Yima

Ta paní se tváří...

27. února 2014 v 18:12 | Yim
...smutně.
...šťastně.
...zamilovaně.
...sklíčeně.
...křehce.
...plna života.

Můžeme si říct vlastně hrozně moc příslovcí, když se díváme na starou paní nebo na starého pána, kteří sedí naproti nám v trolejbuse, autobuse či šalině nebo vlaku (nebo v metru). Mnohdy se na ně jen podíváme a no a co. Prostě tam sedí, stejně jako my. Dívají se ven utrápeně, nebo si plni života povídají se svou fialovovlasou kamarádkou. Mají takovou tu jejich čepici. A ten kabát, mnohdy z šustu. Třeba mají o koleno opřenou hůlku. A na klíně svírají tašku. Jsou zvláštní - jejich oči, jejich ústa a vrásky okolo nich. Taky takoví jednou budeme. Taky se o nás možná někdo zamyslí.

Když jsem dnes jela ze školy, neměla jsem náladu na své úžasné spolužáky, tak jsem si naschvál počkala až na trolejbus. Seděla jsem naproti spoustě lidí, ale pamatuju si dvě paní, které spolu zřejmě ani neměly nic společného, ale seděly vedle sebe a to je v mé hlavě spojovalo neskutečně silně. Chci říct, mohla jsem v duchu porovnávat jejich věk. Tak přes sedmdesát jim bylo určitě. Spíš k osmdesátce. Měly přesně takové ty šedo-bílé vlasy. A vrásky i kolem pusy. A nateklá víčka. Dívaly se chvíli ven, chvíli zase po dítěti v kočárku, pak pro změnu na ruce. Na malý okamžik jsem se ale oběma dívala do očí. Chtěla jsem přes ně prostě projít a zeptat se duše či něčeho podobného, třeba svědomí nebo i podvědomí, co asi zažily. Co se stalo v jejich životě? Tyto paní zažily Sametovou revoluci. Tyto paní zažily i Pražké jaro. A také žily za Protektorátu a i ony se staly oběťmi války. Možná, jen možná do války odešel jejich tatínek nebo dědeček a už se nikdy nevrátil. Nebo jejich starší bratr. Prožily si neskutečně moc. Třeba na to všechno v ten okamžik vzpomínaly. Myslím, že kdybych se tolik nestyděla, prostě bych si nějakou stařenku vyhlédla a vyzpovídala ji. Napsala bych monografii o jedné jediné neznámé dámě.

Proč ke starým nemáme úctu? Proč je naše společnost tak moc zahleděna do sebe, že se nedokáže podívat ven a vnímat ostatní jedince? Odpověděla jsem si sama.

Nejsou nejmoudřejší, to ne. Vždycky mi všichni vtloukali do hlavy, že moudrost přichází s věkem, ale jsem si jistojistě jistá, že Miloš Zeman není moudřejší než takový Tomáš Klus. (Dlouho jsem hledala správného, mladého člověka a myslím, že bych ho mohla hledat do nekonečna. Myslím si však, že toto je poměrně dobrá volba.) Moudrost je výsada, kterou mají lidé, kteří se dívají a cítí. Proto nechci říkat, že bychom starší měli ctít proto, protože oni jsou zdrojem toho vědění. Jen toho zažili víc. Je jasné, že budu mít víc zkušeností než moje sestřenice, která je v předškolním věku. Nestačila se ani začít učit číst. A neví nic o tom, co je to implikace v praxi. Jde tu hlavně o to, že starší nám mohou vyprávět. Miluji například vyprávění dědy. Slyšela jsem to spoustukrát, desítky jeho historek, ale stále dokola to poslouchám.

Bylo léto 1968. Děda byl zrovna na povinné vojenské službě. Bydlel v kasárnách ve Slatině a příslušel k letišti, či k něčemu takovému. Když do Československa přišli Rusové, museli krýt policii. Tak, že stáli před nimi. Dělali jim stěnu. Nedostali ani nabité zbraně. Před jeho očima někdo zabil nějakou ženu.

A představte si, kdybyste to taky zažili. Kdybyste viděli, jak někdo umírá. A jak si z vás někdo udělá živý štít, aby on sám byl chráněný. A teď si vezměme, že můj děda se narodil až rok po válce! A na našem území, na naší planetě žijí i starší lidé. Lidé, kteří si pamatují smrt Tomáše Garriguea Masaryka.

