Yima

Ionizovaný kyslík

9. prosince 2014 v 15:31 | Yima
Byla to ta nejhorší půl hodina v mém životě, přísahám! Seděla jsem v té malé místnosti metr krát metr a půl, celá byla obložená škaredou hnědou kostkovanou látkou, vedle mě bylo malé okýnko, v rohu stál větrák, který nejel, vedle něj můj batoh a naproti tomu já na židli se sluchátky na uších.

Jak jsem psala, mám tinnitus. Připomínám pro ty, kterým se nechce otevírat starý článek - je to šelest v uších, stále slyším vysoký táhlý tón a on ne a ne přestat. Včera jsem byla na kontrole u svého otorhinolaryngologa, udělali mi (zase) audiometrii, zase mi řekli, že mám báječnej sluch, čekala jsem v čekárně asi hodinu a půl, můj pan otorhinolaryngolog mě poslal do AudioFon Centra na Obilňáku, aby mi udělali slovní audiometrii a pokud uznají za vhodné, tak BERA a CT. (Neptejte se, já taky nevím, co to je.)

Takže jsem dneska přišla do AudioFon Centra, jakmile jsem otevřela dveře do čekárny, už na mě vybafla dlouhá fronta k evidenci. Tak čekám, čekám, kolena mi začínají upadávat (další můj zdravotní problém, tentokrát vrozený, nedá se s tím nic dělat, ani operačně, prostě mi blbě narostly čéšky), čekám dál a potom na mě přichází řada, čekám, paní, moc milá, mě posílá sednout. Čekám, čekám, snažím se učit dějepis, nechce se mi, tak prostě sedím a dívám se na obrazovku, kde promítají záběry různých českých měst a památek, velmi pěkné.

Zavolala mě paní sestřička, asi, oni neměli žádné cedulky, tak jsem se v tom moc neorientovala. Šla jsem na audiometrii, mně velmi známé vyšetření, letos jsem ho absolvovala nejméně sedmkrát, vždy s velmi dobrým výsledkem. Tak i teď byl ten výsledek velmi dobrý, i na slovní audiometrii. "Tak dobrý sluch má málokdo!" říkala.

Oh, pardon, vy mnozí nevíte, co to je. To vás zavřou do takové zvukotěsné místnosti, dají vám hodně přiléhavá sluchátka a teď do nich pouštějí tóny. Ty jsou přerušované, nejdříve jde o vysoké a potom o hluboké. Někde mačkáte tlačítko, když to uslyšíte, jinde říkáte "už", jinde ještě něco jiného. Postupně ten tón zhlasiťují, když ho stále neslyšíte. Podle toho je potom utvořena křivka, jak moc jste hluší. Slovní audiometrie je vlastně hodně podobná. Tam vám pouští do sluchátek různá slova, nejdříve potichu, potom víc nahlas. Vy je máte opakovat.

Tady v té komoře jsem si zažila tu nejhorší půl hodinu svého života. Slyšela jsem dohromady tři zvuky - tep, tinnitus a ještě ten tón či slovo, které mi pouštěla paní sestřička. Nevěděla jsem, na co se soustředit dřív, jak mám sakra potlačit ty dva nežádoucí, abych mohla vnímat to žádoucí. V místnosti nebyl žádný záchytný bod, na který bych se mohla dívat. Těkala jsem po stěnách, které se pomalu přibližovaly... a já měla pocit, že padám dozadu a tu že se točím a do toho ten všudypřítomný zvuk a já myslela, že se zblázním a rozskočí se mi hlava. Naštěstí přišla dovnitř sestřička a řekla, že "tak dobrý sluch má málokdo" a ptala se mě na ten šelest a já jí ho popsala a tak jsme pokračovaly - pouštěla zvuky a já je měla přirovnat, jestli ano, nebo ne, jestli výš nebo níž, jestli hlasitějši, nebo jak.

A pak jsem byla propuštěna do čekárny. Za další asi čtvrt hodinu si pro mě přišla doktorka/sestřička/zkrátka zaměstnankyně foniatrie. Ani by mi chudince neřekla, k čemu to je! Ale já se zeptala, tak mi to pěkně vysvětlila, což vážně oceňuji, to se málokdy vidí taková vstřícnost. Posadila mě na židli a dala mi "poloviční" sluchátka, nejdřív to hučelo, pak to pískalo, pak to jakoby vytvářelo podtlak. A na druhém uchu totéž. Prý tím zjišťovala, jak mi jde zvuk v uchu, zvukovod, střední ucho, a tak dále. Prý dobré.

Byla mi k práškům předepsána ještě oxygenoterapie. Zní to tak pěkně vznešeně, co? Je to tedy léčba ionizovaným kyslíkem, i když si vlastně vůbec nejsem jistá, o co jde, zítra se budu muset zeptat. To si sednu ke stolu, tam pustí takovej přístroj a z takové trubičky, co je před mým obličej, na mě proudí ten ionizovaný kyslík a já ho mám dvacet minut v kuse dýchat. U toho se člověku strašně krásně přemýšlí - dívá se z okna do parku, počítá šaliny, co mezitím projely... Kupodivu to uběhlo hrozně rychle. Ještě bych vám ráda ten kyslík popsala. Byl studenej, ze začátku tak divně laboratorně smrděl, ale potom jsem si na to zvykla, ale jak jsem ho dýchala pořád dál a dál, už mi začínalo být špatně - ale to mohlo být zapřičiněno i tím, že jsem snědla jenom kilo mandarinek během písemky první hodinu a jinak nic a to už bylo jedenáct. (Účelem tohoto má být prý lepší okysličení mozku, že by mi to prý mohlo pomoct.)

Teď budu na oxygenoterapii docházet každý den až do Vánoc, bude to deset sezení. A jelikož mají jen dopoledne, budu se nenápadně ulejvat ze školy a třídní mi to bude muset pěkně omluvit, protože zdraví je přece přednější než nějaký vzdělání. K čemu by mi bylo vzdělání, kdybych byla mrtvá, že. (Na tinnitus se neumírá, leda to člověka může dohnat k šílenství a ten se potom může zabít, což teda jako neplánuju, ale furt je to přednější než škola.)

Kafe v pět

17. listopadu 2014 v 20:30 | Yima
Na jaře jsem napsala povídku. Koncem dubna jsem ji poslala do literární soutěže Pana Nakladatele. 1. června mi přišel e-mail, že jsem jedním z výherců. Stále si pamatuju na tu bláznivou reakci. Nicméně tím to všechno neskončilo. Asi před měsícem tato povídka vyšla v knížce Kafe v pět, společně s dalšími povídkami výherců a se dvěma povídkami od spisovatelek. Ani si nedokážete představit tu radost, když přijdete do knihkupectví (kupříkladu Barvič a Novotný) a tam ta knížka je! Ráda si potom čtu svojí povídku a připadám si důležitě, chápejte. A potom se mi také poštěstilo vidět tuto knížku v katalogu Knihcentra.cz, který nám přišel domů.

