Yima

To krásné místečko na Zemi

12. srpna 2014 v 22:08 | Yima
Každý by se měl někde cítit doma, že ano? Mým domovem je Brno, to město plné architektury, kaváren, pasáží, studentů, zproštěno turistů a cizinců do té míry, že nechodí po městě a nefotí, ale jen jezdí šalinou na své fakulty. Hlavně Španělé, co jsem tak vypozorovala. Každý by měl mít své urbanistické oblíbené místo, do jisté míry zasanované. Takové jsem před nedávnem našla na malém dvorku za kapucínským kostelem. Pokud budete mít v Brně čas, vybodněte se na nějaké tištěné průvodce, kteří vás lákají do podzemí a na Špilberk a po těch nesčetných kostelích a do vily Tugendhat (mnohem zajímavější funkcionalistická památka je tedy dle mého Baťův mrakodrap na Kobližné nebo Alfa pasáž, ale jen zezadu a zevnitř, ne z té ošklivé Omegy), ale zajděte za baronem Trenckem a poseďte si u té malé fontánky.

Jsou tomu už dva měsíce, co jsme se vraceli ze školního výletu, dokonce na mé narozeniny, a já se dívala z autobusu na ty stromy podél silnic. Říkala jsem spolužačce, že mám stromy moc ráda. Stromy jsou to nejkouzelnější, co člověk může vůbec vidět. Ne nějaká Eiffelova věž nebo Big Ben. Jsou to stromy. Povídaly jsme si o přírodě v Česku, když jsem řekla, že se mi tu opravdu líbí, a srovnávaly to se Slovenskem, odkud ona pochází, a se zeměmi, které jsou ještě dál. V ten okamžik jsem začala přemýšlet, jaké místo v přírodě je pro mě na prvním místě.

Vzpomínala jsem na zážitky z útlého dětství, kdy jsem s rodiči procestovala značnou část vlasti. Pořád nic, na nic jsem nepřicházela. Vybavil se mi dokonce i okamžik, kdy jsme jeli do Chorvatska, já se kolem páté ráno probudila, podívala se z okýnka a uviděla ty obří slovinské hory zahalené do mlhy. Ten pohled si ponechám v paměti až do své smrti, byl to jeden z nejhezčích pohledů, které jsem za svůj život viděla. Ale přeci to nemohu považovat za své oblíbené místo v přírodě, když jsem to viděla jen z autobusu a na dálnici, říkala jsem si. Pátrala jsem a pátrala, až jsem na to dočista zapomněla.

Poslední dny v červenci jsem strávila na cestách. S mámou jsme jely na Karlštejn a k těm lomům opodál. Dalšího dne jsme už stoupaly na Sněžku, kde byla taková oblačnost, že nebylo vidět ani na 20 metrů. Ale bylo to tam jiné než v tom filmu Svatební cesta do Jiljí. Nicméně jsem nebyla zklamaná, Sněžka byla kouzelná. Nejvyšší hora České republiky! To byla pro vlastence úplná slast. A potom, v sobotu, jsme se přesunuly z Pece na Hrádeček, kde byla Zahradní slavnost na zahradě pana Kroba. Bylo tam spoustu lidí, příznivců Havla. Spoustu rozličných lidí a zajímavých lidí! Byla tam třeba ta sestra, která se starala v posledních dnech o Vaška. To, jak se dívala na hrající si děti, mě donutilo změnit názor - já děti chci, najednou. Byl tam katolický kněz, pleš na hlavě, okolo ní dlouhé vlasy, tričko Nirvana, rifle a červená mikina, kouřil a pil alkohol. To je mi, panečku, zajímavá postava. Vlastně jsme tam jely díky tomu, že mámina kamarádka je dobrá kamarádka Bohdana Holomíčka a ještě jednoho fotografa, Miloše, jehož příjmení neznám. Bylo to tam báječné! Divadlo Na tahu hrálo krátkou ukázku z připravované Ionescovy hry. Sylva Krobová zpívala, to bylo trochu slabší, asi neposlouchám tuto tesklivou hudbu. Ovšem provedení Havlových Antikódů s jejím manželem, to bylo brilantní. A potom následovala divadelní hra Hospodkal, geniální, opravdu, při tom jsem se nasmála jako už dlouho ne. A nakonec promítání filmu Odborný dohled nad východem Slunce, který vyjde do kin na podzim, s Lábusem a Brabencem v hlavních rolích, o pomstě bývalého politického vězně bývalému estébákovi, to musíte vidět, nádherný černobílý kousek.

