Yima

Veletržní setkání sběratelů 2014

21. dubna 2014 v 21:23 | Yima
Už je to nějaká doba, co jsem propadla kouzlu Postcrossingu. To začala éra, kdy jsem začala sbírat pohledy všeho druhu. Již předtím jsem měla velké množství sbírek (poštovní známky, kameny, mince a papírovky, zápalky, plechovky od piv, pivní podtácky, pivní etikety, pivní víčka,...), ale pohlednice jsem měla jen schované ty, které nám kdy přišly. Od listopadu jsem zaregistrovaná na Postcrossing.com, aktivněji se tomu věnuji od nového roku. A když se do něčeho pustím, jen tak to nenechám být a hledám na netu jakékoli příležitosti k tomu, abych své sbírky a znalosti mohla prohloubit. Tak se stalo, že jsem v pátek šla na brněnské výstaviště, pavilon A3, kde se prodávaly pohlednice.

Upřímně, nevím, co jsem čekala. Jediná prodejní výstava, na které jsem byla, byla každoroční výstava minerálů v Tišnově. A něco podobného bylo i v tomto případě. Musím říct, že na tomto bylo spoustu starých pánů, jen málokdy se tam objevila nějaká žena nebo dítě, kteří měli vstup zdarma. Ale zato měli ty kožené aktovky a já si jednu taky jednou pořídím! Jen jsem to tam tak letmo prošla a potom jsem se zastavila u nějakého stolu, který byl hned u vchodu. Jeden pohled stál 2€! A to tam byly i dražší - 35€ nebylo výjimkou. Ovšem já jsem se jala prohlížení těch nejlevnějších a ano, našla jsem spoustu pěkných úlovků. Všechny (téměř všechny) byly už popsané a poslané, byly z různých dob a byly tam různé známky. A jakožto vášnivý sběratel známek jsem se hodně orientovala právě podle nich. Nejvíc bylo známek s Františkem Josefem I., ale nemám ani jeden. Pak tam byly docela časté pohlednice se známkami s Tomášem Garriguem Masarykem a Hitlerem. Nejvíc hrdá jsem na úlovek s Klementem Gottwaldem (neberte to tak, že bych ho snad měla nějak ráda a obdivovala ho, to v žádném případě!), kterého jsem našla jen jeden exemplář. Ještě jsem psaní neluštila, na to se teprve chystám, ale už i ty staré pohlednice samy o sobě stojí za to. Kdo je asi držel v ruce a kdo je psal? Opravdu bych s nimi ráda zašla k nějakému grafologovi, abych zjistila, co to bylo za lidi, ale mohu na to zapomenout, protože bych se nedoplatila.

Dávám sem pod perex všechny pohlednice, které jsem koupila. Je jich sedm. Jeden z nich není popsaný z druhé strany (Staroměstská orloj), zato se apoštolové otáčejí. Když kliknete na obrázek pohlednice, tak se vám na nové kartě objeví i s druhou stranou, kde jsou samozřejmě i známky. Nevím, jestli vás to zajímá nebo ne, ale kolikrát jste viděli známku s Hitlerem?

Vědma ne z Delf

15. dubna 2014 v 11:25 | Yim
Ani se vám nemusím zahledět dlouze do očí, nemusím vidět vaši dlaň, ale přesto se stoprocentní přesností dokážu odhadnout váš osud. Zkrátka cestu, nebo spíš cíl té cesty, kam bude váš život směřovat. Víte, co myslím? Protože cíl všech těch cest, všech těch životů je stejný. Není to zvláštní? Že stejně skončí bohémové na pokraji společnosti, dělníci dřící někde u pásu v továrně, majitelé těchto továren, politici, nezaměstnaní, vědátoři, úplně všichni, do jednoho. Ti, kteří celý život kouří, ti, kteří do pusy nevzali cigaretu. Ti, kteří půlku života byli v nemocnici, i ti, kteří běhali po louce s bosýma nohama.

Všichni jednou umřeme. Ač se budeme snažit té smrti vyhnout, ač jí budeme škrábat nehty do očí, ač ji podplatíme, aby ještě nechodila. Ale ona přijde. K někomu dřív, k někomu později. Ale všechny jednou uloží ke spánku, k věčnému spánku někde v hrobu nebo rozprášené po zemi. Možná se pak naše duše dostanou do jiného těla, třeba se mi potom vyplní mé přání být strom. Nebo naše duše půjde někam do nebe, nebo do pekla. I když si nedokážu představit, co to je. Nějaký velký palác na konci světa, někde uprostřed galaxie, kde je jeden velký sál určený pro ty zlé a další sál určený pro ty hodné. Divná představa. Asi se s ní ne příliš ztotožňuji.

Ale i ta reinkarnace je zvláštní. Je tolik planet, na kterých je určitě život, třeba i na nějakých přirozených satelitech a kdo ví, třeba i na hvězdách, tak proč bych se znovu měla objevit zrovna tady? Pokud v to někdo věří, omlouvám se. Pro mě je to blbost.

Je to smutné. Smutná je ta představa, že umřu a pak nic. Není to divný? Žijeme tu nějakou dobu, vytrpíme si příkoří, nemoci, radost, nešťastnou lásku, ztratíme přátele, můžeme ztratit i domov. A co za to všechno dostaneme? Nějakou omluvu? Nějaký diplom, že jsme to zvládli? Není to jen součást nějaké maturitní zkoušky bohů? Hovadina. Nelíbí se mi, že umřu a nebudu. Ze dne na den! Dokonce ze sekundy na sekundu! A může to přijít kdykoli. Není žádná smlouva na dobu určitou. Ale ta by se šikla. Nemusela bych se bát každého svého kroku, každé jízdy v šalině a vlastně úplně všeho.