Proto bychom měli mít ke starším úctu. Ne, ne proto, že si možná pamatují T. G. Masaryka. Zkrátka proto, že nám mohou předávat své vzpomínky a zkušenosti. A my se podle toho můžeme řídit, když budeme chtít. Může nám to nějak pomoci. Tím ale nevylučuji vzájemnou úctu. I oni k nám by měli mít jistou úctu. Jsme lidi stejně jako oni. Nejsou tu žádní podlidi a nadlidi. Naši rodiče jim platí důchod. Proč by na nás tedy měli být protivní? Možná jsou osamělí, už dlouhá léta. Možná jim už umřelo spoustu blízkých a jejich děti se k nim nehlásí. Také bych byla zahořklá, domnívám se.

Prvorepublikový den

22. února 2014 v 16:44 | Yim
Včera byl krásný a báječný den. Vlastně si ani nepamatuji, jaké bylo počasí, jestli byla zima nebo teplo, ale mě bylo tak neskutečně moc fajn, jak mi už dlouho nebylo. Nějak jsem se dokázala odpoutat od všech těch světových katastrof, od faktu, že mě bolí noha, i od toho, že v pondělí budu muset zase do školy a měla bych se učit a nedělám to.

Po poledni jsem se nasoukala do čtverečkovaného saka a s penězmi, které zbyly z lyžáku, šla do města. Měla jsem jasný plán: pohlednice a známky, dárek pro babičku a dědu, bílá trička na malování. V tašce se schovával i notebook, protože co kdyby bylo trochu času navíc a já si mohla jít sednout do kavárny a psát?

Vždycky, když vystoupím na České (čti Joštova), miluji procházení po ulici Česká směrem na náměstí Svobody. Tam, kde je vidět i Veselá, se před vámi tyčí budova mezi dvěma ulicemi. Nevím, co je to zač, či jak se to jmenuje. Vím ale, že na ní jsou nápisy různých žurnalistických plátků, a hlavně že mi to tam připomíná Times Square. Všimla jsem si toho teprve nedávno, když jsme tam šla s kamarádkami. Řekla jsem to jako nějakou samozřejmost, že je to prostě Times Square, ale nikdo to v tom neviděl. Brňáci, souhlasíte se mnou? Je to tam vážně kouzelné - stánek s květinami, kašna nebo vodotrysk (ze které ale neteče voda) a nad tím vším se tyčí ta budova. Když jsem tam šla, nevnímala jsem ta auta a reklamy na Subway. Byla jsem tam jen já, kolemjdoucí, hluk z toho, jak si povídají, ale co je nejdůležitější, někde tam hrála harmonika. Když jsem šla potom kolem tohoto pána, dala jsem mu deset korun a on se na mě usmál. Najednou mi nevadilo (jak se vždycky čertím), že pánové už nenosí obleky a dámy nejsou dámy. To všechno bylo kouzlo, které mi snad opožděně nadělil Ježíšek.

Z Barviče a Novotného jsem si odnesla celkem čtrnáct pohlednic. Deset s motivy Brna a čtyři s motivy Alfonse Muchy. Ze známek nakonec nebylo nic. Ještě budu muset nějakou dobu sbírat odvahu, než vkročím do filatelistického obchodu sama.

Spoustu času jsem strávila chozením tam a sem. V Kooh-i-noru jsem si koupila žlutý, červený, fialový, modrý a zelený inkoust, abych čím měla psát ve škole. V H&M jsem si koupila bílá trička, abych je ozdobila nějakým uměleckým dílem (a třeba se tu objeví). A taky jsem byla v Baťovi, abych se pokochala dámskými polobotkami.

Času bylo dost. Proto jsem kolem čtvrté hodiny zasedla ke stolečku v kavárně Spolek na Orlí ulici (všem vřele doporučuji), vytáhla si notebook a napsala asi dvě strany povídky do literární soutěže. Už je skoro hotová, jen musím udělat pár nepatrných, kosmetických úprav. O tom, jaké tam mají kafé, vás informovat nebudu, protože kafé nepiju. Horkou čokoládu ale měli excelentní! A bylo tam spoustu zajímavých lidí. A nejvíc mě překvapilo, že se ti zákazníci mezi sebou navzájem znají! Třeba hned stoleček ode mě seděla slečna, pán a ještě jeden pán a řešili tisk knihy. Na druhé straně seděla slečna, tak maximálně pětadvacet, která byla tak moc zajímavá! A tito se znali. A za tou slečnou přišel nějaký pár, který seděl u jiného stolu dole. Taky se znali. Jen škoda, že servírky neměly ty oblečky jako za první republiky.

Strávila jsem tam dvě hodiny. Potom jsem odešla, steskně se podívala na mrakodrap Centrum a čekala na mámu, až mě vyzvedne.