Ale zpátky k podstatnému. Kde jsem to skončila? U toho, že jsem našla své oblíbené místo v přírodě. Ze Sněžky dolů jsme šly po hranicích s Polskem. Foukalo, byla docela zima. Polských turistů bylo nespočetně, ne jako na české straně. Nicméně jsme se tímto davem prodraly na českou stranu a sestupovaly dolů, níž a níž. Přes Obří důl. Byli jste tam někdy? Je to nádherné, ještě s těmi mraky mezi stromy! Když přijdete k tomu vodopádu a díváte se do pokračujícího údolí. Tento pohled, toto místo jsem si zamilovala. Obří důl se stal mým oblíbeným místem. (A protože líná duše se nudila, vybrala z tohoto místa dvě fotky, které tu přikládá.)

A teď nakonec se ptám: Jaké je vaše oblíbené místo ve městě či na vesnici, zkrátka někde mezi lidmi, v civilizaci? A jaké je vaše oblíbené místo v přírodě?

Stereotypní spisovatel

28. července 2014 v 12:55 | Yima
Jako malá jsem si pod vlivem všech těch filmů, knih a učiva ve škole představovala spisovatele jako toho dokonalého gentlemana v obleku, který vede počestný život, po nocích sedí doma a píše, ve dne chodí po městě a sbírá inspiraci a nakonec si sedne do nějaké nóbl kavárny, kde servírky ještě pořád nosí ty černé stejnokroje, otevře knihu, kterou si dopoledne ještě zakoupil v antikvariátu, a čte. Takto tráví týdny, měsíce a roky svého života. Občas zajde do nějaké ještě víc nóbl intelektuální společnosti soudobých spisovatelů, umělců a jiných individuí, která formují společnost a především kulturu v ní. Jenže postupem času se mi tato představa mění do opilých prasat, která ještě ke všemu občas požijí nějakou tu omamnou látku a chovají se jako hulváti.

Jo, básník by měl psát dlouhým brkem, po každém druhém slově namáčet jeho hrot do inkoustu a škrtat co nejméně, protože jeho super poetický mozek si to všechno připravil už dopředu. A prozaici, ti by zase měli posedávat u notebooku, aby ty dlouhé zápisky v deníčcích nemuseli znovu přepisovat do textového editoru - protože když se v dnešní době řekne rukopis, každý myslí ten rukopis vyťukaný na klávesnici a který je možné poskytnout online.

Takže tak. Toto asi moc neplatí, že? Bohumil Hrabal asi těžko chodil do společnosti, kde by se diskutovalo o Platonově filozofii. On raději na to pivo do hospody. Ale víte, jaké je to štěstí? Kdyby se pohyboval v takové společnosti, jakou jsem asi předstírala, zřejmě by všechny ty knihy nenapsal. Protože u piva se všichni rozpovídají. A on může tiše sedět a krást, jak to ostatně dělají všichni amatérští i profesionální pisálci. Včera jsem byla na Měsíci autorského čtení na J.H.Krchovském, pánové, toto není už vůbec takový ten maník v obleku! Spoustu spisovatelů má dlouhé vlasy. Nebo je to moje další vymyšlená představa. Třeba Brabenec! Nebo i ten Jirous. Jistě, jistě, oni byli především undergroundoví hudebníci. Ale i tak.

Jen mi do toho všeho nezapadá Karel Čapek. Buď mi nějaké informace z jeho života unikly, nebo toho zatím nevím dost, nebo to tak prostě je. On se bouřil proti těm habsburkům, proto ho taky vylili ze školy, že. Jinak ho mám v hlavě jako obrázek toho spisovatele, co chodí do vybraných společností, baví se s Masarykem a Charlottou. Vždyť on už musel zapomenout na obyčejný život - ale teď si ani neuvědomuji, jestli ho kdy vůbec poznal. Už nevím, kde jsem to četla, ale někde byla napsána myšlenka, že Karel Čapek byl asexuál, že vztah k ženám v jeho dílech je prostě takový, jaký je. A taky jsem četla, že "nežil". Jistě, navštěvoval vysoké kruhy, ale je toto život?

Současná literatura se prý ještě nemůže nějak škatulkovat, protože to není uzavřené období. A já po tom ani moc nepátrám. Jen mi přijde, že většina těch rebelských spisovatelů vymizelo. Nebo o nich neslyšíme. Egon Bondy, tomu to bylo vážně všechno u prdele. Ten si psal ty svoje básničky a bylo. Dneska tu máme tak Viewegha, který je už nějaký ten rok trochu mimo. A pak je tu třeba Kateřina Tučková, která mi podle všeho připadá jako spořádaná žena. Ivana Myšková je sice trochu šílená, i na jejím autorském čtení jsem byla, ale taky mi nepřipomíná nějakého člověka podobného někomu, kdo by trávil noci po hospodách a pil levné pivo, smál se s dalšími bohémskými kamarády a na ostatní život ve společnosti kašlal. Jan Němec, vždyť ten je redaktor Hostu, ten by nemohl být nějakým rebelem. Už jen kvůli jeho vzezření a vystupování. Ne, sice toho o něm moc nevím, ale rozhodně nevypadá jako Hrabal.