A to je ještě smutnější. To, že poddávám celý svůj život jen strachu. Jsem schopná jen tak jít, začnu mít strach, a uprostřed ulice se rozbrečím. A to nepřeháním. Je to jen proto, že mám strach - ze smrti a z života. Onehdy jsem nemohla usnout, protože jsem se bála vodníka! Ano, ve svých patnácti letech. Mám asi moc bujnou fantazii. Podívala jsem se v té představě do vody a tam se na mě díval vodník. Já vím, zní to směšně, ale já v ten okamžik nevěděla, co dělat. Prostě jsem jen ležela v posteli a dívala se do stropu.

Smrt je svině. Možná bych se k ní měla modlit nebo tak. Protože jestli je opravdu nějaké božstvo a ne bůh, pokud je třeba ten, připouštím, že nejmocnější z nich by byl bůh smrti. A nehodilo by se mít toho boha nakloněného sobě? Možná, že když smrt řádně poprosím, možná... snad mě ušetří a já budu moct chodit další stovky, tisíce, miliony let jen tak po Zemi a dívat se na osudy lidí a civilizací a států a měst a myslím, že toto by pro mě byla radost, skutečné štětí. Toto by byl pro mě ráj, i kdyby to znamenalo, že bych díky svému dlouhému životu neměla mít žádné přátele.

Kdo je spisovatel

10. dubna 2014 v 16:37 | Yim
Článek na úvodní stránce dnešních Literárních novin má pravdu. V dnešní době už není třeba vážit si spisovatelů, protože za spisovatele se považuje skoro každý. Líbí se mi jedna věta. Tempo, jakým roste v Čechách počet spisovatelů, přesahuje inflaci. Zdá se mi, že lidé mají názor takový, že spisovatelem je každý, kdo napíše pár řádků, vydává to za geniální fikci a hodí to na svůj blog. Takže každý začínající povídkář se vmžiku honosí označením spisovatel.

Pokaždé, když procházím náhodné blogy, pozastavím se nad tím malým medailonkem v menu, pokud tam je. Pokud tam není, tak poté, co mě zaujme nějaký článek, začnu hledat článek o autorovi. Pokud nic takového není, jdu číst další článek. Ale! Už jsem se několikrát setkala s tím, že v tom krátkém popisu se třináctiletá holka vytahuje, že je spisovatelka a blogerka. To je pro mě naprosto alarmující a začnu hledat, zda-li tato dívčina už stihla něco vydat. Prosím pěkně, jen málokdy se setkám s tím, že bych něco vypátrala. Marně teď hledám příklad toho oprávněného tvrzení potvrzeného knihou. Měla jsem za to, že snad NikaRoovy byla jednou z nich, ale teď je na tom jiném blogu a nevím, jak to bylo tenkrát na Blog.cz, ale ona už má opravdu nějakou tu knížku za sebou.

Ale vydávat se za spisovatele jen proto, že na blog někdo přidává svou tvorbu? Ale prosím vás! Snad slovo sepisovatel, to by mohlo být příhodnější. Není v tom moc velký rozdíl, každý to asi vnímá jinak, ale já to tam cítím výrazně. Hlavně jsem se stále nepustila přesvědčení, že spisovatel je autor s knihou ve vazbě, ne v PDF formátu. Klidně ať má Jo Nesbø knížky i pro čtečky knih, vždyť je to populárnější a populárnější. Já si stále nemůžu pomoct, ale příčí se mi to. Vždyť to nemůžete chytnout do rukou, nemůžete tím listovat, nemůžete k tomu přivonět (nebo můžete, ale neucítíte zhola nic) a ten pocit, který mám z knih, tam chybí. Ale to nechám stranou, příznivci čteček se na mě teď, doufám, nenaštvou a omluví mou malou odbočku. Vrátím se tedy zpátky.

Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem před lyžákem sháněla knížky do mobilu, protože jsem čekala, že tam nebudu s nikým komunikovat a můj předpoklad se i vyplnil, a narazila jsem na stránku eBookEater, kde prý autor nahraje svou knihu a prý za to něco i dostane. Ale já to moc nestudovala, nepřišlo mi to nějak důležité. Nu což, třeba se to někomu z vás bude hodit.

Ještě bych chtěla odkázat na ten článek v literárkách. Češi už se jako celek necítí být národem, který stvořila literatura. Nějaká zmínka o nymburském gymnáziu, hrdosti na hokej a Škodovku, citování Švejka. A pokračujeme. Český národ se emancipoval od svých obrozeneckých počátků. Distancuje se od nich do té míry, že si musel Babičku, jeden ze základních textů své kultury, přeložit do současného jazyka. To je smutné, nemyslíte? Já se přiznám, před třemi lety jsem dostala na Vánoce vytouženého Hrabě Monte Christo, ale byl to starý výtisk starou češtinou a já nebyla schopná to číst. Byla jsem ale odhodlána to přečíst, učila jsem se češtinu, až jsem to nakonec doopravdy přečetla. A vlastně, když už jsme u té věty výše, mě ještě nikdy nenapadlo, že český národ prakticky vznikl až při národním obrození. No nic, spisovatel. Kdo je spisovatel.

Možná člověk, který se psaním živí? Ale na dnešním českém trhu není moc spisovatelů, kteří by se psaním uživili, a přesto je nazýváme spisovateli. Tak kdo to je? Nemáte nějaký nápad? Kdo je podle vás spisovatel?