Do města jsem se ale za hodinu znovu vrátila, tentokráte do Janáčkova divadla. Konečně jsem se dočkala pánů v oblecích a dam v šatech. Kazil to jen fakt, že Janáčkovo divadlo je postaveno ve stylu reálného socialismu a nepatří mezi ty nejhezčí. Výpravu představení ale mají brilantní, to bezpochyb. Před Vánocemi jsem tam byla na opeře Sen noci svatojánské a ty kostýmy byly úžasné. Včera jsem tam byla na Aidě a bylo to dokonalé!

Vrátila jsem se domů po desáté. Musím říct, že toto byl krásně strávený den. Připadala jsem si jako tenkrát, když jsem ještě nežila.

Tenkrát poprvé

15. února 2014 v 11:43 | Yim
Znáte to. Takové ty články v Bravu, kde se ani ne patnáctileté dívky svěřují se svými prvními sexuálními zážitky. Právě proto jsem si nemohla tento nadpis odpustit, ačkoli můj článek bude pojednávat o úplně jiné věci a skutečnosti.

Od minulé neděle jsem byla na lyžáku a vrátila jsem se až včera v podvečer. Stalo se tam toho mnoho - od klasické alkoholové aférky (za níž ani naši třídu nepřistihli, kdežto béčko ano), přes opilého spolužáka v předvečer odjezdu, až po dva odvozy do nemocnice, o čemž právě následující řádky budou.

Když jsme dojeli dolů ze svahu, ležel tam na zádech jeden kluk z béčka, nazývejme ho C., o němž jsme se o chvíli později dozvěděli, že má podezření na poranění krční páteře. Prý skákal přes skokánek na snowboardu a vymklo se mu to evidentně z rukou. O dvě jízdy později nám paní profesorka řekla, že jistě všichni máme plnou hlavu C., takže se už pojedeme naobědvat. Ovšem kdo chce, může s ní sjet ještě jednu jízdu. No tak proč ne, že?

Vyjela jsem s dalšími pěti kluky nahoru, seřadili jsme se a já vyjela jako poslední. Jela jsem, jela, pak jsem jela po břiše a lyže s hůlkou mi zůstaly několik metrů nade mnou, potom jsem seděla na prudkém svahu, držela se za holeň a myslela jsem, že umřu. O chvíli později za mnou dojela paní profesorka, snažila se zjistit, co se stalo (v čemž jsem ale moc přehled neměla), v tom přijel nějaký pán a zjišťoval, jestli nemá nahoru poslat horskou službu. Paní profesorka řekla, že ano, tak jsme tam asi deset minut čekaly, mně bylo zakázáno s nohou jakkoli hýbat.

Horská služba přijela - byl to starší pán na kanadských saních. Ale právě v tom nastal problem, jelikož nikdo netušil, jak mě nahoru dostat, aby se s nohou nepohlo. Jak se mě tam snažili nějak napasovat, objevil se neznámý lyžař, který byl doktor, a celou cestu, co mě vezli dolů, jel vedle nás. Dole mi zkontroloval nohu a řekl, že zlomené to není, ale na rentgen bych asi jet měla. Ten pán od horské služby si zapisoval mé údaje, zatímco doktor volal sanitku. Paní profesorka do toho ještě přesvědčila dva spolužáky, aby jí pomohli mě předělat na židli. Proboha, vždyť jsem těžká! No, povedlo se.
Za dalších deset minut přijela sanitka. Řidiči mohlo být tak pětačtyřicet, ale tomu druhému né víc než třicet. Nohu mi dali do takové zvláštní červené věci, z níž vypumpovali vzduch, a najednou ta věc byla tvrdá. Přesunuli mě na lehátko a dostali mě tak do sanitky. To bylo poprvé, co jsem byla v sanitce.

Ten mladší jel se mnou vzadu. Nejdřív mi změřil tlak, potom si ode mě vzal kartičku pojišťovny a občanku. Jakmile jsme se rozjeli, ještě mi na prst přidělal takový bílý kramlík, který asi měřil tep.

V sanitce bylo spoustu věcí a spoustu přístrojů. Po zdi byla různá kolečka s čísly; vypadala jako tachometry. Na poličkách byly různé hadičky a náplastě a obvazy. Vůbec to nebylo tak strašidelné, jako se ukazuje ve všech těch filmech. Vlastně tam bylo strašidelné jen to, že možná na mém místě někdo umřel. Měla jsem výhled ven na polozasněžené hory. Zvlášť si pamatuji budovu ve Vikýřovicích, na které bylo napsáno MUZEUM SILNIC, což se mi neskutečně moc líbilo.