Hledat stereotypy není jistě ideální. Ale pokud politik nebude tupé, tlusté prase a uklízečka uřvaná ženská s šátkem na hlavě a s kytičkovanou zástěrou, nějak se v tom světě ztratím. Umělci jsou pro mě jakýmsi způsobem nepochopitelní. Vážně. Oni nechodí na výstavy a neprohlížejí si se zaujetím a pochopením ty obrazy? A nechodí na spořádané koncerty? A na všechny ty literární akce a slušně oblečení do divadel, aspoň dvakrát za měsíc? Vlastně je to asi dobře. Protože jestli bych si jednoho dne stala taky spisovatelem, asi by mě to nebavilo, pořád dokola. Raději bych si sedla do hospody a smála se levným vtipům. Tedy pokud by pořád existovala intelektuální stimulace.

Jaký je podle vás stereotyp spisovatele? Dá se to vůbec takto vulgarizovat v průsečníku různými dobami, nebo se to liší podle toho, v jakém století žijeme a v jaké části světa?

Continental Wanderer 50

4. července 2014 v 18:23 | Yima
Od malička jsem žila ideou, že budu spisovatelka. Ke spisovatelům patří psací stroje, jako k mlynářům patří mlýnská kola a k obuvníkům obuv. Když mi bylo asi osm let, tak jsem dostala takový dětský psací stroj, malý a oranžový, umělohmotný. Brzy mi došla páska a nedala se dokoupit. Nu, a pak se mi zastesklo. Po psacím stroji. Bylo mi asi deset, možná jedenáct, když jsem dostala doopravdický psací stroj. Ležel pod stromečkem, taková velká krabice. Tento byl moderní, elektrický, dokonce i mazat se na něm dalo. Mám ho doma pořád, pásky se na něj samozřejmě dokupovat dají. Píšu na něm občasně, přece jenom víc toho napíšu ve wordu. Ale před půl rokem jsem dostala spásný nápad! Chci starý psací stroj.

...a Ježíšek mi ho nadělil.

Ovšem Ježíšek se nepodíval, jakou pásku tam ten psací stroj chce. Tak mi ji babička poslala přes dědu a přes mámu dneska. Prsty mám ještě teď černé od toho, jak jsem ji natahovala. Ale funguje. A to je hlavní.

Na internetu píšou, že německé stroje (v meziválečném období) předehnaly ty americké a to zejména svou kvalitou. Prý o tom svědčí německé značky Continental, Ideal, Urania či Adler, na kterých se dá psát dodnes. Ten můj je Continental Wanderer 50, netuším, z jakého je roku. Někde píšou, že ho začali vyrábět v roce 1937, někde zase že ve dvacátých létech. Vážně nevím. A není to jedno?

Povím vám, co je na tom nejtěžší. Ty předchozí, tak u těch to tak ani nebylo. Pro děti to musí být lehký, nové stroje už jsou podobné klávesnicím na starých počítačích. Nejtěžší je psát rovnoměrně. Jednou je ten úhoz moc, jednou zase málo, takže ve výsledku jedno písmenko není vidět vůbec a to následující je v podstatě černější než tma. Ale já se to naučím. Psát stejně. Prý první román napsaný na psacím stroji byl Tom Sawyer. A ten má 275 stran. A4 by to mohlo být tak 130. Tak vám povím, přece na tom musím napsat aspoň jednu povídku, když Mark Twain na tom psal taková kvanta!

Knihy, audioknihy a e-knihy

10. června 2014 v 11:10 | Yima
Kolikrát se na blogu objevilo polemizování, jestli knihy nebo e-knihy? Četla jsem spoustu článků na toto téma s různými závěry. A ač byly různé, většinou stále ve prospěch pro ty klasické knihy v papírové vazbě. Už se zřejmě nerozčilujeme nad tím, jestli je kniha brožovaná, v pevné vazbě, nebo dokonce v látce, teď se rozčilujeme nad tím, jestli je kniha hmatatelná nebo jen neviditelné médium v čtečce. Nevzpomínám si ale, že bych narazila na nějaký článek zabývající se audioknihami. Proto, i když se článek nazývá Knihy, audioknihy a e-knihy, se budu zabývat především tím prostředním.

Já už jsem svůj názor ohledně čteček vyslovila. Jsem pro klasické knihy. Čtečku jsem měla, používala jsem ji asi půl roku, po roce jsem ji definitivně hodila po psovi (obrazně - věnovala jsem ji totiž mámě). Čtečka, její váha a její rozměry mají nezpochybnitelné výhody třeba na dovolenou, na tábor, na lyžák či jiné vícedenní akce, kdy nevíte, kolik toho přečtete. A byla by škoda zůstat hned první den "na suchu". Zkrátka si na čtečku natáhnete dvacet knih a buď je přečtete, nebo ne. S sebou si neberu čtečku, ale mobil s PDF knihami, což je v podstatě to stejné. Ale jakmile jsem zase doma, v Brně, a knihu s sebou vozím jen do školy a ze školy, maximálně jinou půlhodinovou štreku, zase do ruky beru papírovou vazbu a jsem ráda, že s knihou mám i fyzický kontakt, mohu k ní přičichnout, mohu jí rychle prolistovat, když mě něco zaujme, mohu si něco podtrhnout. (Možná je to barbarství, ale co byste bez tužky a podtrhávání dělali u čtení Citadely od Saint-Exupéryho?)