Kniha Kafe v pět vás upoutá pestrou směsí příběhů, které vás nikdy neomrzí. Zapomněli jste, jaké to je, dívat se na svět očima malého dítěte? Víte, jak velkou roli hraje v životě náhoda? Tušíte, co by se stalo, kdyby na světě nezbylo jediné zrnko kávy? A jak naložit s tím, když vám o život začne usilovat vysněný románový hrdina? Osm poutavých originálních příběhů výherců prestižní literární soutěže Pana Nakladatele, doplněných o povídky populárních spisovatelek Martiny Bittnerové a Kateřiny Hejlové. Neobyčejná kniha plná nevšedních zážitků nejen k odpolední kávě!

Kniha má 160 stran, vydalo ji nakladatelství Pan Nakladatel. Recenze na ni byla dnes zveřejněna na blogu Knižní strom. A dnes se mnou také vyšel rozhovor na Kultura21.cz (a teď už všichni víte, jaké mám i příjmení).

Pokud máte chuť, samozřejmě si knihu můžete koupit. Najdete ji v některých kamenných knihkupectvích, asi za 179 Kč, ale dá se pořídit i levněji a to na Kosmasu za 161 Kč, na Slevkupectví za 116 Kč nebo přímo v nakladatelství za 159 Kč. (A asi všichni víme, co byste si vybrali, kdybyste opravdu chtěli.)

Tak jo. To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla pro dnešek říct. Zítra se můžete těšit na další Teaser Tuesday, v tomto týdnu sem dám i fotky z dneška (možná jste viděli v televizi, jak proti sobě šli normální lidi a neonacisté v Brně, tak tam jsem byla) a navíc mám dvě blogerky, se kterými v nejbližší době udělám rozhovory a tím započtu snad pravidelnou rubriku.

Svátek má Liběna

6. listopadu 2014 v 22:10 | Yima
Cítím se jako několik metrů pod vodní hladinou. Všechno se na mě valí, dochází mi kyslík, ale už nemám čas se vynořit a nadechnout. V oceánu je špatné značení cest, ani podle map se nedokáži orientovat, ztrácím se, cestu jen tipuji, netuším, jestli už nejsem ztracená úplně.

Spolužačce se zdál sen, že chodím s robotickou dívkou. Nikdy bych nechodila s robotickou dívkou!

Včera jsem řekla, že se jdu učit biologii. Vypnula jsem notebook, ale dál setrvávala u televize. Můj temperament se pomalu přesouvá do jiného kvadrantu. Melancholie se mění ve flegmatismus. Začíná mě zase přepadat splín. A do toho je mi lhostejné mé studium, má budoucnost, mé vztahy, celý svět, úplně všechno. Jsem flegmatická vůči flegmatismu. Biologii jsem se neučila. Přečetla jsem si 93 otázek ze 100 až ráno před školou. Pokazila jsem blastuly.

Místo biologie jsem si četla. Dočetla jsem Proti umění. Velmi krásná kniha. Chystám se psát recenzi. Chtěla jsem ji napsat dneska, ale zase z toho sešlo. Domů jsem přišla v sedm, vařila, učila se češtinu. Učila se češtinu! Neučila. Prostě jsem si zodpověděla otázky na papíru a prostě to nějak dopadne. Není to nějaký přehnaný zájem o studium, vážně ne. Učitelka mi dala papír s rozšířeným seznamem četby k maturitě, abych zaškrtla, jaké bych u maturity uvítala. Dodala jsem i pár vlastních nápadů. Prý uvidí.

Literatura je fajn. Čeština je fajn. Jen nemám ráda, když po mně někdo něco chce. A to oni chtějí. A já nechci.

Písemka z francouzštiny na číslovky do sta dopadla na dvojku. Z ruštiny jsem prý dostala pětku za aktivitu. Nebaví mě škola a nemám motivaci. Neměla bych si aspoň povídat, měla bych být aspoň otočená dopředu a ne do boku. Směju se a ani nevím čemu. Směju se a přitom je mi do pláče. Směju se a nikdo to moc nechápe, ani já. Směju se a nebaví mě se smát.

Čtu Daniel Stein, překladatel od Ljudmily Ulické. Nevím, jaké to je. Jsem na úplném začátku. Je to o Židech. Vážně jsem to neplánovala! Tentokrát ne. Čtu ve škole, čtu ve vyučování. Dneska jsem ve společenských vědách poměrně poslouchala, brali jsme lidská práva. Jestliže máme právo na život, měli bychom mít i právo na smrt, to jsem řekla. Sebevražedné sklony nemám, jen si to prostě myslím.

Koupila jsem si velký blok s tvrdými deskami. Hledala jsem něco pěkného v antikvariátu - Hrabě, Baudlaire, Rimbaud, já nevím, teď jsem z podivného důvodu nějak na tu poezii. Neměli nic. Koupila jsem si Lermontova. Lermontov je fajn, i když je to Rusák. Rusáci nejsou všichni kreténi. Žádný národ není tvořen jenom z kreténů, jinak by jako národ nemohl existovat.

Odpoledne jsem strávila se spolužačkami. Mám je ráda. Řekla jsem jim to někdy? Asi ne. Mám vás ráda. Jsem za ně ráda. Jsem ráda, že mám konečně přátele. A s kým trávit čas. To je sice pěkné, že si s někým rozumím, ale když bydlí až kdesi u hranic s Německem, kdesi v Ústeckém kraji, tak je to pěkně na pytel. Své spolužačky mám ráda. Ty dvě. S ostatními nemám problém, ale nemám je tak ráda.

"Babičko, koupíš mi tohle?" - "Ale já nejsem babička, já jsem máma." Malá holčička, asi jí byly tak tři roky. Mladá paní, tak kolem třiceti. Stáli ve frontě v Bille za mnou. Babička. Smála jsem se, ale tentokrát jsem myslela na smích doopravdy.

Zítra jdu ze školy o dvě hodiny dřív. Jedu do Prahy. Zmiňovala jsem to? Vyhrála jsem druhé místo v literární soutěži Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na téma Palachův svetr vypráví. Zítra v pět to tam začíná, to vyhlášení. Než přijedeme z Brna... Jede tam celá rodina. Máma, táta i sestra. Nepamatuji si, kdy jsme takto naposledy trávili čas spolu. Naši se rozvedli, když mi bylo devět. Nedokážu si představit, jak by naše společná domácnost vypadala. Takto mi to vyhovuje.

Sedím u počítače, zase se dívám na televizi. Nic kloudného, co bych mohla dělat. Ztrácím se ve svých myšlenkách a děsím se jich. Ale tentokrát nejsem sama, tentokrát tomu člověku nebudu odpovídat. Tomu, co prej jakože neexistuje. Ale já vím, že ano.

Tinnitus

3. listopadu 2014 v 22:04 | Yima
Tak prej mám tinnitus. Ale řekli mi to až po třech hodinách, kdy jsme běhali po všech čertech (čti po doktorech).

Před půl osmou jsme už s mámou seděly v čekárně u doktora. Zavolali si mě jako druhou. Posadila jsem se na to děsivé křeslo a doktor se zeptal, co mi je.

"Píská mi v uších," řekla jsem.
"Ne!"
"Jo..."
"Ne!"
"Jo..."
"Jak dlouho?"
"Asi týden."
"Tak to je ještě dobrý."