Pražské jaro

9. dubna 2014 v 16:44 | Yim
Nebo léto. Protože tam bylo neskutečné vedro a já myslela, že na tom Vyšehradě umřu.

V neděli, tedy 6.4., jsem byla v Praze, protože má drahá sestřička tam chtěla jet na dostihy do Velké Chuchle a já se nenápadně přidala do auta. Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem chodila po Praze úplně sama! Vždy jsem s sebou měla přinejmenším nějakou kamarádku. Musím říct, že fakt, že jsem se ztratila jen třikrát za dobu sedmi hodin, považuji za oceněníhodný výkon.

Do Prahy jsme přijely asi kolem půl jedenácté, o čtvrt na jednu jsme už zvládly sedět ve Slavii, a to jsme předtím navštívily ještě hrob Václava Havla na Vinohradském hřbitově. Jak nečekaná, obvyklá zastávka, že. V té Slavii jsem ještě měla u sebe mámu se sestrou, ale pak si jely kamsi na Smíchov a já byla ponechána napospas velkoměstu. Silou vůle jsem se dostala na Václavské náměstí a skrz ty stánky a turisty (je až depresivní, že tam skoro ani neslyšíte češtinu) jsem se prodrala až do Paláce knih. Následovalo obdivování pohlednic s Franzem Kafkou, které mám doma už čtrnáct dní, když jsem byla v Praze v divadle. Ale teď jich tam bylo víc!

Hrozně super byl Švejk. Potkala jsem cestou Švejka. Prostě tam na ulici byli tři lidičkové - pán v houslemi ve vojenském (tom starém), další pán, co hrál na trombón či něco takového a paní v takovém tom kroji s obří sukní, ta hrála na basu. A bylo to fajn. Někde je mám vyfocené, ale bohužel jsou na každé fotce buď špatně natočení nebo se tam připletli nežádoucí lidé.

První fotku, kterou sem ale dám, je právě z Václaváku. (Zase platí, že když kliknete na fotku, tak se vám zvětší v novém okně.) Je to zkrátka šalina - žádná tramvaj, šalina! - v nějaké postranní uličce. No a když jsem byla na tom Václaváku, rovnou jsem šla na oběd do své nejvíc nejoblíbenější restaurace v České republice, kterou jsem poprvé navštívila v šesté třídě, když jsem do Prahy jela s babičkou kvůli rozhovoru do časopisu Junior. Ale o tom později - nebo vůbec. Jen tak mimochodem, ta restraurace je pizzerie Václavka po levé straně, když stojíte zády k muzeu, v takovém vjezdu. A protože jsem už byla nahoře na tom náměstí, zašla jsem k té pamětní desce Jana Palacha a Jana Zajíce. Chodívám tam ráda, zapaluji jim svíčky, ačkoli tentokrát to šlo přes ten vítr dost špatně. Já je mám ráda, jsou součástí naší historie a rozhodně si nemyslím, že by to byli nějací sebevrazi. Takové označení podle mě není vhodné pro někoho takového.

A pak jsem šla zase dolů. Potkala jsem nějakého mima, tak jsem mu dala nějaké drobné a on mi poslal vzdušnou pusu. Škoda, že my takové lidi v Brně tolik nemáme. V Praze jsou na každém kroku a trochu ty ulice zpestřují. Nám je tady zpestřují leda tak opilí bezdomovci žebrající o peníze na další chlast.

Takže potom jsem se někudy dostala na místo, kde jsem zase
vyfotila další fotku, kterou tu budu prezentovat. A byl tam takový pán od nějaké cestovky, co nesl červený deštník! Jestli na té fotce vidíte všechny ty lidi, tak přes ty jsem se dostala někam úplně jinam a dokonce se mi podařilo se dostat na nábřeží a následně... jsem se ztratila. Prosím pěkně, snažila jsem se dostat na Vyšehrad, ale má cesta byla poněkud strastiplnější.

Nasedla jsem do nějaké šaliny, už si to číslo nepamatuji, a tak jsem jela dvě zastávky a vystoupila jsem zastávku po Tančícím domě. Protože hlásili, že je to přestupní stanice na metro a tak jsem si řekla, že se třeba metrem dostanu na ten Vyšehrad. Takže jsem hledala. Nejdřív jsem hledala vůbec ten vstup do metra, ale nakonec jsem ho našla. Prošla jsem až úúúúplně dolů, ale co? Ono to nejelo tam, kam jsem chtěla, aby to jelo. Takže jsem zase vyšla na povrch zemský a... vyšla jsem úplně jinde než předtím a netušila jsem, kde jsem. Pak jsem v dáli uviděla Tančící dům, tak jsem šla k němu a na něco zase nastoupila a jela na Výtoň, kde mě čekala úděsná cesta nahoru na Vyšehrad. Jenže když jsem tam vystoupala, bylo teprve půl třetí, a já tam potřebovala být ve tři, protože jsem se z jednoho komentáře od Grey.t dozvěděla, že tam ve tři hrají Ach synku. Peklo bylo najít stín. Přetrpěla jsem to tedy do třetí a opravdu - rozezněly se zvony v melodii Ach synku. Vlastně nevím proč, ale najednou jsem tam seděla opřená o nějakou studnu a měla pocit, že se z toho rozbrečím a já se doopravdy rozbrečela, ale bylo mi to jedno, protože to bylo krásné.

A pak jsem našla metro. To u Kongresového centra. Tam se stala velmi zajímavá věc. Byla tam taková rodinka - otec, matka, tak tříletý kluk a tak pětiletá holka. Holčička se držela mámy za ruku, chlapeček popojížděl na tom odrážecím kole pořád tam a zpátky, ale jen v rámci jednoho metru.