A teď k audioknihám. Nejsou to žádné novinky, vždyť už jako malé škvrně jsem při dlouhých cestách autem poslouchala na walkmanovi (ano, měla jsme fialového walkmana a spoustu kazet!) třeba Karafiátovy Broučky. Taky Honzíkovu cestu, tu jsem milovala. Avšak jen do doby, než jsem to četla. Byla to první a taky poslední povinná četba, kterou jsme na základní škole měli. Ve druhé třídě. Taky to bylo poprvé, co jsem podváděla, protože to se prostě číst nedalo. Bylo to najednou o ničem.

Myslím si, že tzv. neviditelný herec té knize dokáže dodat úplně jiný rozměr, o který bychom jako pouzí čtenáři přišli. Když Jan Werich čte své texty, dodává to tomu něco, díky čemu dílo nezapomenete. Uslyšíte ten hlas a hned se vám vybaví třeba Fimfárum. Nebo Arnošt Goldflam! Myslím, že pan Goldflam má jeden z nejsympatičtějích hlasů, jaké jsem kdy slyšela. Uklidňující, milý, jemný,... Vážně, jeho hlas je kouzelný. Má ale silné konkurenty. Co takový hlas Zdeňka Svěráka nebo Marka Ebena?

Jsme národ konzumních nacionalistů?

9. června 2014 v 13:19 | Yima
Vsadím se, že když je 28. října, všichni se radují, protože můžou spát delší dobu. Potom vstanou, možná jdou s mladšími sourozenci, později se svými dětmi pouštět draky někam za město na strniště. Když večer usednou k televizi a ty malé dětičky se připletou do obýváku a ptají se, proč prezident uděluje vyznamenání a kdo to byl Tomáš Garrigue Masaryk, jen se zaraženě díváte do televize a vlastně si nemůžete vzpomenout, ze školy jste vyšli buď dávno, nebo jste test na první republiku už psali.

Víte, já nepřeháním. Už jsem se setkala s lidmi, kteří nevěděli, kdo to byl Masaryk. O co hůř, když umřel před třemi lety (toto letí) Václav Havel a všichni najednou byli posedlí naším prvním českým prezidentem a psali ty nekonečné statusy "R.I.P. Václav Havel" a ostatní jim na to odpovídali, že kam jsme se to dopracovali, takový Čech že by neměl psát R.I.P., ale "Odpočívej v pokoji", někdy se tam zapletly i dotazy, kdo že to vlastně umřel. V dnešní době! Kdy se děti ve škole začínají učit, že doba minulá, totiž socialistická, byla špatná a disidenti byli hrdinové, kteří tento režim poslali do kytek a předák tohoto hnutí byl zajisté Václav Havel a toho musíme uznávat a ctít. A pak jim doma rodiče říkají, jak to doopravdy bylo všechno na nic a že si mají vážit té demokracie a toho kapitalismu a jak je všeho nadbytek a jak můžeme cestovat, kam se nám jen zlíbí. Jenže to byli stejní lidé, kteří na prvomájových průvodech křičeli a mávali mávátkami a celý život až do devětaosmdesátého se krčeli a ani nepípli.

Co se týká naší historie, našich osobností, naší krajiny a vlastně všeho, co se jakkoli týká české státnosti, hrdinosti či vlastenectví, je nám Čechům většinou, a promiňte za ten výraz, u prdele. 1. ledna se budíme s kocovinou (samozřejmě zletilí, že ano) a těšíme se z toho, že nemusíme do prací a do škol. Ale popravdě, kdo z nás si vzpomene, že v roce '93 jsme se stali samostatnou Českou republikou? Já. A pak pár jedinců, kteří jsou nuceni poslouchat mé novoroční projevy. A pak dalších pár jedinců, ale těch je málo. 6. července se rodiče radují, že si nemusí brát dovolenou a i tak mohou strávit pár hezkých chvil se svými ratolestmi. A prosím pěkně, Jan Hus skončil v anketě o největšího Čecha na sedmém místě.

Jsem vítězkou

5. června 2014 v 11:08 | Yima
Jedna literární soutěž za druhou. Tak to u mě vypadá. Píšu a píšu - a to nejlépe tak, aby se povídka dala poslat do nějaké soutěže, kterých je opravdu hodně.