Můj doktor na ORL je super! Je milý, nebojím se ho, vypadá rozumně a přitom normálně a ne jako takoví ti přehnaní inteligenti. Nicméně vypadal být ze mě zoufalý, ostatně jako všichni doktoři. Mé tělo má takovou vlastnost, že ačkoli něco nefunguje jak má, tak i přesto nikdo nic nikdy nenajde. Příkladem toho je můj stále rychlý tep, ale není nic, co by to zapříčinilo...

Byla jsem poslána do dětské nemocnice. Doktor řekl, že pískání v uších nemá rád, protože to může být úplně od čehokoli. Říkal, že dostanu prášky na prokrvování středního ucha, ale že účinnější jsou infuze, tak že mi možná dají infuzi. Jakmile jsem se na ulici dozvěděla, co to je a jak se to aplikuje, málem jsem se složila, vážení.

Mezitím měla mít máma v práci jednání. Mezitím volala babička, že umřela její sestra - značně hystericky a uřvaně, však víte, umřela jí sestra, i když nevlastní a i když se málokdy vídaly a ona na ni v jednom kuse nadávala. Babičce ani dědovi jsem nemohla být předhozena. Táta se mnou byl u doktorů jednou jedinkrát a opakovat to asi ani nechci. Vyjely jsme tedy do nemocnice.

Jak já to tam nenávidím! Zjistila jsem, že tam mají bohoslužby. To není to, proč to tam nenávidím, to mě právě ohromilo. Nenávidím to proto, protože jsou tam protivní doktoři, co si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa a považují vás za podlidi a idioty. Jako jasně, určitě jsou tam i lidi, co jsou milí... ale ještě jsem na někoho takovýho nenarazila.

Ptáte se, co zjistili? Že mám tinnitus. Páni, to je mi novinka! Vždyť právě s tím jsem přišla, aby to zatraceně vyřešili! Dali mi prášky. Že se neví, od čeho to je, ale že to třeba zabere, ale třeba taky ne. Tinnitus je symptom, nikoli ta nemoc. A ta prý může být prakticky kdekoli. Jako super. Tak teď budu brát nějaký prášky...

Když jsem přišla do školy, dorazily mě další dvě věci. Dvojka ze zeměpisu o jeden bod a trojka ze čtvrtletky z matiky o jeden bod, ovšem ta matika je počítána třikrát, že ano. Ale jestli se ptáte, tak jinak se mám fajn. Nevyspalá, protivná, unavená, usínám i při chůzi, fakt super. Dokonce jsem tak vykolejená, že jsem dneska v noci napsala básničku, které já normálně nepíšu, vlastně jsem už asi půl roku něco kloudnýho nenapsala. Můj život se nějak vymyká zajetým kolejím a nemohu říct, že by se mi to zcela líbilo.

P.S. Komunikuju s lidmi, to se mi líbí.

Nové koření

31. října 2014 v 19:16 | Yima
Co je nového? Nové koření. Nový Zéland. Nové Skotsko.

  • Taneční jsou děs. Zvládám jive, zvládám valčík, zvládám polku, zvládám waltz, zvládám všechny tyto tance, ale chacha mi dělá tak neskutečné problémy, že tu na svatbě teda rozhodně tancovat nebudu (a doufám, že ani na prodloužené ne). Šaty na bílou prodlouženou, která bude míň než za měsíc, už mám vybrané. Půjčovné stojí víc, než samotné taneční kurzy. Ale tak je to jednou za život (a na tom ty půjčovny taky vydělávají).
  • Zvláštní je, že skoro pokaždé, když jdu do knihovny, potkám tam jednoho svého spolužáka. Nevím, co tam pořád dělá (asi si půjčuje knihy, že). Nikdy jsem ho neviděla s knížkou z knihovny, nikdy neměla ten takový divný obal. Ale možná jsem se přehlédla a potřebuji silnější brýle.
  • Knihy Jáchyma Topola nebudou aspoň týden v Knihovně Jiřího Mahena na Kobližné k dostání. Dneska jsem všechny dostupné sebrala. Tady je seznam knih, jaké jsem si půjčila. Četli jste některou z nich? Víte, jak jsem na tom s recenzemi - mám chuť je udělat, ale nakonec se mi nechce. Na kterou byste chtěli recenzi?
    • Knihy, které jsem si půjčila:
      • Tomas Espedal: Proti umění (tu mám právě rozečtenou)
      • Rawi Hage: De Nirova hra
      • Jáchym Topol: Noční práce
      • Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel
      • Jáchym Topol: Sestra
      • Jáchym Topol: Anděl
      • Daniel Krhut: Pašerák snů
      • Jáchym Topol: Chladnou zemí
  • Ve středu jsme s mámou na Starobrněnské objevily Sonnentor. Za čaje jsme tam nechaly asi devět stovek. Mám odtamtud plátěnou tašku, na které je napsáno "Přináším nám štěstí domů" a u toho je obrázek takové víly, která nese spoustu čtyřlístků. Mám z té tašky vážně radost!
  • Dneska vedle mě v šalině seděla mladá paní, která četla Tobiáše Lolnesse (Timothée de Fombelle), jednu z mých oblíbených knih. Už to bylo znamení, že ten den bude vydařený. A skutečně byl. Četli jste tuto knihu?
  • Vlastně jsem dneska ve škole skoro usnula, dokonce i v tělocviku. Nebyla jsem už schopná nic dělat, nakonec mě naštěstí probudila čtvrtletka z matiky, i když asi nedopadla zrovna nejlíp - a má váhu tří známek. Poslední týden jsem skoro nespala. Ne, že bych chodila spát pozdě. Jednou jsem dokonce zalehla o půl jedenácté, ale nešlo to. Když se mi konečně podařilo někdy usnout, zase jsem se uprostřed noci probudila a nemohla znovu usnout. Už asi ten týden mi píská v uších, večer víc, přes den míň. Musím pořád poslouchat rádio nebo písničky, doma mám puštěnou televizi, i když ji nesleduju, jinak bych to slyšela víc a musela bych se zbláznit. Na ORL jsem mohla jít buď dnes dopoledne (ale psala jsem čtvrtletku), nebo v pondělí ráno, tak tam půjdu, doufám, že mi do té doby neodletí uši.
  • Zase se něco říkalo o papeži Františkovi. Že prý uznává Velký třesk a evoluci a že se to nebije s představou Boha. Protože se mi jeho názory, postoje a chování zamlouvají už delší dobu, přečetla jsem si předevčírem celý článek o něm na Wikipedii. Chápu, není to moc věrohodný zdroj, ale proč ne. Co si myslíte o Františkovi?
  • Dneska jsme ve společenských vědách probírali něco jako právní stát (ústavu, možná, ale nedávala jsem pozor). Zeptala jsem se učitelky, jestli mají lidé právo na blbost - s ohledem na to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda dalšího, takže pokud je někdo blbej a ovlivňuje mě tím, má to na mě dopad, tak co? Když jsem se snažila vysvětlit, jak to myslím (ukotvení v Listině základních práv a svobod, v Ústavě, zákonících, cokoli), podala jsem to tak, že to zřejmě všichni včetně ní pochopili tak, že narážím na ni - "Takže když tady do mě budou hustit úplný blbosti, tak to musím tolerovat?" Skrytý význam to sice mělo, ale ptala jsem se hlavně kvůli tomu, že už tři měsíce (!!!) mám rozpracovanou povídku, která se tímto tématem zabývá. Vysvětlila jsem jí to po hodině, aby nedošlo k mýlce, a tím jsem půjčila knihu Kafe v pět, ve které je ta moje povídka (Jak broky), už třetímu učiteli. (O té knížce se chystám napsat. Ale ještě se mnou má vyjít rozhovor, tak čekám, abych ho ke článku mohla připojit.)

