býval mezi stromečkem a betlémem, letos byl u ústí Masarykovy ulice. Kupodivu jak nebyl ve středu dění, ani tam nebyly takové fronty.

Vím, přání by se říkat neměla, jinak se nesplní. A pokud se již splnila, snad by zase zmizela? Avšak risknu to. Prosila jsem "vyšší moc", kdo ví, koho či co vlastně, prostě jsem prosila každý večer před spaním. Přála jsem si to, když jsem zvonila na zvonek. Bylo to moje jediné přání a přemýšlela jsem, že ho napíšu i do dopisu Ježíškovi; nakonec jsem to tam nenapsala.

Každý chce být tak nějak podvědomě šťastný. A okolo tohoto přání se točí přání ostatní, doplňková, ta, která přispějí ke stavu štěstí. Někdo si myslí, že bude šťastný, jestliže bude bohatý, tudíž si přeje bohatství, peníze, vyhrát sportku. Někdo si myslí, že bude šťastný, jestliže bude žít v páru, tudíž si přeje najít lásku, dlouhé trvání té stávají. Někdo má zase za to, že se mu dobře povede, bude-li vzdělaný, potom si přeje dobrou paměť. A tak dále a tak dále.

Já jsem šťastná. Mnohdy jsem to už psala. Ne snad proto, abych se vytahovala nebo se vyžívala v tom, že jsem na tom po psychické stránce (momentálně) lépe než mnozí jiní. To ne. A ačkoli jsem šťastná, pořád je tu taková překážka, která není zrovna ideální, ovšem kterou se snažím přehlížet.

Ke štěstí potřebuji zdraví. Už jsem si dávno zvykla, že mě bolí kolena po pěti minutách, kdy stojím na místě, prostě jsem se tak narodila. Zvykla jsem si, že musím nosit brýle a bez nich vidím ne zrovna ostře. (Zase když mám dlouho brýle, bolí mě oči, takže si je stejně sundám a občas hledám i hodinu a půl.) Nejhorší ze všeho ale je představa, že bych nikdy neměla slyšet ticho. V jednu chvíli mě to dokonce tak rozhodilo, že jsem začala přemýšlet, co pro to mám udělat. Naprosto jsem přestala pít alkohol, protože co kdyby. (Ne, že by mi už snad bylo osmnáct, že jo.) Protože jsem odpozorovala, že prášky mi nepomáhají, ale naopak, přestala jsem je brát.

Ale copak to stačí? Co když ne? Už jsou to dva měsíce. Jestli se to nespraví do konce dubna, už by mi to mělo zůstat napořád. Ale to nejde! A tak jsem si přála.

Zatímco jsem stála tu frontu, abych si i já mohla zazvonit, přemýšlela jsem, jak to formulovat. Jestliže si budu přát, abych slyšela ticho, může to znamenat, že si přeji ohluchnout. Což nechci, že ano. Zároveň si myslím, že v přání by neměla být negace. I když je přání "aby nebyly boje" vlastně kladné, pořád je tam to ne. Vždyť je lepší si přát "aby byl mír". Rozumíte, co tím chci říct?

Přání "abych neměla tinnitus" nebo "abych neslyšela to pískání" tím taky padlo.

Už si přesně nepamatuji, jak jsem své přání vyslovila. Co mohu říct, mé přání se mi pomalu, ale jistě plní. Když jsem se dneska byla podívat ve městě na betlémy, všechny v kostele, prohlížela jsem si postavičky, provedení, až jsem ani nevnímala, že slyším ticho. Když jsem si to uvědomila, šla jsem od oltáře k východu, usmívala jsem se od ucha k uchu, do očí se mi draly slzy.

Děkuji tomu, kdo mi mé přání splnil.