Můj dosud největší úspěch byl s povídkou Per aspera ad astra, která se v soutěži Tachovská reneta 2013 umístila mezi deseti nejlepšími a tak byla zařazena do sborníku. Bylo to sice fajn zjištění, ale co z toho, viďte. A hlavně jsem z toho neměla až takovou radost, protože té povídce jsem tolik nevěřila, myslím si, že nepatří mezi mé nejlepší.

Tento úspěch byl překonán. 1. června 2014, tuto neděli, byly zveřejněny výsledky literární soutěže Pana Nakladatele. Soutěže se účastnilo 184 povídek, které napsali lidé všeho věku - prý nejmladší účastnici bylo devět let a nejstaršímu účastníku osmdesát jedna. A já, šestnáctiletá (včera jsem měla narozeniny, přátelé, dostala jsem angínu), jsem se umístila mezi osmi nejlepšími! Pokud chcete vidět přesné vyhlášení, je to na tom odkazu a jsem ta s tím nejdelším příjmením, ano, přesně ta, co nemá dvě křestní jména, ale i tak je ten řádek dlouhý.

A co bude dál? Na podzim vyjde těchto osm povídek v jedné povídkové sbírce právě v nakladatelství Pana Nakladatele. Takže pokud si mé veledílo chcete přečíst, vyčkejte. (A proč to sem píšu? Zaznamenávám, no ne?)

Co bylo a už není

18. května 2014 v 12:51 | Yima
V dějepisu musíme znát přesná data. V literatuře nám "profesorka" říká, že musíme znát aspoň přibližnou dobu. I já přiblížím dobu, ve které se bude odehrávat můj článek. Zrovna odstupoval z funkce prezidenta Václav Havel a nahradil ho Václav Klaus. Byl rok 2003, šest mi bylo v červnu 2004.
Chci zavzpomínat na to, co bylo a už není. To, co doba změnila nebo úplně vytěsnila. To, co dnešní děti neznají. Vzpomněla jsem si na dvanáct věcí, určitě toho bylo víc.

VHS kazety. Ještě teď je máme doma! Hromada Krtečků, pohádek všeho druhu, také máme na véháesce máminu a tátovu svatbu. Vzpomínám si na první dévédéčko, co jsme měli. Myslím, že jsem byla už ve škole, ale nejsem si tím úplně jistá. Byla jsem u babičky a ona přišla s tím velkým obalem na DVD, byl fialový a na něm byla Sněhurka, která kouše do jablka. Od té doby jsme měli DVD přehrávač a chudinky VHS šly do pozadí.

Půjčovny. Před dvěma a půl lety jsme se přestěhovaly jen kousek od toho, kde jsme bydleli, když mi byly čtyři roky. Je to jen protější ulice, mezi nimi je trávník asi 50 metrů široký. Na jeho kousku je Albert s dalšími prodejnami. Jedna z těch prodejen byla půjčovna VHS. Pamatuji si, že tam byly různé oddělení, já chodila do pohádek. Dneska je na tomto místě drogerie Teta. Nebo vinárna?

Kazety do kazeťáku. Měla jsem dětský magnetofon. Takový plastový, barevný, byl u toho i mikrofon, díky němuž se dalo nahrávat na prázdné kazety. Také jsme měli (samozřejmě) rádio na kazety v autě. Ta rádia se tenkrát hodně kradla, to si vzpomínám. Vždycky se schovávala do té desky nebo se brala domů. Jednou jsme ho tam zapomněli a někdo to ukradl. Jenže společně s tím ukradl i autosedačky a já řvala a řvala a řvala. Onehdy jsme na to vzpomínaly s babičkou, řekla: "Nojo, tys měla vždycky autistické znaky." (Autista nejsem, ale už dlouhou dobu se spekuluje o tom, že bych šla na testy, jestli nemám Aspergerův syndrom.)

Babička Libuška. Nedávno jsem se dívala na stránky Kouzelné školky a hele, oni jsou tam už jenom Majda a Michal. A Fanynka. Fanynku nemám ráda, Majdu taky moc nemusím. Za mého mlada tam bývala ještě babička Libuška a ještě nějaký dědeček. Jednou ukazovali i můj obrázek - muchomůrku.

Levný Pribináček. Minulý týden jsem si kupovala Pribináček, že si ho dám na snídani. Stál nějakých patnáct korun! Když jsem byla malá, stával i šest korun. Kupovali jsme celá plata. Ale ouha, když nebyly čokoládové Pribináčky, tak mi museli rodiče do vanilkových míchat Granko. A i tak jsem to poznala. Vždyť ten obal byl žlutý.