Kdo vládne v Yimovském světě?

26. října 2014 v 18:05 | Yima
Můj životní příběh začíná v den, kdy zemřel Reinhard Heydrich. Tehdy si světové dějiny řekly: "Ha, za padesát šest let se narodí někdo výjimečný!" Světové mocnosti na to pamatovaly a když nadešel ten den, všichni čekali s napětím a báli se. Pokud to bude vojevůdce s výjimečnými taktickými schopnosti, je možné, že za pár let už na mapě nebudou. Sledují každé dítě, které se toho dne narodilo. Včera mi zavolal Pan Ki-mun, generální tajemník OSN, a sdělil mi, že ten výjimečný člověk jsem já.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že jsem se narodila šestapadesát let po úmrtí Reinharda Heydricha. Na telefonát od Pan Ki-muna stále čekám.)

Než jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví anglicky, ztratila jsem pár vět. Ráda bych byla věřila, že jsem někým výjimečným. Už jsem slyšela, že mám výjimečný literární talent. Ale mám? Ukáže čas. Pan Ki-mun se mě ptal, v čem vynikám. Odpověděla jsem mu: "Ještě nevím." - "Zamysli se, něco musí být." - "Myslím, že umím dobře psát." Ulevilo se mu, že nebudu na nikoho útočit s naverbovanou armádou.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že píšu. Armádu si možná naverbuju.)

Povídala jsem mu, jak to s mým psaním je. Začala jsem psát jako malá culíkatá holčička. První literární výtvory jsem vytvořila, když mi bylo osm. Od té doby jsem se posunula o pěkný kus dopředu. V roce 2013 jsem získala čestné uznání v literární soutěži Tachovská reneta. V červnu 2014 jsem byla jednou z výherkyň literární soutěže nakladatelství Pan Nakladatel a v říjnu 2014 mi tato povídka vyšla knižně, jedná se o povídku Jak broky. Na podzim 2014 jsem se umístila na druhém místě soutěže Filozofické fakulty University Karlovy v Praze s povídkou Exponátem.

(Tady v tomto odstavci můžete věřit všemu.)

Ptal se mě, o čem mé povídky jsou. Chtěla jsem mu říct, ať si je raději přečte, ale problémem by byla jazyková bariéra. "Píšu o všem, co mě zaujme," řekla jsem, "ale nejvíce se objevuje téma dekadence lidstva a celého světa." Chvíli mlčel a potom se zeptal: "Myslíš, že OSN dělá něco proti tomu úpadku?" A já nevěděla, co říct. Jsem ve fázi, kdy si nejsem úplně jistá tím, že by mezinárodní organizace za něco stály. Tak jsem mu raději nic neřekla.

(Věřte, že opravdu píšu o tom, co mě zaujme, ale především o té dekadenci. Věřte i tomu, že význam mezinárodních organizací mi momentálně uniká.)

"Naplňuje tvůj život jenom to psaní?" zeptal se. Ušklíbla jsem se. Ne, ještě je tu škola a snaha být trochu společenská. "Dřív jsem hojně fotila, ale tento můj zájem pomalu upadá, kdo ví proč. Zajímám se o divadlo, zajímám se do jisté míry o film, zajímám se o tradice a religionistiku. Miluji rozhlas a mluvené slovo. A taky sbírám spoustu věcí, kupříkladu postcrossing je mým koníčkem." - "A co studium?"

(Vážně mě baví všechny tyto věci.)

"Studium?" Jsem nucena chodit na gymnázium. Uklidňuje mě to, že spoustu slavných lidí, ke kterým vzhlížím, tam chodili také. Do stejné budovy. Karel Čapek, Petr Bezruč, Alfons Mucha, Milan Kundera,... Říkám si, že se stačí prodrat k maturitě, tu úspěšně zvládnout a potom tradá tam, kde mě to bude bavit. "Ano, studium. Už jste přemýšlela o vysoké škole?" Přemýšlím o vysoké škole stále. Možná až dokonce tak moc, že se nakonec nebudu moct rozhodnout. "Ano. Chtěla bych studovat geografii a český jazyk a literaturu, na magisterském potom učitelství pro střední školy."

(A takto to s mými vyhlídkami na studium opravdu je.)

Povídal mi, že i on se nemohl rozhodnout pro své studium - "a hele, jak jsem nakonec skončil." Nechtěla jsem mu říct, že skončit jako generální tajemník OSN bych opravdu nechtěla. "Třeba tak taky jednou skončíte." Raději jsem přitakala. "A k tomu bych se rád zeptal, co mír?" - "Mír?" - "No, myslím, jestli jsi pacifista, nebo bys teoreticky válku schvalovala?" - "Aha, takhle. Vždycky jsem hrdě tvrdila, že jsem pacifista. Poté, co jsem začala číst knížky z období válek, se to trochu změnilo. Na druhou stranu, jako malá jsem toužila být "vojačka". Kdyby ale na mém rozhodnutí záleželo, jestli válka bude, nebo ne, samozřejmě bych rozhodla, aby byl mír. Tolik nevinných lidí by muselo zemřít!"

(V tomto odstavci můžete věřit doopravdy všemu.)

Ještě jsem mu vyprávěla o tom, že jsem misantrop křížený s filantropem. "Nedokážu si představit, jak by něco takového mohlo v jednom člověku fungovat, aniž by se z něj nestal duševně narušený jedinec." Jistě, duševně narušený. Vysvětlila jsem mu to: "Lidi jako živočišný druh, jako nějakou velkou množinu mám ráda. Odtud ten filantrop. Chci, aby měli svá práva bez ohledu na jejich rozdíly - rasové, věkové, sexuální orientace,... Na druhou stranu, pokud se jedná o můj společenský život, už je to trochu nahnuté. Stále si připomínám, že lidi jsou fajn, že někteří z nich jsou chytří, že jsou inteligentní a tak bych si s nimi mohla rozumět. Ale v okamžiku, kdy s nimi musím být delší dobu, stává se ze mě misantrop."

(Můj složitý duševní stav, který prožívám v kontaktu s lidmi, který se příčí zároveň s mým přesvědčením, je pravdivý. Pochybuji, že ho přežiju a že mě nedostane jednoho dne do blázince.)

"Není to všechno, že ne?" - "Jak, není to všechno? Že jsem taky inteligentní, k tomu nemusím být ani výjimečná. Pro mě je to přirozené, myslet tak, jak myslím. Mám to od narození a tak mi to zůstane. Každý, kdo je v průměru nebo pod průměrem mě bude iritovat, i kdybych nechtěla a sebevíc se tomu bránila. Nejsem nějaký sobec, prostě si s nimi nemám povětšinou co říct. Samozřejmě to nebudu počítat na přesné body inteligenčního kvocientu..." - "Počkej, nemyslel jsem toto. Myslel jsem něco, co by ještě souviselo s těmi lidmi."