Co nového kromě nového roku

31. prosince 2014 v 12:43 | Yima
Když se ohlížím za minulým rokem, usmívám se, jsem šťastná, stejně jako byl šťastný můj rok 2014. Špatné okamžiky byly přebity těmi dobrými, špatní lidé zastřeni těmi milými, špatné známky jsem řešila ještě méně než kdy dřív. Co se tedy všechno událo?

Nechci vás zatěžovat shrnutím minulého roku. Je to zbytečné. Ti, které to zajímá, to všechno mohli sledovat na mém blogu v průběhu roku. Snad jen zmíním pár věcí - úplně nejlepší věci, lidé, knihy. Potom bych se, s vaším dovolením, přesunula k novinkám v Yimovském světě.

Úplně nejlepší věci, které se mi udály, začaly již na jaře. To jsem psala spoustu povídek do spousty soutěží. Dvě povídky z toho uspěly. Za prvé, Jak broky, která byla vydána v knize Kafe v pět. Za druhé, povídka Exponátem, která skončila na druhém místě. Mezitím mě postihla hrozná věc v podobě autorské krize, která mě ale úspěšně opustila. Dalšími skvělými věcmi byla návštěva Polska (v létě s tátou) a Ukrajiny (na podzim se školou). Nesmím zapomenout na celý skvělý podzim ve středisku, kde jsem neskutečně moc spokojená a každý okamžik tam je pro mě nenahraditelný. Letos jsem také byla v Muzeu Franze Kafky, což byl dobrý zážitek, vzhledem k tomu, že Kafka je jedním z mých oblíbených spisovatelů a provedení bylo tak neskutečně báječné, že to snad ani není pravda. V létě jsem strávila týden s Jankou, Verčou a Karlem v Praze. V létě jsem strávila dva týdny s Kapuletovou. Mimochodem, postupuji do dalšího kola v olympiádě z českého jazyka.

Úplně nejlepší lidi, které jsem za rok 2014 potkala, začala se s nimi bavit nebo jsme stále zůstávali v kontaktu, zkrátka ti nejlepší lidi. Janka, Verča, Karel, Kapuletová, Marrei, Gabča, Dan, Anežka, má rodina, která teď podle mě drží více pohromadě, Adam, Sára, Martin, Julča, Iviis, Štěpán, a mnohem dalších a mnoho ostatních.

Úplně nejlepší knihy, které jsem letos četla? V létě mě přepadlo šílenství najít si svou oblíbenou knihu, kterou tehdy zpodobnila kniha Den triffidů od Johna Wyndhama. Ta sice stále zůstává v popředí, nicméně ji nahradila kniha Klub nenapravitelných optimistů od Jean-Michela Guenassii, tu jsem dostala i na letošní Vánoce, protože jsem ji četla jen z knihovny. Dalšími úžasnými knihami byly knihy od Erica-Emmanuela Schmitta, nejvíc se mi z nich líbí Oskar a růžová paní. Na druhou stranu mě zklamala kniha Kdo chytá v žitě.

Tímto končí taková malá rekapitulace, kterou bych mohla zaplnit celou knihu. Ovšem něco končí a něco nového začíná. Doufám, že i rok 2015 bude tak krásný jako ten rok 2014, ačkoli budu muset psát závěrečnou práci a já stále nevím téma, protože mám až moc nápadů. A co blog? Ani blog nepřijde zkrátka. V červenci 2015 oslaví své druhé narozeniny. Mezitím tu bude pár novinek.

V první řadě se jedná už o déle plánovanou změnu vzhledu. Stávající design s fotografiemi beatníků v záhlaví už tu mám asi dva měsíce a nebaví mě se dívat stále na to stejné. Už asi týden a půl, možná dva, přemýšlím o změně, nicméně mě stále nenapadá nic adekvátního. Neříkám tedy, kdy se změna dostaví, nicméně čekejte ji.