Otec: "Udělej s ním něco!"
Matka: "Je to i tvoje dítě, tak se starej."
Otec: "Toto já nemám zapotřebí."
Načež se ta žena naštvala, vzala toho kluka do náruče, kolo do druhé ruky, on mezitím řval a brečel. Ta holčička tam tak odevzdaně stála a dívala se do země.
Matka: "Už se nad sebou zamysli! Já nemůžu za to, že je nemáš rád!"
Otec: "Já jsem je měl rád." Odmlčel se. "Do určité doby."
Matka: "Tak se sebou něco dělej!"
Otec: "Já nemůžu za to, jak se chovají, to je tvoje vina."
A pak přijelo metro a oni tam něco řešili, něco o fotbalu a o tom, že jí s ničím nepomáhá a bylo to dost zvláštní a upřímně mě té paní bylo líto.

Nějak jsem se metrem dostala na Hradčanskou. Ještě jsem vystoupila zase nahoru a totálně jsem nevěděla, kde jsem. Tak jsem chvíli přemýšlela, co mám dělat, kam mám jít, tak jsem se nakonec rozhodla jít najít mapu. Jela jsem tedy jednu zastávku zpátky na Malostranskou a hledala jsem šalinu. A úspěšně. Dostala jsem se někam nad Hrad.

V Hradě to bylo taky zajímavé. To jsem se ztratila potřetí. Ano, v tom komplexu Hradu. Došla jsem ke svatovítské katedrále. Pak jsem šla někam dál a zase dál a pak jsem byla venku z toho Hradu a byli tam takoví ti strážci v těch budkách a já byla úplně jinde, než jsem vůbec chtěla být. Tak jsem šla zpátky. Báječné, cestu jsem si pamatovala. A pak jsem chodila po těch nádvořích nebo náměstích nebo co to je pořád dokola a snažila se najít nějaký vhodný východ (mimochodem, věděli jste, že oni tam na Hradě mají i vlastní OMV benzinku?). Nakonec jsem uviděla nějaký pár, jak vchází na nádvoří, tak jsem se vydala cestou, kudy přišli. A úspěšně! Byla jsem venku, prostě před tím Hradem, jak to vždycky natáčejí, prostě ten hlavní vchod, jak je před ním Tomáš Garrigue Masaryk. Vedle něj seděl nějaký starý pán se zvláštními plakáty a vyřvával, že mu někdo sebral barák, že se úřady spletli o 103 let.

A pak, pak jsem šla Nerudovkou dolů. To bylo super. Vešla jsem do domu U dvou slunců a tam je hned nějaký obchůdek a ta paní, co tam byla, na mě mluvila anglicky. Zvláštní. Pak jsem taky viděla nad nějakým vchodem, že seděl takový vousatý pán v okně, jakože venku z okna, a četl si. To by se mi líbilo. Sedět takto někde nad ulicí a všechny pozorovat a poslouchat je. Takže jsem šla stále níž a níž a byl tam nádherný antikvariát, do kterého jsem prostě musela. I z toho mám zapsaný rozhovor s panem prodavačem, protože jakmile jsem vyšla, usmívala jsem se jako sluníčko nad tím vchodem do Nerudova domu, a měla jsem po zbytek dne báječnou náladu.

On: "Mohu něčím posloužit?"
Já: "Ne, já se tu jen tak podívám."
On: "Vy nejste zdejší? Že máte ten foťák."
Já: "Ne ne, nejsem."
On: "A mohu se zeptat, odkud jste? Že jsem tak smělý."
Já: "Z Brna."
On: "A kde to je?" Zasmál se.
Já: "Uprostřed jižní Moravy." Zasmála jsem se taky.
On: "A líbí se vám tu? Takto s foťákem?"
Já: "Ano. Praha je moc krásné město."
On: "To člověk rád slyší. Od Brňáka."

Přemýšlím, že bych si někde vyhledala adresu na ten antikvariát a napsala jim dopis, protože toto mě opravdu hrozně potěšilo, protože jsem zatím narazila jen na protivné Pražáky a tento byl takový milý a příjemný a bylo to super.

A co následovalo dál? Ještě Kampa, koukání přes řeku, Karlův most, pak kolem Ministerstva financí na Malostranskou a vzhůru na Želivského, kde jsem měla sraz se zbytkem rodiny, a domů.

Do bloku jsem si zapsala pár vět o Praze, když jsem seděla na té Kampě: "Praha je to nejpozitivnější město, jaké jsem kdy navštívila. Je zvláštní, jak jsou Pražáci nevrlí, jak pořád někam spěchají a turisti jim zavazí. Je to takové začarované město, protože tito protivové se jako mávnutím kouzelné hůlky promění na usměvavé lidičky."

P.S. Ještě jsem zapomněla na jednu fotku a nevím, kde byla pořízena.

Když medvědi tančí

31. března 2014 v 17:08 | Yim
Nyní čtu nejnovější knihu od mé nejoblíbenější české a zároveň celkově současné autorky nesoucí název Medvědí tanec od Ireny Douskové. Jsem zatím tak ve čtvrtině, ale vřele doporučuji všem. Tato kniha pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška, jak jsem četla v jednom rozhovoru, paní Dousková je panem Haškem jistým smyslem fascinována. A kdo by nebyl. Typický bohém jako je Hašek je jistě pozoruhodná osobnost a dokonce si vzpomínám, že když jsme se o něm v deváté třídě učili, bylo to pro mě neskutečně zajímavé a tudíž jsem výjimečně dávala pozor. Bohém. To je slovo, které mě zaujalo nejvíc. Znala jsem ho již před tím, ale vlastně jsem přesně nedokázala vysvětlit jeho význam, tak jsem se začala zajímat víc a právě dnešní čtení mi to všechno připomnělo.