(Opravdu nejsem nějaká zlá vůči blbým lidem. Jen se jim pokud možno vyhýbám. Nejsem ale ani nějaký svrchovanec, který by se oháněl svou výškou inteligence. Prostě žiji, jak žiji.)

Vždycky se stydím o sobě říct, že jsem levičák. Levičáci jsou komunisti. A ty lidi nemají zrovna v lásce. Ale levice, to nejsou jen komunisti. To jsou i sociální demokraté, je to Strana zelených,... "Ne, je to všechno," řekla jsem mu raději, abych se s ním nedostala do konfliktu.

(V hloubi duše vím, že je to blbost, ale raději to neříkám moc nahlas. Mám z toho strach, tomu věřit můžete.)

"A máte nějaké politické ambice?" Je to hrozně těžké na vysvětlení. Vždyť je úplně zbytečné být prezident v této zemi. Nemá žádná práva. Je to ale báječná možnost, jak se zviditelnit. Toto je sobecké, uznávám. Mám totiž strach ze smrti. Ne ani tak ze samotného umírání, ale z toho, že najednou nebudu a že moje jméno najednou nebude. Prostě potřebuji, aby moje jméno bylo i potom, co umřu. Pokud se mi nepodaří uspět jako spisovatelka, pak ano, pak bych zkusila třeba i kandidovat na prezidenta. Protože i když nedělá nic, učí se o něm. "Nemám."

(Za tím proudem slov bývá opravdu negace. Protože vysvětlovat to a být souzena, to ne, to se mi nechce.)

"A kultura? Jak to je s tvým kulturním životem?" - "Lehké. Mám ráda Václava Havla - a vím, že to byl levičák, no a co. Jeho "odpor" vůči režimu byl o tom, aby lidi byli svobodní. A o to jde i mně. Svoboda je to hlavní. Neříkám to jen tak, myslím to vážně. Klidně budu žít na ulici a budu o hladu, když budu svobodná. Ale dost s politickou angažovaností. Já mám ráda hlavně Havlovy hry. Mám ráda absurditu. A on psal absurdní drama. Třeba Samuel Beckett je taky báječný dramatik! Co čtu? Josefa Škvoreckého, Franze Kafku. Moje oblíbená kniha je od Jean-Michel Guenassii, Klub nenapravitelných optimistů. Oblíbila jsem si ji hlavně proto, že hlavní postava je mi hodně podobná. A pak kvůli tomu existencialismu. Je to tak - i když často přemýšlím o náboženství a víře a momentálně dosti do podrobna, existencialismus je mi prostě blízký. A je to filozofický směr, který s bohem nemá nic společného. Hudba? Mám ráda rock a punk. Punk poslouchám vlastně hrozně dlouho, už asi těch pět let, co jsem se začala "hudebně vyhraňovat". Jaké jsou ještě oblasti kultury? Nevím. Jo, ano, filmy! Rytmus v patách, ten je zrovna můj oblíbený. Režie Andrea Sedláčková, podle povídky Josefa Škvoreckého."

(A tomu všemu věřit můžete, i když z toho moc moudří asi nebudete.)

"Dobře, Terezo. Dej mi, prosím, na sebe ještě nějaký kontakt, kdyby něco." Facebook tohoto blogu: Yima, moje goodreads, můj bloglovin, můj ask. To by mohlo stačit, nemyslíte?

(Ó, šok! Mé občanské jméno opravdu není Yima, ale Tereza!)

"Na slyšenou, pane Pan Ki-mune." - "Na slyšenou."

Tváře odvážných

19. října 2014 v 14:42 | Yima
Včera jsem se vypravila do Prahy. Primárně jsem tam jela na výstavu Tváře odvážných, ale samozřejmě jsem navštívila i jiná místa. Některá pro mě nová, jiná rutinná - tedy ty, na které chodím pokaždé, když jedu do Prahy. A navíc, tentokrát jsem jela do Prahy poprvé úplně sama. Podařilo se mi neztratit se. Chtěla jsem jít i na židovské památky - hřbitovy, synagogy, ale bohužel byly z důvodu židovského svátku zavřeny. Zároveň toto bude článek, který jsem psala "za pochodu"! U míst, kde jsem byla, jsem si zapisovala krátké odstavce. A ty jsou teď tady.

Venku byla ještě tma, ve voze jelo pár lidí. Četla jsem si a nevěnovala pozornost nově příchozím. Jeden z nich si sedl za mě. Po chvíli se začala trochu klepat sedačka, za chvíli pán začal vzdychat. Ne, ty vole, on normálně masturbuje v šalině!
- po cestě šalinou na hlavní nádraží v Brně

Myslím, že není děsivějšího místa, než stanice metra. Ze stěn na cestující koukají vypouklé bulvy bez zornic a jakoby to ani nestačilo, cestující se snaží chovat nezúčastněně, aby je náhodou nerozhodil ten tlak země a budov nad nimi.
A když potom nastoupí a jedou, tváří se lhostejně, i když vědí, že pokud nastane komplikace, nedostanou se ven pěknou řádku hodin, nebo je už nebudou muset pohřbívat, protože pod zemí už jsou.
Oni ti Pražáci by to asi nikdy nepřiznali, ale beztak je většina jejich psychických problémů zapříčiněna právě tím metrem.
- na stanici Muzeum, cestou na Želivského

Vašku, pověsili tě na národní muzeum! Visíš tam, tvoje usměvavá fotka, nápis "Havel navždy". Jsi teď trochu jako Ježíš - ten taky visel, akorát na kříži, taky se na něho lidi chodili dívat, myslím tenkrát.
Vašku, někdo ti na hrobě vyskládal z kaštanů křížky a tvůj monogram a srdíčko. Už když jsem přišla, tak tu hořely dvě svíčky, to se mi stalo poprvé.
Vašku, přišly sem čtyři mladé ženy a měly s sebou tři postižené děti. Některé starší, jiné mladší. Jedna žena se druhé ptala, jestli to jsou tvoje rodiče (Václav a Božena), řekla jsem jim, že ano. Řekla jsem jim, že na boku jsou ještě tví prarodiče a ostatní. Byly moc milé. Rozloučily jsme se a ony odešly.
Vašku, Vašku, občas si říkám, proč ty jsi vlastně umřel. Někdy mám dojem, že tento svět a tato doba má rakovinu, zhoubný nádor roste v každém z nás, ale už nemáme šanci na vyléčení. Možná jsi odešel právě proto - protože Země a lidstvo nevzkvétá.
Vašku, Nobelovu cenu za literaturu získal Patrick Modiano, to by tě mohlo zajímat. Já o něm nikdy dřív neslyšela, ale snažím se sehnat nějakou jeho knihu. A za mír to dostala Malala, nějaká dívka, co oroduje za vzdělání žen.
Vašku, snad bych ti to ani neměla říkat, ale Dáša ti dala na hrob hrozný kýč k tvým narozeninám. Ale neboj, na dušičky to snad někdo vymění.
- u hrobu Václava Havla