Drahé Capri-sonne. Capri-sonne je druh fruka, že ano. (Češi, kdybyste nerozuměli mé mluvě - prý tomu říkáte pitíčko, fuj, jak tomu tak můžete vůbec říkat?!) Není to v té papírové krabičce, ale v čemsi, co je nahoře zúžené. Jo. Měli různé druhy, zdá se mi, že dnes je jich míň, ale nejsem si jistá. Vždycky jsme to se sestrou chtěly (dřív jen já, v mých pěti letech jí byly dva roky), ale máma nám to nechtěla kupovat, protože to bylo moc drahé. Nějakých těch patnáct korun, mám dojem. Normální fruka stála míň. Dneska Capri-sonne stojí deset korun, tento měsíc jsem si ho u mámy vydupovala.

Obří televize. Vsadím se, že kdybychom přepočítali dnešní televize s velkými úhlopříčkami a tehdejší velké bedny z malými úhlopříčkami na centimetry krychlové, ty staré budou větší.

Toust u "Meka". To bylo jediné, co jsem u McDonald's jedla. A JEDNOHO DNE MI TO PŘESTALI VYRÁBĚT! Po nějaké době se to vrátilo do snídaňových menu, ale přes den mám prostě smůlu. Díky, fakt díky.

Pixelový had. Ten na starých mobilech. Máma měla takový červený velký mobil s anténou. Na tom jsem to hrávala, občas. Potom ho máma přestala používat a koupila si nový. Tento starý mobil zůstal v dětských hračkách a já tam objevila přidávání zvuku. Občas jsem klikla na něco, co to způsobilo. Dodnes nevím, co to bylo. Na displeji se objevily ty čárky a já myslela, že je to nějaká hra, tak jsem to pořád "hrála".

Pevná linka. Pevnou jsme měli funkční jen asi jeden dva roky mého života. Potom ne. Potom jsme se v mých čtyřech letech přestěhovali na Vysočinu a měli jsme tam zahradu a takový malý dětský domeček, ve které bylo a je spoustu harampádí - bábovky, dětská hrabítka... a také žlutá, pevná linka.

Taková ta hra, ve které byla voda. Nevím, jak se to jmenovalo. Klidně mi to napište. Byla to taková krabička, ve které byla voda nebo zkrátka nějaká tekutina a v ní plavaly barevné kroužky. A uprostřed té malé krabičky byly dva "meče", nějaké tyčky, na které se ty kroužky měly dostat pomocí mačkání dvou tlačítek - asi vytvářely tlak na tu vodu, nebo nevím, tenkrát jsem tomu nerozuměla.

Obří počítače. Teď po pololetí nám do školy daly nové počítače do informatiky. Jsou od Apple (naprosto zbytečný, fakt), mají jen ten displej a žádnou krabici. Hodně divný. Já jsem v pěti letech dostala na svátek počítač s obří obrazovkou a s obří počítačovou bednou, já ani nevím, jak se to jmenuje, protože to v práci vyřadili a já si ráda malovala v Malování. Mimochodem, stále mě to neopustilo. Vlastně ten počítač vydržel asi rok, pak se rozbil úplně. Další počítač jsem už nikdy nedostala, až v desíti letech se sestrou dohromady miniaturní netbook.

Jé, ty čteš Kunderu!

16. května 2014 v 17:45 | Yima
Milan Kundera dle mého patří mezi ty přemýšlivé spisovatele, jejichž díla jsou označována jako vyšší literatura. Nebo už je možná zaběhlým klasikem, kdo ví. Ráda se tím chlubím, ale chodím na stejnou školu, jako chodil on (a spoustu dalších literárně zdatných osobností - Petr Bezruč, Ivan Klíma, Karel Čapek, Vilém Mrštík). Ač tak či onak, stejně jsem od něj přečetla jen Nesnesitelnou lehkost bytí a část Žertu. Chystám se rok, abych přečetla to a ono, ale vždy mi to překazí knihkupectví nebo knihovna (jako třeba dneska, kdy jsem si půjčila srdcovku v podobě Antikódů).

Mám takový zlozvyk. Hodnotit lidi podle toho, co čtou. Je to takový první impuls, jako když někdo hodnotí podle vzhledu. Dál se můj názor na dotyčné může dotvářet, ale když mě někdo zklame, už to jde těžko. Když vidím v rukou někoho Viewegha, rozhodně s ním nebudu probírat existenciální problémy. Spíš se konverzaci s ním vyhnu, protože Viewegh a můj odpor k němu. Když vidím v rukou někoho Čapka, tak to už jde líp. Ne, že bych ho nějak zbožňovala. Donedávna jsem ho vlastně vůbec nemusela, ale teď uznávám, je to někdo a některé jeho knihy či divadelní hry se mi opravdu líbí. S takovým čtenářem se klidně rozpovídám o dekadenci lidstva. Když vidím v rukou někoho něco jako Rudá záře nad Kladnem, vyhnu se mu velkým obloukem. (Zaplať pán bůh, že jsem takový obraz ještě neviděla.) Když vidím v rukou někoho Douskovou, srdce mi poskočí radostí, vždyť je to má oblíbená autorka. Za takovým člověkem bych se vrhla rychlostí kulového blesku.