Můj miláček Český etymologický slovník, na kterého nedám dopustit, o slově bohém říká toto:

A to je právě to, o čem pořád přemýšlím, víte. Že je to vlastně hrozně zvláštní, že si ti na západě mysleli, že v Čechách žijí cikáni (hah, já jsem z Moravy, prosím pěkně). A myslím si, že bohémství tak či onak k českým zemím patří. Dívali jste se někdy na heslo bohemianism na anglické Wikipedii? Tak když se tam podíváte, tam dole je seznam bohémských komunit a hned jako první je Malá strana a Žižkov. To není náhoda, že ne? A když se nějaký anglicky mluvící člověk podívá na anglický název Čech, řekněte mi, že se mu neevokuje bohémství, pokud ví, co to je.

Jen by mě zajímalo, jak je to s bohémy teď. Existují? Jistě, v Brně máme hospodu s názvem Bohéma, ale nejsem si úplně jistá, jestli je Bohéma skutečně bohémou, spíš bych řekla (s docela velkou jistotu), že ne. Mám za to, že být bohém se v dnešní době už nenosí, že teď musí být všichni hipsteři, protože to je teď "kůůůůůůl" a kdo není hipster, tak jakoby nebyl. Smutné je, že nejsem. Ale já si vždycky říkám, že jednoho dne každá móda přejde a komu sejde na tom, jestli nosím sukně, rifle nebo barevné kalhoty. Je to snad rozhodující faktor mé osobnosti? Říká to o mně, jestli mi jde fyzika nebo dějepis a jestli jsem dobrým člověkem? Promiňte, že odbočuji, ještě bych ráda řekla jedno: Hrozně se mi líbí, jak se všichni ohání originalitou a nakonec jsou jako přes kopírák.

Tak tedy zpět k bohémům. Oni asi musejí vypadat hrozně šťastně. Ale nemyslím si, že by byli. Sice to zní jako krásná pohádka, nebýt závislý na nikom zeshora, ale na druhou stranu, mají oni nějakou jistotu? Kromě toho, že budou mít pořád své místo v podniku, který navštěvují. Možná jsou z těch lidí na konci života trosky. Ale já nevím, jen hádám, nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Musím ale říct, že by to mohla být dobrá zkušenost, prostě jít, být, pít a třeba si na půl roku vyzkoušet, jaké to je být bohém. Někde jsem slyšela, že prý surrealisté občas psali opilí, ale to sem nepatří. Raději bych asi nechtěla vědět, co bych napsala, kdybych byla zhulená nebo plná alkoholu!
Každopádně tak či onak, bohémství by mohlo být super téma na závěrečnou práci.

Předpojatost světa? Možná

24. března 2014 v 18:54 | Yim
Občas mě ve škole něco zaujme. Nějaká myšlenka, nějaký fakt, nějaký problém. Dnes to třeba bylo zjištění, že Tibet není oficiálně uznaný Českou republikou. Před dvěma týdny zase fakt, že pergamský král napsal do své závěti, že Římanům odkazuje svou říši. Jsou to pro mě zjištění naprosto nepochopitelná a většinou bych se nad nimi mohla dlouze zamýšlet (a to i veřejně, tedy na blogu). A dneska jsem chtěla všechny tyto poznatky sepsat a vyjádřit se k nim, ale potom k nám přišli babička s dědou a všechny mé plány byly zhaceny.

Moje babička a prakticky i děda jsou jakousi konzervativní složkou naší společnosti. Mají na spoustu věcí mnohdy až naprosto nelogický názor, ale je to ten starší masový názor a je to jejich názor a oni mají pravdu a nikdo jim tu pravdu nesmí brát. Ráda jim předhazuji (klidně i opakovaně) témata, o kterých vím, že se na ně netváří zrovna nadšeně.

Dnes se zavedla řeč k dětem. Nemohla jsem si odpustit svou poznámku, že já děti rozhodně nechci. Když jsem byla tázána proč, jaký mám k tomu důvod, vlastně jsem jen krčela rameny, rozhazovala rukama a snažila se to vyjádřit slovy. Zkrátka vím, že bych se o ně nedokázala postarat. Že nebudu schopna vést zodpovědný život (a tím rozhodně nechci říct, že se ze mě stane alkoholik nebo že budu brát drogy, proti tomu mám jisté výhrady). Jsem prostě člověk, který spíš myslí na to, jak se zapsat do historie, než aby se staral o malá dítka, ke kterým jsem měla vždy spíše daleko. Možná i proto se mé spolužačky tolik divily, že mám mladší sestru. Prý to v mém chování nejde vůbec poznat. Čili od dětí vlastních se debata najednou přesunula k adopcím. Ano, myslím si, že až budu starší, až mi bude třeba čtyřicet nebo víc, možná si opravdu řeknu, že už toho bylo dost a že je na čase mít děti. Ovšem adoptivní. Klidně bych si někoho adoptovala, nedělá mi to problém. Myslím si, že je dobré hledat domovy dětem, které by musely vyrůstat v dětských domovech. Však určitě znáte ty reklamy, že něco se dá zažít jen v rodině. A já bych ráda někomu domov, zázemí a rodinu poskytla. Jenže babička má jiný názor - a musela ho (zase) sdělit světu. Její názor je jednoznačný. Je jen malé procento dětí z dětských domovů, kteří nejsou Romové. A ti, kteří jsou Romové, tak těm prostě výchova nepomůže, protože geny (její odpověď skoro na všechno). Snad s tím někdo souhlasí, já ale ne. Znám asi dva lidi, kteří jsou adoptovaní a člověk by na nich nepoznal, že nežijí u svých biologických rodičů. Jde o to, že rodičem není ten, komu se narodíte a on vás potom odhodí. Rodičem je ten, který vám dává tu péči, snaží se vás vychovat, dát nějaký cíl, formovat vaši osobnost. A proto mi přijde hrozně sobecké, když se občas někdo dozví, že je adoptovaný, a hned musí hledat své "pravé rodiče". Pravý rodič by vás přece neopustil! (Prosím, pomiňme teď úmrtí, to je něco jiného, ano?)