Vyšehrad je snad nejhezčí místo v Praze. Ty parky, ten kostel, ten hřbitov, místo, odkud skočil Šemík s Horymírem... kus české historie. Tady bych jednou chtěla být pohřbena. Pokud místa na hřbitově nejdou koupit a musí se prostě "zasloužit", holt si to místo zasloužím.
- na Vyšehradě

Tak jsem konečně tady. Tady se to stalo. Když jsem vstoupila dovnitř, prohlížela jsem si prostory. Ani jediná známka, že by se tu střílelo, že by tu někdo umřel.
"Jé, já nevěděla, že je to tady. Viděla jsem o tom nějaký film..." nadšená blondýna, že tu umřelo tolik lidí! Byla jsem jí znechucena, raději jsem odešla.
Jsou tu dvě velké desky popsané malým písmem - jména; ti všichni, ti odbojáři a jejich rodiny umřeli. Zatímco exilová vláda si seděla v Londýně. Ne, nevyčítám jim to, jen mi je líto těch zbytečně zahozených životů.
- před pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje

Ano, přiznávám se, slzela jsem, když jsem vešla do krypty. Tak takhle to tu vypadá, v tomto žili! Jiří Šulc to popsal přesně, ale ty hroby, ty jsem si vybájila jinak. A to malé okénko, kterým je chtěli vytopit. A ty schůdky do lodě kostela. Byla tam díra ve stěně, taková prohlubeň. Lidé tam dali vzkazy, z různých koutů světa.
"7 brave men," psalo se všude. "Real Heroes." "Děkujeme, co jste pro nás udělali. Bez vás bychom teď možná zažívali kruté časy." Lidičky, já měla chuť si lehnout na zem, začít křičet, že to není fér, že Němci tu vůbec neměli být a oni vůbec neměli umřít. Ale umřeli. A tak vám aspoň děkuji za vaši oběť.
- poté, kdy jsem byla v kryptě

Na stanici Staroměstská jsou bulvy v metru pro změnu zapadlé.
Tomu klukovi, co si vedle mě sedl, nemohlo být víc než 10 let. Byl takový malý, blonďatý a četl. Legenda o sovích strážcích v zajetí.
- na stanici Staroměstská

Zahrada královského letohrádku je velmi příjemné místo. Skoro by se mi líbila i víc než Lucemburská zahrada v Paříži, ale přece jenom tomu dávají ráz jenom ty barevné stromy a zajímavá architektura letohrádku, jinak vůbec nic.
- Královský letohrádek v Chotkových sadech

Klub humoru

23. září 2014 v 17:04 | Yima
Všude čtu a slýchávám, že všechny národy mají humor, ale ten náš humor byl klíčem k přežití všech těch pohrom jako byli nacisti nebo komunisti. Stačilo říct vtip, zasmát se a bylo hned líp. Vzpomínám si, jak se na prvním stupni opakovaly pořád dokola ty stejné vtipy. O tom, jak babička uklouzla na šlupce od banánu, ale co je na zemi, to se nezvedá. Teď marně hledím z okna a se zděšením zjišťuji, že už si žádný další nepamatuji.

Svého času jsem uměla hodně vtipů. Ani nevím, kde jsem je brala. Prostě jsem poslouchala a říkala je jinde, tam jsem odposlechla další a sdělila je těm prvním. Měla jsem v hlavě takovou encyklopedii. Potom se nějak vtipy vytratily, hrozně dlouho jsem žádný neslyšela a nejsem schopná nějaký říct, protože ta paměť, ta už taky není, co bývala. Najednou místo vtipů sloužily debilní hlášky spolužáků a učitelů, ve kterých jsme viděly věci do jistého věku nepřístupné. Bohužel, toto stále pokračuje, i v tomto věku se celá třída směje jako stádo volů.

Když jsem včera večer šla z keramiky, čekala jsem na trolejbus aspoň deset minut. V tomto mezičase chodím do trafiky a kupuji si nové číslo Reflexu. Na jedněch schodech seděla banda puberťáků, možná byli starší, ale na ten věk se minimálně chovali. Byli tam kluci i holky, některé jim seděly na klíně, někteří z nich kouřili.

"Já vám řeknu vtip! Přijde babička k doktorovi a ptá se: 'Pane doktore, jak se jmenuje ten Němec, co mi pořád bere věci?' - 'Alzheimer, babičko, Alzheimer.'" řekl jeden z těch kluků.
"Ty debile, vždyť to je z Kameňáku!"

Někdo se pokusil říct vtip a byl zamítnut. Lidi pořád citují filmy! Pořád. A smějí se tomu jako dvě stáda volů. Zvláštní je, že některé filmy se přijímají hůř než nějaké jiné. Třeba české filmy, na ty se někteří úplně odmítají dívat. (Zdravím svoji spolužačku Verču!) A přitom jsou nějaké mnohem lepší a vtipnější než ty americké sračky.

Máte pravdu, ještě je jeden druh vtipů. Ty rádoby vtipné obrázky, které putují po internetu a především po facebooku. Většinou je nechápu, asi si nejsme svojí inteligencí rovni. Připadá mi, že když to nikdo neřekne, není to tak vtipné. A převést obrázek do audia, to je takové krkolomné a málokdy vedoucí k úspěchu.

Přemýšlím, že bych si zase osvěžila pamět, naučila se pár vtipů a vykládala je. Tak nějak ty vtipy oživila alespoň v mém okolí, když už to nejde globálně. Nebo jsou ještě sociální skupiny, kde se vtipům dostává místo a kladná reakce? Jestli ano, řekněte. Já o ničem takovém nevím. A přitom by to bylo fajn, viďte? Jak jsou debatní kluby, literární kluby, sportovní kluby, proč někdo neudělá 'Klub dobré nálady' nebo 'Klub humoru'? Vlasta Burian, Oldřich Kaiser, Vladimír Menšík, to by mohli být čestní členové.

Prosím vás o jednu věc - pište do komentářů vtipy, které považujete za dobré. Na oplátku i já vám předám pár těch lepších z mé skromné zásoby.

Stalin jednou ráno vstane, venku je velice krásně a povídá slunci: "Slunce, slunce, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější, nejchytřejší, nejsilnější?" Slunce ani na chvíli nezaváhá: "To ty, ó Staline, světlo světa!" V poledne s tím Stalin přijde znovu: "Pověz mi, slunce, kdo je nejskvělejší, nejgeniálnější, nejpozoruhodnější člověk všech dob?" Slunce tvrdí: "To ty, ó nesmírný Staline." Před večeří Stalin neodolá potěšení znovu se slunce zeptat, kdo je nejlepší komunista na světě. A slunce mu odpoví: "Tak hele, Staline, jsi cvok, psychopat a nebezpečný magor a můžeš mi vlézt na záda, protože teď už jsem na západě!"