Dokud jsem potkávala lidi ze škol, kde povinná četba neexistuje, jisté typy se tak dalo rozeznat. Třeba na základní škole jsme měli jedinou knížku z povinné četby - Honzíkova cesta v druhé třídě, která byla mou první knihou, kterou jsem nedočetla do konce. Když jsem přešla na Vejrostku na gympl, tak také nic o povinné četbě nepadlo. Teď něco povinného máme. Zdá se mi, že čím jsem starší a čím jsou starší mí vrstevníci, vídám ty knihy v rukou víc. Ale kdo se v tom má vyznat? Vidíte nos zabořený do Kundery a říkáte si, kdo je to asi za člověka, že bych se se slečnou ráda dala do řeči, ale potom vzhlédne a pozdraví se s kamarádkou - drbání všech okolo a povrchní kecy i o Bartošové a problému s nedostatkem laku na vlasy (tak ať si ho dokoupí, proboha!) mě uvrhne zpátky do reality. Povinná četba kazí charakter.

Povinná četba kazí charakter, neberte to tak doslova. Povinná četba je nastavená tak, aby nás připravila na maturitu z českého jazyka a aby se ty slepičí mozečky dostaly aspoň k trochu kvalitní literatuře (ale přiznávám, že výběr není vždy dobrý - na druhý ročník se až na Máj, který ze srdce nenávidím, pardon, povedl). Ale proč mi těmi "vzdělanci" ve městě kazí dosud zavedený systém? Povinná četba spojuje ty břehy tvořené přirozeným výběrem knih. Kundera rázem dostane přídomky, které by mu jeho opravdoví čtenáři nikdy nepřidělili. A společensky slabším, jako jsem já a moje asociálnost, to ničí možnost prvního tématu při konverzaci.

Katolíci, kam jste se poděli?

2. května 2014 v 18:52 | Yima
Řekněte mi, čím to je, že západní Slované jsou od sebe tolik odlišní, ačkoli naše národy "vyrůstaly" společně a určité historické etapy jsme byly ve společných zemí? Chci mluvit o rozdílu náboženském. (Pardon, pominu tu teď Lužické Srby.)

V České republice je 10,3% římských katolíků. Na Slovensku je 62% římských katolíků. V Polsku je 89% římských katolíků. k posledním sčítání lidu Se Slováky jsme byli posledních skoro sto let v jednom státu, kde bylo křesťanství asi čtyřicet let jistým způsobem potlačováno. A teď, pětadvacet let od Sametové revoluce a přes dvacet let od rozpojení našich republik, je v tom rozdíl přes padesát procent. (Ačkoli je pravda, že Slovensko má taky o polovinu obyvatel méně než my, ale počítáme s procenty, že ano.) Je to tedy dáno historicky? Bylo to dáno už v době, kdy Slováci byli pod nadvládou Uhrů a my Rakušanů?

Nedávno jsem četla nějaké pojednání o české víře. Prý že když jsme začali být součástí habsburské monarchie, nám Habsburkové vnutili římsko-katolickou církev. A to v době, kdy většina Českých zemí už byla protestanstká. Možná, že se to nese z generace na generaci a tuto informaci si podvědomě předáváme. Vždyť na začátku minulého století církev nechtěla, aby se tady sloužili mše v češtině a proto byla založena Československá husitská církev. Je to asi v dnešní době úplně nepatrné procento, ale i tak museli katolíkům vzít nějaké ty věřící. Možná je naším národním "náboženstvím" smích (jen se podívejte, smích je v každodenním životě i v kultuře a narazíme na něj i v těch smutnějších situacích).

A co Poláci? Prý mají takovou povahu, že i nevěřící půjde raději do kostela, protože co by si lidi pomysleli. To se mi zdá nejhorší. Když se někdo přetvařuje. Copak by je ostatní ukamenovali, že nevěří v Boha? Copak je až tak moc špatný, ten ateismus? Oni byli dlouhou dobu s Rusy a podle toho je taky nemají rádi, pokud se nepletu. Toto období jsme brali už nějaký ten rok nazpátek. A Rusko je přeci pravoslavné. Je tedy možné, že je to nějaká forma protestu? Jen mě to tak napadlo.

Zvláštní je, že o slovenské víře toho moc nevím. Ač znám Slováky, nebavím se s nimi zrovna o římsko-katolické církvi. Asi bych měla, protože je to vlastně jeden z nejdůležitějších aspektů naší různosti. (Je ta věta normální?) Třeba mi, Slováci, něco o vašem křesťanství povíte.