Adopce. To je slovo, při kterém se mi okamžitě vybaví homosexualita. Toto je kontroverzní téma a já stále nechápu proč, protože je to přirozené a není na tom nic špatného. Ale já vám názor neberu - pokud s homosexuály máte problém, mějte ho. Jen chci říct zase já názor vám. A trochu ho porovnat s tím babičiným. Ona ani tak ne, ale kdo se proti tomuto docela staví, tak to je děda. Docela se bojím, co by udělal, kdybych vážně za pár let zjistila, že jsem lesba. Asi bych to musela před svou rodinou tajit, ale co je to za rodinu, když vás nemá ráda takové, jací jste? Takže tento můj děda neříká ani gay ani lesba, ale pro ně je to všechno jedna "verbež", tedy buzeranti. Ať si tak říkají sami homosexuálové, ale když je tak označí někdo jiný, mnohdy je to spíše hanlivý výraz. Je to zvláštní, když někomu připadá nechutné vidět dvě lesby, jak se líbají.

Ráda bych si přečetla vaše názory na tato dvě témata.

Smysl smyslu ještě jednoho smyslu

21. března 2014 v 20:52 | Yim
Zdá se mi, že je poslední dobou jistý trend přemýšlet o životě a zároveň si na něj stěžovat. Mimo jiné mí vrstevníci vášnivě diskutují, rádoby disputují o jeho smyslu. Proč tu žijeme? Pro co žijeme? Má vzdělání smysl? Nejsme určeni pro něco jiného? Nižšího? Vyššího? Všemožné diskuze se dostávají i do školských zařízení, takže není výjimkou, když ve společenských vědách o problému mluvíme a ne ani tak učíme. Jako například dneska, když jsme měli mluvit o eutanázii, ale nakonec se jen všichni přihlásili, že by to mělo být povolené. (Profesorka říkala, že se ještě nesetkala s tím, aby byl jednoznačný názor.)

Já se snažím debatám o smyslu života vyhýbat. Přijde mi, že život je až moc malá podmnožina podmnožiny podmnožiny (mnohem víc podmnožin) množiny na to, abych se jím měla blíže zabývat. Nestačí, že ho žiji? Ale proč ho žiji? Neodpovídám na tuto otázku. Spíš v posledních týdnech přemýšlím o tom, proč je tu lidstvo, proč jsou tu nejrůznější organismy, proč je tu Země, hvězdné soustavy, galaxie, vesmír(y), co je za vesmírem, kdo je za vesmírem, proč jsme ve vesmíru, proč jsme ve vesmíru jako celek. Je vlastně hrozně egocentrické (tak moc egocentrické, že má egocentrická duše se od toho distancuje) si myslet, že každý z nás je k něčemu důležitý a že právě on je ten, který změní svět, ale k čemu měnit svět, když i ten svět je maličký a jalový.

(Pořád tu mluvím o poslední době, ale je to tak.) Poslední dobou ztrácím motivaci ke vzdělání, které mi vždy připadalo důležité, dokonce i motivaci k tomu, abych se snažila dojít ke svým snům a cílům. Když usednu do školní lavice, najednou se ve mně neprobudí jen ten odpor k uměle vytvořené sociální skupině, protivným učitelům, debilně postavenému vzdělávacímu systému nebo k poslouchání stále toho stejného dokola, ale i jistá frustrace z toho, že jsem zbytečná. (Omlouvám se, pokud nedokážu správně vyjádřit to, oč se snažím. Tuto mou myšlenku se mi zatím nepodařilo nikomu vysvětlit tak, aby ji pochopil. Doufám, že budete první.) Zkusím to nastínit na příkladu:

Učitelé jsou tu proto, aby učili děti. Děti jsou tu proto, aby se něco do života naučily a dál pracovaly. Práce je tu proto, aby se lidé uživili a aby mohl fungovat stát (daně). Stát je tu proto, aby se staral o své obyvatelstvo. Obyvatelstvo je tu proto... proč je tu obyvatelstvo? Vždyť lidé se už i na tom začátku učí naprosto zbytečně, protože stejně nakonec zemřou. Někteří tvrdí, že umíráme právě kvůli tomu. Prostě umřeme, když tu něco uděláme a přispějeme lidstvu. Ale nač přispívat? K čemu je potřeba elektřina? K čemu je potřeba kultura a umění? K čemu je proboha to všechno?

Mám tendenci si představovat, že nad tím vším, nad všemi vesmíry, je jeden velký obr, který si s tím vším hraje jako s hračkou. Svou vůlí ovlivňuje naše další životy a hrozně se tím baví. Je to vlastně docela smutná představa, ale dává mi to aspoň naději, že se tu s námi něco děje, že jsme tu pro něco. Je to stejné, jako když si malé holčičky hrají s panenkami - ty panenky najednou také mají smysl. Nebo možná nemají. Jestliže holčička nemá smysl, pak ani její hračka, která zdánlivě dává smysl, smysl nedává. Z toho vyplývá, že nemůžeme hledat smysl života, pokud nenajdeme smysl světa, smysl vesmíru, smysl nekonečna, které klidně může někde končit.