Einstein, Newton a Pascal hrají na schovávanou. Vybrali Einsteina, aby hledal, tak si zakryl oči a počítal do dvaceti. Pascal utíká co nejrychleji pryč, aby se schoval. Newton zůstane tam, kde je, ale namaluje na zem čtverec o velikosti metr krát metr a stoupne si do něj. Mezitím Einstein dopočítá a odkryje si oči. Hned před sebou uvidí Newtona a říká: "Newtone, to bylo lehký, našel jsem tě!" Newton se v klidu usměje a řekne: "Ne, nenašel jsi mě. Našel jsi jednoho Newtona na metr čtvereční. Našel jsi Pascala!"

Pán si koupil společenského robota, kterému se dá nastavit IQ podle jeho majitele. Tak pán bez váhání zadá 150 a robot se s ním baví o filosofii, kvantové fyzice a nanotechnologiích. Pán si tedy řekne, že to trochu sníží, nastaví 100. Robot se s ním začne bavit o normálních věcech - co bylo v práci, jak dopadl fotbalový zápas... Pán si ale řekl, že by ho zajímalo, co se děje při 50 bodech IQ. Bez váhání to nastaví a robot pomalu říká: "Tak co? Budeš volit Zemana?"

Gorkij a Lenin jdou spolu do baru a Gorkého napadne, aby si spolu dali vodku za jednoho rubla. Lenin se tomu vyhýbá, že je to přeci zakázané, že nejvíc se může za půl rubla. Gorkij ho stále přemlouvá, vždyť takové dvě osobnosti, to by lid určitě pochopil! A co by se vůbec mohlo tak hrozného stát? A Lenin odpoví: "Když jsem měl naposledy vodku za rubla, tak jsem se potom nestačil divit, jaké blbosti jsem těm dělníkům navykládal."

Co je sovětský smyčcový kvartet? Sovětský orchestr, který se vrátil ze Západu.

Když nejde Kundera k českému čtenáři, musí český čtenář za Kunderou

11. září 2014 v 11:05 | Yima
Milan Kundera byl český spisovatel, nyní je spisovatelem spíše francouzským. Narodil se v roce 1929 v Brně, žil na Purkyňově ulici. Chodil po stejných chodbách stejné školy jako nyní já, sedával ve stejných učebnách jako nyní já. S rozdílem toho, že on byl studentem třídy A a já chodím do Déčka. Maturoval v roce 1948, již ve stejném roce vstoupil do strany, v roce 1950 byl vyloučen, ale znovu ho vzali o šest let později. Znovu a naposledy byl vyloučen v roce 1970. Po maturitě šel studovat na UK - literární vědu a estetiku. Přešel na FAMU na režii, později na scenáristiku. Už na konci padesátých let se snažil o uvolnění režimu. V roce 1967 se negativně vyslovil k zakázání filmů Věry Chytilové, zároveň také odsoudil oficiální kulturu. V roce 1975 emigroval do Francie, kde žije dodnes. Do České republiky se téměř nevrací. Poslední román, který napsal česky, byl román Nesmrtelnost. Výhradním vydavatelem jeho knih v Česku je nakladatelství Atlantis. Knihy do jiných jazyků jsou stále překládány a vydávány, do češtiny je ale odmítá svěřit jakémukoli překladateli, přestože on na to nemá čas a po těch x letech v exilu už je jeho čeština také poznamenána. (Když si ho poslechnete v nějakém rozhovoru, tak je všechno v pohodě, ale přece jenom, některé slovní obraty by se dali přeložit i mistrněji.)

S pomocí tetičky Wikipedie jsem vás uvedla do života a problému Milana Kundery. Zatímco on si ve Francii vesele píše francouzsky (od devadesátých let), tak život v České republice jde dál, ale bez Kundery. Už pěknou řádku let nemá české občanství, s výjimkou toho čestného v městě Brně.

Jakýkoli překlad knihy do jiného jazyka je jen připodobněním, výkladem a dílem překladatele. Kundera prý chce nechat autentičnost jeho textů alespoň v češtině. Zaneprázdněný spisovatel ale na to nemá kapacity, nemá čas, je starý, je toho moc. Tak se holt český čtenář musí smířit s tím, že Kunderovy poslední čtyři romány (Pomalost, Totožnost, Nevědomost, Oslava bezvýznamnosti) mu zůstanou prozatím skryty.

Vypadalo to nadějně. Kniha vydána minulý rok, Oslava bezvýznamnosti, měla být vydána slovensky, ale o pár dní později si to autor znovu rozmyslel. Mohli jsme si tedy román přečíst slovensky, když už ne česky. Čtenářům, kterým není umožněno si přečíst z důvodů jazykové bariéry dílo francouzsky či v jiném překladu (stejně tak neautentickém), pomohli akorát tak pirátské překlady. Bylo to už v roce 2006, kdy se na internetu objevil překlad od někoho, kdo si přezdívá C.D.B. Totožnost, (L'Identité, 1998) si můžete přečíst ve formátu PDF zde.

Milan Uhde tenkrát správně řekl, že ani pirátské překlady Milana Kunderu nedonutí, aby překládal on sám. Uhde je jeden z mála lidí, se kterými Kundera stále udržuje kontakt. Uhde také řekl, že Kundera bude C.D.B. jistě žalovat. Nevím, zda-li tak udělal. Při troše hledání a troše štěstí lze Totožnost stále naleznout ve sférách internetu. A jsem si jistá, že někde budou i ty další, o tom jsem také něco četla, jen se mi nedaří je najít.

Robert Novotný, český překladatel z dánštiny, angličtiny, němčiny a švédštiny, řekl v roce 2006 pro Český rozhlas Praha: "[...] jenom bych řekl, že mám pocit, že je to naprosto přirozené. Že je chyba, že on nedovoluje, aby jeho knížky vycházely v češtině, takže stejně jako za bolševika se musejí shánět abych tak řekl pod stolem, a to že se někdo pokusil to přeložit, je naprosto přirozené." Nyní se zamysleme nad zvýrazněnou částí textu. Není to trochu takto? Mám nyní šílené nutkání přes průklepák opsat překlad, vyvázat ho a věnovat tato amatérská vydání lidem, kteří to v češtině opravdu ocení.

Protože když nejde Kundera k českému čtenáři, musí český čtenář za Kunderou. A ačkoli jsem se letos začala ve škole učit francouzštinu, tak dvě hodiny týdně po následující tři roky to nijak nevytrhnou.

Dámy a pánové, prosím potlesk, Den trifidů

14. srpna 2014 v 20:40 | Yima
Moje sestra nemá o moc menší knihovnu než já. Jen je rozdíl v jejím obsahu. Sestává povětšinou z knížek o koních, z knížek z Pony Clubu, z mayovek, a dalších podivných věcí, které bych já nikdy nebyla sto přečíst. Do jejího pokoje chodím jen zřídkakdy - a to na vlastní nebezpečí - protože prostě nemám co tam pohledávat a pod záminkou, že já nechodím k ní, ona zase nenavštěvuje mě. Je to krásně harmonický sesterský vztah, který by nám Popelka jistě záviděla.