V druhé řadě jde o novou rubriku, která stále ještě nemá své jméno. Pokud sledujete můj blog i na facebooku (ZDE), už jste si toho asi všimli. Půjde o rubriku, ve které budu, ještě nevím v jakém intervalu, přidávat své úúúúplně staré povídky, třeba šest, pět let staré, k tomu nějaký komentář, příhodu, něco takového. Kdyby vás napadl nějaký dobrý název, podělte se o něj prosím.

I nadále bude pokračovat rubrika Rozhovory, ve které doposud vyšly jen rozhovory s Iris a s Mariellou. Neříkala jsem, že to bude pravidelné, říkala jsem jen to, že budou vycházet ve čtvrtek. Mám domluvené dvě blogerky, avšak teď před Vánoci a během Vánoc jsem nenašla čas, budete se moci těšit během ledna.


Přemýšlím, že bych pokračovala ve svém projektu, který tu fungoval na začátku minulého roku, tedy ten, kdy jsem vždy v neděli napsala to, co jsem viděla a slyšela. Ale jak se znám, zase by mě to přešlo, takže nic neslibuju, budu pokračovat rubrikou Postřehy, která je občasníková.


Z těch pravidelných rubrik budu pokračovat v Teaser Tuesday, akorát teď v prosinci to trochu skřípalo, protože jsem neměla čas na čtení. Zbývá mi dočíst posledních asi čtyřicet stran z knihy Evangelium podle Piláta, to chci stihnout do dnešní půlnoci, abych do nového roku vcházela s čistým štítem. Rozhodla jsem se, že budu počítat, kolik knih jsem přečetla a kolik stránek jsem přečetla. Na konci roku to sečtu a uvidím, jaký budu mít výsledek.

Začínám, mimochodem, chápat, proč jsou léta na střední škole ta nejlepší v životě. Přeji vám krásný Nový i nový rok, užijte si poslední den roku 2014, který bude s úderem půlnoci nenávratně za námi, nezapomeňte, že jak na Nový rok, tak po celý rok, čtěte, pište, dělejte, co vás baví, bavte se s přáteli, vytvářejte si nové přátele, mějte se báječně a ještě líp, to vše vám přeje Yima a všichni obyvatelé Yimovského světa, takže vlastně jenom Yima!

Analýza rozepsaných povídek

23. prosince 2014 v 19:14 | Yima
Zhruba od března mě sužovala velmi zlá nemoc, které se říká autorský blok. Poslední povídka, kterou jsem před tímto obdobím nečinnosti napsala, byla kupodivu vítězná Jak broky, kterou jsem vlastně napsala ještě v takovém mezičase, kdy se dalo psát. V tomto meziobdobí jsem zvládla napsat ještě povídku Náhradní domov, kterou jsem psala dobré dva měsíce! Nesmím zapomenout na proud myšlenek a odporů vůči společnosti v podobě povídky Za městem na skládce koncem dubna.

Z této škaredé nemoci jsem se snažila vyléčit dlouhou dobu. Dílčími léky v tomto případě byla kvanta a kvanta rozepsaných a nedopsaných povídek. Jednu jsem napsala až do konce, bylo to na přelomu července a sprna, ale tu jsem zahrabala hluboko do útrob počítače a už ji nikdy nikdo neuvidí. (Pro zvědavce snad ještě zmíním, že pojednává o právu na blbost.) Léky, které mě nakonec doopravdy uzdravily, byla poezie. Což je značně absurdní, nýbrž básničky mi nikdy nešly a nikdy jsem se ani moc nepsala.

Během listopadu, potažmo prosince, protože si to už pořádně nepamatuju, jsem dopsala první použitelnou povídku do konce. Na mém blogu jste ji už taky mohli vidět, jedná se o Zvoníka. Což prý je teda pesimistické a depresivní. A to není, protože jen ten název je plný naděje, naděje je i v tom, že tam někdo zůstane, že někdo stále věří. Musíte se na to dívat z trochu jiného úhlu, ne z toho tupého. Taky jsem slyšela názor, že je to dobře napsané, ale neoriginální.