Možná bych měla vytvořit nějaký filozofický směr. Já nevím, něco jako sensologie (sensum = smysl). A napsat velké, podrobné pojednání o tom, jak to s tím smyslem vlastně je. A třeba by se ke mně někdo přidal. A taky pochopil. A stejně nejlepší by bylo, kdyby ta sensologie už existovala. (Pokud o něčem takovém víte, sem s tím!)

Praha obsazena

16. března 2014 v 11:23 | Yim
Dnes jsem se ráno probudila z noční můry. Kupodivu to byla úplně nová noční můra a ne žádná z těch, které jsem už popisovala. Přísahám, že nikdy dřív se mi nezdála. Nevím, jestli to bylo kvůli Ukrajině, přemýšlení nad diktátem z ruštiny, posedlostí nad českými (resp. československými) dějinami dvacátého století nebo zkrátka z mého přirozeného vlasteneckého strachu o Českou republiku, ale upřímně doufám, že se ničeho takového nedožiji.

Znáte ten pocit, když jste v plné místnosti, v davu lidí, na ulici, ale i přesto se cítíte být sami a že je okolo vás prázdno? Myslím, že v tom snu to bylo podobné. Šla jsem po ulici s flexaretou v ruce a fotila (ha, to bude asi z toho filmu Protektor!). To, jak mi vždycky všichni zavazí ve focení památek, tak to nebylo. Oni tam chodili a já fotila a přitom se na fotkách ani neukázali. Byla jsem tam s nějakou skupinou lidí, vůbec nevím, co to bylo zač. Ale já jsem se od nich nějak vzdálila, chodila jsem kolem katedrály svatého Víta. Byla posprejovaná. Dole byly různé nápisy orientovány protirusky a ve vyšších polohách byla nasprejována česká vlajka. Nad vchodem také visela ruská vlajka, která byla přemalována na českou. Všude okolo byl zmatek, ale ticho. Chodili tam vojáci a policisté a některé lidi odháněli pryč a křičeli, ačkoli potichu, rusky. Pamatuji si, že jsem potom šla k nějaké lavičce, kde sedělo několik lidí z té skupinky a jedna dospělá paní. Povídali si, jako by nic neviděli, jako by se nic nedělo. Na vedlejší lavičce seděla banda ruských puberťáků, v níž jeden kluk s dlouhými vlasy hrál na kytaru Vysockého písně. A také vím, že na Hradě nevlála prezidentská standarta. A já jsem tam stála, s foťákem na krku, poslouchala písně, zmateně chodila tam a zpátky, fotila zničenou katedrálu (skvost českého národa!) a brečela. Projížděl tam červený double decker s turisty, kteří se smáli. Nad celým městem byl jakýsi šedý opar. A pak přišli další vojáci, kteří zbili ty písničkáře. Křičeli, že nechtějí jít pryč, že tam zůstanou. Nepovedlo se. Místo nich tam přišly dvě staré paní, které si rozdělaly nějaký stánek a prodávaly matrjošky. Říkali, že si z Prahy každý musí odvést typickou ruskou matrjošku. Jednu jsem si koupila a hodila ji po Rusovi. Někde někdo začal zpívat českou hymnu, ale oni je umlčeli. Zmlátili je. A byly slyšet výstřely. Spoustu výstřelů. Nakonec zazněl zvon Zikmund a byl konec.

Vlastně nevím, proč se mi takové sny zdají. Přála bych si, aby se mi nezdály. Přála bych si tichý spánek bez výstřelů a bez vojáků a všeho toho okolo. A přála bych si, aby Česká republika nebyla napadána - ať už ve snech o Američanech a Japoncích, tak ve snech o Rusech. Já proti nim vlastně nic nemám, jen mám z nich jistý strach, že našemu národu jakkoli ublíží. Člověk nemůže vědět, co se ještě stane...
Zdávají se vám také takové sny? Nebo jiné noční můry?

Nanosvěty

13. března 2014 v 16:34 | Yim
Každý z nás už možná zničil několik celých civilizací. Smutné je, že je jen náhoda, že my tu ještě pořád jsme. Na druhou stranu by byl krásný fakt, že se díváte na někoho skrz zaprášené brýle a díváte se vlastně na celé světy.

Dovolte mi, abych vše uvedla na pravou míru. Když jsem šla ze školy, všimla jsem si, že někteří lidi jsou vlastně hrozně maličtí. Třeba když je dospělá dáma menší než já a vězte, že já patřím mezi tu menší složku naší populace. Jenže v tom moje fantazie zase začala šrotovat a otáčky v mém mozku se zrychlily na maximum a vysnila jsem si, co když jsou menší, než to vypadá? Co když na každém drobku a na kousku dřeva a na květině a na povrchu mobilů a vlastně úplně všude jsou malé světy a na nich jsou další světy a všichni ti malí obyvatelé si myslí, že jsou velcí? A co když my jsme jen další z těch nanosvětů, který je na ušmudlaném okně staré paní, která už nemá sílu ta okna umývat? A ona je zase na pylovém zrnku obří sedmikrásky a až přiletí obří včela, tak toto zrnko v úlu zlikviduje, tím zanikne svět staré paní a s ním zanikne náš svět a v našem světě spoustu dalších. Co když vlastně jedna obří včela zničí několik milionů civilizací?! A tam nemusí plynout čas stejně jako tady. Klidně tam může jeden den trvat miliony našich let, kdo ví.