Nicméně i přes tyto všechny faktory jsem se před nedávnem do jejího pokoje dostala. Zrovna se sprchovala, či dělala jinou činnost zalezlá někde v útrobách bytu. Nevím. Každopádně jsem si stoupla před tu její knihovnu, naklonila hlavu na stranu a dívala se, co to vlastně skrývá za poklady. Narazila jsem na knihu Den trifidů od Johna Wyndhama. Abych to celé uvedla na pravou míru - bylo to vydání z edice Kapka, v češtině rok 1972, sestřina povinná četba minulý rok, kterou od srdce nenáviděla a taky ji nikdy nedočetla. A abych uvedla na pravou míru ještě jednu skutečnost - já jsem totálně zamilovaná do edice Kapka. Jakmile takovou knihu uvidím, neodolám, prostě ji ukradnu (to myslím od táty, od babičky, od jiných příbuzných, samozřejmě s jejich vědomím a s přísahou, že jim ji vrátím, ale nikdy se tak nestane). Den trifidů jsem tedy vytáhla, sestry se nenápadně zeptala, jestli si ji můžu vzít, ona se na tu knížku chvíli dívala a nechápala, kde se vzala právě u ní, potom se rozpomenula a povolila mi to. Vzhled této knížky naprosto korespondoval se sestřiným vztahem k ní. Přední stránka visela jen na nepatrném vlásku, takže jsem ji s reptáním, jak něco takového mohla dopustit, slepila izolepou a uložila ji na JIPku do své knihovny.

Uplynul týden a kniha již byla zotavená. Musím podotknout, že teď je snad v horším stavu než předtím - jak přední, tak zadní stránka jsou celé zohýbané a tak budu muset vymyslet, co s tím provedu. Jelikož jsem tehdy (říkám tehdy a přitom to bylo minulý týden, myslím, že přesně minulý týden) jela do města a měla všechno dočteno, sáhla jsem právě po trifidech. Nevím, možná to všechno byla jen touha po konfrontaci se sestrou.

Víte, já tento článek vůbec nechtěla dělat jako recenzi. Zkrátka jsem chtěla zaznamenat ten nejhlubší knižní zážitek, který jsem prožila, chtěla jsem zaznamenat svůj vztah k této knize, sdělit ostatním své pocity, když jsem ji četla. Proto jsem hrozně dlouho nemohla přijít na název článku, v tuto chvíli, kdy píšu tuto větu, je stále bezejmenný. Od tohoto okamžiku už na zbytek článku můžete pohlížet trochu jako na recenzi, protože knihu budu vychvalovat od pekla až do nebes, avšak neopomenu ani ty výtky.

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. Jedná se o již zlidovělou, nebála bych se ani slova kultovní, větu, kterou je uvedena celá kniha. V originále ale nezní tak báječně jako v češtině. Jakmile si tedy tuto větu přečtete, máte pocit jisté zmatenosti. Stojíte nepoznamenaní, ještě nevíte, co se uděje dál, kdo je hlavní postava, kde se nachází. Slovo od slova se dozvídáme víc a víc. Když mluví o 8. květnu, zmítá se nám v hlavě myšlenka na konec války. Ale o tom to být nemá, že ne? Za okamžik dostáváme odpověď - je to o něčem úplně jiném.

V první části knihy je hlavní postava Bill Masen naprosto normální. Tak nějak jsem ho měla ráda, připadal mi jako průměrný člověk, kterému se podařilo vyváznout. Dokud nepotká slečnu Josellu. Je naivní. Nejdřív se mi jeví jako naivní, potom trochu jako manipulátorka. V tom jsou mi obě hlavní postavy na několika desítkách stránek neskutečně nesympatické. Jde o to, že s každým rozhodnutím musí jít Bill za Josellou, protože se musí rozhodnout podle ní. Celý příběh Billa se točí jen kolem ní! Jakmile ale zmizí ze scény, najednou je Bill zase prima. Sice je pořád posedlý myšlenkou na ni, ale už je to jiné. Od jistého okamžiku jsou obě postavy zase normální, jak by je čtenář chtěl mít. ← Toto je ta výtka.

Pořád mám za to, že sci-fi byl takový vedlejší plán. Je to, jako by chtěl John Wyndham moralizovat. V knize není žádné zlo, ani ten Coker není zlý, jen má ideály. Každý tam má ideály. Prostě je časem buď ztratí, přehodnotí, nebo mu zůstanou. Celá kniha mi připomíná filipiku, někdy stejně tak plamennou. Celé je to o ústupcích, jak se zachovat k lidem, jestli je větší zlo toto nebo tamto. Tento rozhovor spolu svádí jak jednotlivé postavy, tak i Bill sám v sobě. Názory rozličných postav jsou nám zároveň podávány v dialozích, kde jedna postava mluví déle, než jsme v knížkách zvyklí, takže zároveň probíhá jistá konfrontace mezi názory postav a názory čtenáře. Takováto rozprava je podle mého to, o co se každý autor marně či úspěšně snaží celý život. (A co si budeme nalhávat, většinou je to právě ta první možnost.)

Den trifidů má 261 stran. Asi první polovinu jsou tam samé zvraty, něco, co naprosto neočekáváme, protože na tento svět jsme si ještě nepřivykli. Jakmile si myslíte, že je děj stabilizován, pan spisovatel nám uštědří další lekci, že nikdy nemůžeme věřit ve stabilizaci. A v té polovině se to celé přetne, už to je pomalejší, zato tam je stále víc a víc témat k přemýšlení, do toho se vkrádají dynamické epizody.

Také bych chtěla upozornit na jednu věc, a to tu, že Johnu Wyndhamovi se podařilo uzavřít všechny linie příběhu a přitom nechat otevřený konec! Až do poslední stránky jsme se jako čtenáři sice nedozvěděli, jak to všechno bylo, co to všechno způsobilo, vždyť se to nedozvěděli ani protagonisté. Ještě posledních pár stránek před koncem, kdy by už všichni čekali jen líné plynutí Labe a ne pramen Vltavy, byly další dva zvraty, na které jsme mohli čekat celou knihu a stále nepřicházely. A to je dobře. Událo se tam snad všechno, co jsem si vzala do hlavy - ale pokaždé to bylo v okamžik, kdy jsem to nejméně čekala. Tato kniha mi dává přemýšlení i poté, co jsem ji dočetla. A nejenom o závěru a jak by to mohlo být všechno dál, ale především o začátku.

Už jsem se někde zmiňovala o tom, že jsem stále rozpačitá, co se týče oblíbené knihy, že nejsem schopná se rozhodnout, protože jsem četla spoustu skvělých kousků? Už při dvacáté stránce mi tato knížka dala naději, že by ona mohla být ta pravá. Přesvědčovala mě o tom ve svém průběhu a přesvědčila mě o tom i při svém konci. Dámy a pánové, představuji vám svou oblíbenou knihu, kterou je Den trifidů od Johna Wyndhama. Doporučuji přečíst si každému. Bez rozdílu, jestli jste nebo nejste fanoušky sci-fi. Protože já byla jako dítě a pak už ne. A hle, jak se to ve mně zlomilo. Už si brousím zuby na další excelentní sci-fi díla! Klid a mír tam naleznou všichni pseudofilosofové, vážně tu máte spoustu materiálu pro přemýšlení. Jsem si jistá, že i milovníci klasiky se nezarmoutí při četbě. Hlavně vás prosím, hipsteři, vy to nečtěte. Ještě byste to rozšířili do světa, zrovnu zpopularizovali a já nechci být zase cool.
 
 

Reklama