Nicméně, Zvoník je dopsaný. A co teď? Chystám se psát povídku do literární soutěže Skrytá paměť Moravy na téma Všude dobře... A právě proto jsem začala procházet všechny ty rozepsané povídky, abych zjistila, zda-li se tam nenachází něco použitelného, dobrého, nebo tak něco.

Výsledek mého pátrání mě značně vyděsil. Takřka všechny ty rozepsané povídky (dále jen cáry) jsou psány ich formou a z pohledu muže různého věku - nejmladšímu je něco kolem dvaceti, nejstarší je v důchodu. Žena snad nevypráví ani jeden příběh.

Za druhé, zarážejí mě má témata. Asi 50% všech cárů začíná davem, ať uspořádaným nebo neuspořádaným. Dovolte, abych vám sem dala pár ukázek.
Pod oknem byl dav lidí, slétl se tam jako hejno supů na mršinu. Lidé nekrákali tak hlasitě jako ptáci, byli ještě o mnoho hlučnější. Měli megafony a nad hlavami drželi transparenty. Zatarasovali celou silnici i chodník, takže když přijížděla sanitka, řidič se musel hodně snažit, aby se dostal na příjem a pacient jim nezemřel. O to horší na tom bylo, že dav protestoval proti usmrcování.
-
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?

Asi 50% všech cárů potom záčíná, nebo pojednává o tom, jak je dnešní doba vymývárnou mozků, dobou uniformity, pseudosvobody a tak podobně. Další ukázky.
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?
-
Od malička mi všichni vtloukali do hlavy, že žijeme ve svobodném státě, že můžeme myslet svobodně, můžeme se vyjadřovat svobodně, můžeme dělat spoustu věcí, dokud neomezujeme ostatní. Hlavně mi říkávali, že bych si toho měl vážit, protože to nebylo vždycky takové jako teď a není to všude takové jako tady. A protože jsem byl ještě malý, nerozuměl jsem ani slovu a jen jsem přitakával a doufal, že se mi to jednoho dne bude hodit.
Dneska už jsem starší. Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

V průběhu těch povídek je málokdy jeden bod, většinou mnoho bodů, kde se zasekává děj a je tam výlev mých názorů, pocitů, a tak dále a tak dále. Zkrátka takové lyrické pasáže. Další ukázky.
Nejdřív jsem chtěl utvářet všeobecnou iluzi, že dobří lidé neumírají. Jenže jsem si uvědomil, jak neuctivé by to bylo. Nevěděl jsem, komu o tom říct, tak jsem to řekl doma mámě. Hodinu od hodiny jsem byl smutnější a smutnější. Už nikdy jsem se do toho domu nechtěl vrátit.
-
Nejhorší na této době je to, že si všichni myslí, že žijeme ve svobodné době, kde už žádné ultra ideologie nejsou. Že tu máme demokracii, žádný socialismus, ale kapitalismus, že jsou tu sice proamerické a proruské názory, které se avšak navzájem konfrontují a tak se jakoby neutralizují. Jenže ouha - ten konzumerismus je větší vymývárna mozků, než byly všechny ty propagandy v minulosti. Strhává nás to, všechny ty reklamy a nátlaky v podobě hvězd, aniž by si to mnozí přiznali. A pořád dokola omílají tu stejnou básničku, že děkujeme minulým generacím za odtrhnutí od Rakouska-Uherska, za vysvobození od Němců a za vysvobození od Rusáků, za pád komunistů a hlavně děkujeme nám samotným, že naši zemi vedeme prosperujícím směrem a že naše budoucnost je v dobrých rukou! Amen.