Teď jsem si uvědomila, že něco takového bylo ve filmu Horton. Animovaný film o slonovi, který našel květinu, na které bylo smítko a na tom smítku byl svět. On je musel ochránit, ale v jeho světě tomu nikdo nevěřil. Pokud si dobře pamatuji, nedopadlo to apokalypsou.

Ale co když u nás jeden krok neopatrné dívky v šalině zničí naše životy? (Představte si to parte: Zemřela tragickou smrtí, byla zašlápnuta pětiletou dívkou v městské hromadné dopravě.)

Víte, co by bylo také zajímavé? Kdyby každý vir a bacil byl bojovnou civilizací, která si uvědomuje svou miniaturnost i obrovitost a snaží se toho využít. Třeba je angína jen napadení znepřátelenou civilizací, kterou před námi světové mocnosti tají, abychom se zbytečně nebáli případné zkázy. A že by nějaký nanosvět nemohl zničit něco, jako jsme my? Ale jděte. Vraťte se na začátek a přečtete si to ještě jednou - vždyť my jsme také jen malinkatí človíčkové, ještě menší než jsou Ferdové a mravenci.

Heterofobní svět

9. března 2014 v 19:02 | Yim
Nechci se vám svěřovat, jestli jsem heterosexuál, bisexuál, homosexuál, pansexuál, asexuál, demisexuál či něco úplně jiného. Myslím, že je to čistě moje věc. To, co vám chci ale sdělit, je jisté poselství pro všechny homofoby, kteří na sexuální menšiny číhají za každým rohem a za každým klikem na internetu.

Otevřeně se přiznávám, že otevřeně podporuji sexuální menšiny. Myslím si, že každý má právo na lásku bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti, etnika, vzhledu, handicapu a jiných rozdílů. Nikdo nemá právo ostatní soudit za to, že miluje. Protože i takový člověk, který by soudil, se může dostat do situace, kdy bude souzen. A věřte mi, toto není pro nikoho příjemné. Ale ani o tomto tu nechci mluvit. To, co chci, je, abyste si na chvíli představovali to, co budu popisovat na dalších řádcích.

Představte si, že žijete v heterofobním světě. Kolem vás žijí jen samí homosexuálové, kteří diskriminují všechny ostatní a jejichž hlavním posláním je šířit jedinou správnou a pravdivou lásku, totiž lásku stejnopohlavní. Představte si, že každý člověk od osmnácti do dejme tomu pětadvaceti let by musel darovat buď sperma nebo vajíčko, aby se uměle vytvářely děti a aby si tyto děti mohli vzít do rodiny a vychovávat je. Ne jako vlastní, ale vlastní. A heterosexuálové by nesměli mít děti. Jen si to představte, jakou hroznou cestou by se děti měli dostávat na svět! Heterosexuálové by se nesměli brát, heterosexuálové by spolu nesměli chodit, kdo by byl heterosexuál, byl by prostě odstraněn někam do ústraní, kde nikoho nemohou nakazit svou zvrhlou sexuální orientací. Něco jako holokaust heterosexuálů.

A představte si, že právě vy jste ta černá ovce (nebo bílá vrána?) v takovémto světě. Nevíte, jestli by vaši rodičové byli tolerantní vůči tomu, kým jste. Protože doma se o takových věcech zkrátka hovořit nesmí. A představte si, že byste se zamilovali do někoho, kdo je opačného pohlaví. Je to homosexuál nebo heterosexuál? Co si můžete dovolit? Nemůžete se zeptat, vždyť je to společensky nevhodné a navíc protizákonné. Tak se na tuto osobu budete jen zamilovaně koukat a povídat si s ní jako s kamarádem/kou, aniž byste cokoli naznačili. Kdybyste totiž cokoli naznačili, mohli by vás vyhodit ze školy a děly by se ještě horší věci, které si pro jistotu ani nepředstavujte.

Nejhorší je asi představa coming outu v rodině. Představte si, že sedíte s rodiči a sourozenci večer u televizi, díváte se na nějaký komerční film a potom jim řeknete, že jim musíte něco říct. Ztlumí televizi, minimálně rodiče vás vnímají. A teď si představte ten moment, kdy vám v hlavě běhá stovka myšlenek, každá se snaží dostat na jazyk a být vyřčena. Ale vy nevíte, jak začít. Vaši rodiče ve vás doufají, vkládají ve vás svou důvěru. Nemůžete je zkrátka zklamat. Ale je správné jim lhát? Řeknete jim to. Řeknete jim, že jste heterosexuál. Ale co teď? Obejmou vás a řeknou vám, že vás milují bezpodmínečně, nebo vás vyhodí z domu, protože jste jen snůška druhořadých?

Představte si, že byste i v našem světě přišli za rodiči a řekli jim, že jste heterosexuálové. Asi by se na vás dívali dost nevěřícně, protože kdo toto říká? Ve společnosti, která má nastavené, že heterosexualita je samozřejmá. Představte si, že byste se jako heterosexuálové, jako ta většina, zdráhali stejně jako menšiny říct, kdo se vám líbí.

Proč toto všechno píšu? Toto je téma, o kterém přemýšlím téměř pořád. "Problematika" sexuálních menšin je něco, o čemž diskutuji s kamarádkami, ale co se také snažím protlačovat i mezi lidmi, kteří na něco takového nejsou zvyklí. A to vše jen proto, aby demokratická společnost byla opravdu demokratickou.
 
 

Reklama