Nebudu v tomto článku dělat žádné závěry, kam se katolíci poděli. Zajímá mě, jak jste na tom vy a náboženství? Možná tu jsou nějací studenti religionistiky, teologie či historie, kteří by mi mohli odpovědět na otázku, proč jsou mezi námi jako národy takové náboženské rozdíly. A co si o tom myslíte vy, obyčejní smrtelníci?

Dneska je jeden z těch lepších

29. dubna 2014 v 23:10 | Yima
Pokud za jeden den potkám tři a více zajímavých lidí, jde o den, který jsem nepromarnila. Pokud se mi za jeden den přihodí tři a více podivně vtipných událostí, jde o den, který jsem nepromarnila. Pokud tyto dvě množiny sloučím do jedné a počet prvků nově vzniklé množiny bude aspoň tři, jde o den, o kterém budu v budoucnosti mluvit jako o velmi zdařilém dni. Dneska je jeden z těch lepších. Ještě teď se podezřele usmívám, když si vzpomenu, co se mi stalo ani ne před patnácti minutami. (Dobře, to není taková doba.) Stejně bych si všechny tři události dneška zaznamenala, tak proč se o ně rovnou nepodělit s ostatními?

Ach ano, začnu od začátku. Bylo kolem tří čtvtě na dvě, zrovna jsem šla ze školy. Víte, když jdu přes Českou, musím okolo těch stánků a dodávek, protože je na Moravské náměstí přesunut Zelný trh. Takže když jsem se propletla (nebo mám zkreslené vzpomínky a ta auta tam už nebyla?) a prošla okolo trafiky, nic se nedělo. A potom jsem uviděla na první pohled úplně normálního člověka. Byl to už starší pán, který jel na starém, oprýskaném modrém kole a za něj byl zavěšen stejně oprýskaný vozík, ten měl, myslím, jinou barvu. V tom vozíku byla připevněná proutěná židle. Stále nic neobvyklého, nebo aspoň ne zajímavého. Jenže pozor! Zezadu byla na vozík připevněna oválná tabulka, skoro jako ty velké a nevzhledné starší mezinárodní poznávací značky. Byla tam dvě velká písmena PK. A pod tím byl menší nápis Převoz kulis. A to bylo poprvé, co jsem se usmívala jako měsíček na hnoji a říkala si, že s tím by se něco dalo udělat, někam zakomponovat.

A potom, další člověk, který mě neskutečným způsobem nadchl, byl zase starší pán, tentokrát v divadle. (Mimochodem, byla jsem v Janáčkově divadle na opeře Eugen Onegin, vřele doporučuji.) Takže bylo už chvíli před sedmou a poslední opozdilci se začali trousit dovnitř. A dostal se tam i tento pán. Myslím, že takto jsem si jako malá představovala Boha. Byl mohutný, ani ne moc vysoký, tak nějak středně. Ale hlavně měl bílé kudrnaté vlasy, docela hodně, tak asi deset centimetrů od hlavy mu trčely. A pak měl bílé dlouhé vousy. Má reakce byla: "Já ho chci domů."

Prosím, za poslední věc se mi nesmějte. Stačí, že se sobě samotné směji sama. Toto je to poslední, ta událost. Když jsem jela z divadla. Abyste věděli, v šalině si vždycky sedám vedle člověka, který čte knihu. A tento četl. Byl to pán kolem tak pětadvaceti let, měl krátké světlé vlasy a krátké vousy. (Četl Nesnesitelná lehkost bytí, ale to jsem se dozvěděla až později. Ale super, vždyť jsem tam jako hlavní role!) Nic se nestalo, jen jsme tam tak seděli, každý si četl to svoje. A pak, pak přišla ta trapárna. Pán se začal balit a já se nenápadně dívala, co čte. Což jsem vám už koneckonců sdělila. Tak. Chtěl asi vystoupit, ale já si říkala, proč vstávat, on si řekne. Já přece nevystupuji, já vystupuji až na konečné.
"Budete vystupovat?"
"Ne. Vy jo?"
Přikývl, přitakal, smál se. Ne moc, byl pobavený. Tak jsem se zvedla. On vystoupil, ještě se na mě díval skrz to okno a já se podívala na tu lištu nahoře, abych tedy zjistila, kde jsem. Jelikož byla venku tma, však to bylo prakticky před chvílí, teď už víc, než před čtvrt hodinou, tak jsem nic neviděla. Mendlovo náměstí? Jakto, že tato šalina jede na Mendlovo náměstí? A tak jsem se podívala ven pořádněji. Vždyť já už jsem na konečné!

"Ajo!" To bylo jediné, co jsem řekla. Smála jsem se na toho pána, který se pořád díval dovnitř, a on se smál na mě. A bylo mi fajn, tento se opravdu vydařil. Byla jsem natolik šťastná, že jsem zapomněla na dějepis (vážně se mi na něj nechce učit, stačí zítra) a točila se na tom prázdném chodníku kolem dokola a taška vlála kolem mě.
 
 

Reklama