Těchto cca devět měsíců se táhlo ale především ve znamení vět. V těch cárech se nachází spoustu (podle mě) geniálních vět, které bych neměla zapomenout a ještě někde použít.
Tvůj pohled je jako kapka, která dopadá na rozehřátou zemi. Jen zasyčí a hned se vypaří. Tvůj pohled je stejně bezvýznamný.
-
Ptáci vědí víc než lidé. Ptáci vědí dokonce víc než ostatní zvířata. Ptáci vidí to, co jiní vidět nemohou. Ptáci si dělají, co chtějí, ale hlavně jsou svobodní i v těch nejtěžších časech. Opravdu svobodní.
-
Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

Děkuju, že jste dočetli tento článek o ničem až sem. Jen jsem si to potřebovala všechno zrekapitulovat, abych mohla psát dál, chápejte.

Jen mě to znepokojuje, to je všechno. Jak to, že píšu pořád o takových věcech? Mám dojem, že se vlastně bojím toho, v jaké době žiju, jací jsou ti lidé okolo, nemyslím přátele, nemyslím rodinu, myslím ten dav, o kterém si na jednu stranu myslím, jak je zázračný, jak dokáže protestovat, jak dokáže toto a ono, ale na druhou stranu pochybuju, že je ten dav vůbec schopný uvědomit si základní věci a bránit se někomu nebo něčemu.

Jeden začátek jednoho cáru mě zaujal neobvyklou měrou. Hodlám v něm pokračovat a třeba se mi z toho něco podaří utvořit, třeba dokonce na téma Všude dobře... a budu mít vystaráno.

Poznámka na konec: Ač jsem vybrala jako ukázky jen pár textů, těchto cárů vzniklo celkem třicet šest.

Nenávidím

17. prosince 2014 v 20:33 | Yima
Nenávidím, když si jen tak v klidu sedím a z ničeho nic, jakoby někdo zmáčknul zapínač, se mi v uších rozezní ten "alarm". Prvních asi pět sekund je to od nejhlubšího až k tomu nejvyššímu, který zůstane ne několik minut, ale i hodin.

Nenávidím, když se zaposlouchám a zjistím, že nic neslyším. Na jednu stranu bych měla být ráda, ale na druhou vím, že jakmile to zase uslyším, bude to horší a intenzivnější.

Nenávidím, když z hluku, ve kterém to skoro nevnímám, vyjdu do ticha, kde mám pocit, že se mi hlava rozkočí.

Nenávidím, když se snažím soustředit na test nebo na výklad a najednou to začne pištět a já už neposlouchám jediné slovo, jen si zacpávám uši, ale vím, že to stejně uslyším dál, že to není jako hluk v šalině, kde bych se ho mohla jednoduše zbavit.

Nenávidím, když se musím ptát ostatních, jestli ten zvuk taky slyší. Protože někdy je to v prostředí, kdy bych to i čekala. Není. A ještě se smějí.

Nenávidím, když každej den ráno jdu na foniatrii, abych dýchala ten kyslík, musím čekat, míjím se s lidmi, co tam taky dýchají, říkám si, kdo z nich v té čekárně taky slyší to pískání, hučení, cokoli.

Nenávidím, když to lidi berou na lehkou váhu. A co to je ten tinnitus? To je, že mi pořád píská v uších. Ajo, nechtěla bych. Ajo, tak to musí být hnusný. Aha, no a co jako?

Nenávidím, když každýmu musím vysvětlovat, co mi je.

Nenávidím, když si říkám, že dokud neslyším hlasy, je to vlastně v pohodě.

Nenávidím, když si vezmu prášek a přitom vím, že od doby, co jsem je zase začala brát, se to rapidně zhoršilo.

Nenávidím, když jdu večer spát, zase to slyším, ale rádio mi blbě praská, takže to neplní žádnej efekt a tak usínám a musím přemýšlet nahlas, prostě křičím v hlavě.

Nenávidím, když se celej den usmívám a snažím se to ignorovat, přede všemi dělám, že je vlastně všechno v pohodě, že dokonce i moje máma zapomene, že to je se mnou takový.

 
 

Reklama