Hned po této vesničce bylo městečko Šumperk. Dojeli jsme až do nějaké garáže, kde se mnou vyjeli ven z vozu a dveřmi dovnitř do nemocnice, kde už čekal náš pan doktor z lyžáku. Viděla jsem, jak zrovna na lehátku vezou do ordinace C., který sem mohl přijet tak půl hodiny přede mnou. Na chodbě mě přesadili na vozíček. Začala jsem se tam bavit s nějakou dívkou, která byla na lyžáku v Koutech, říkejme jí R. Říkala mi, že je tam s rukou, protože spadla. A ve stejný okamžik spadla ještě její spolužačka, nezávisle na ní, ale ta tam zůstane přes noc. Dostali jsme se k debatě o tom, že v pátek je Harry Potter a do toho se vmísil i ten mladý sanitář, který tam čekal, aby doktorovi v ordinaci mohl předat nějaký papír, který celou cestu vyplňoval. Když se tedy otevřely ty dveře, odevzdal papír, odešel, a z ordinace vyjel C., který měl kolem krku límec. Naštěstí měl jen otřes mozku, avšak i tak musel zůstat přes noc na pozorování. Já jsem ještě chvíli čekala na chodbě, povídala si s R., ale potom si mě zavolali. Odhrnula jsem oteplovačky, podívali se na to, poslali mě na RTG. Tam to bylo hodně zvláštní. Dlouho přemýšleli, jak mě tam mají nastrčit a tak. Potom jsem taky musela podepsat papír, že nejsem těhotná! Takže po RTG jsem zase jela čekat před ordinaci, kam si mě za chvíli zavolali.

Diagnóza: pohmožděnina. Vlastně moc nevím, co to znamená, ale náš pan doktor mi to vysvětlil tak, že je to něco, jakoby se vzal papír a zmačkal. Není to ani zlomené, ale ani ne v pořádku. Je to všechno sražené dohromady. Nedokážu si to moc představit, ale každopádně tu nohu mám odřenou, mám tam obří (ŠEDÝ!) modrák a zbytek čtvrtka a v pátek to bylo celé nateklé. Ve vedlejších dveřích jsem dostala berle. Takové ty pod paže. Mám dojem, že za chvíli budu mít obří svaly na rukách, protože to je tak neskutečně namáhavé a bolestivé!

Jelikož jsme se neměli jak dostat do hotelu, přijela pro nás paní provozní. Takovou půl hodinu jsme s doktorem čekali na parkovišti. Zatímco on dovážel vozíček zase dovnitř, šel kolem mě nějaký pán o berlích, kterého jsem potkala už v nemocnici. Ten měl ale na noze ještě ortézu.

On: "Tak co?"
Já: "Docela v pohodě."
On: "Tak hodně štěstí."
Já: "Vám taky."
Nastoupil do auta a odjel. Na mě toto ještě čekalo.

V hotelu, když přijeli spolužáci a všichni, tak tam to bylo nejhorší. Vlastně nevím, jestli všechny ty kecy mysleli vážně nebo ze srandy, ale ač tak či onak, štvalo mě to. Říkali, že jsem určitě spadla naschvál, aby... a teď měli každý jiný důvod. Nebo že mě to nebolí a jen ze sebe dělám zajímavou. Přece bych nespadla naschvál! A přece bych dobrovolně nešla na rentgen! A jen tak pro nic za nic bych nechodila do druhého patra s berlemi. Vážně to bolelo. Noha. A ruce. A druhá noha, protože ta nesla veškerou váhu.

Ale někteří mi pomáhali. S věcmi, když jsme odjížděli. Nebo mi donesli snídani či čaj. Ale hrozně mě to štvalo. Byla jsem ráda, to jistě, ale připadala jsem si neskutečně trapně, žě mi musí furt všichni pomáhat, a já nikomu nepomůžu, protože prostě nemůžu.

Jeli jste někdy v sanitce? A jaké největší úrazy jste měli na lyžáku? (To už raději zmiňovat nebudu - můj největší úraz byl na lyžáku v sedmé třídě.)

Tancující písmenka: A jak to bylo dál?

27. ledna 2014 v 16:28 | Yim
Před třemi týdny jsem zveřejňovala článek, ve kterém jsem popisovala své problémy se čtením a s tím, jak se mi pletou písmenka, jak se zadrhávám a zkrátka mi to činí potíže. Ptala jsem se vás, jestli to tak taky někdo máte. Na vaši radu jsem řekla mámě a zašly jsme do pedagogicko-psychologické poradny.

Minulý čtvrtek (23.1.) jsem byla pozvána na takzvanou skupinovou část. Sešlo se nás tam asi dvacet. Ve věku zhruba středoškolském až vysokoškolském. Někteří tam byli kvůli volbě budoucího povolání, jiní zase kvůli problémům učení. Seděli jsme ve dvou řadách kolmo k tabuli či k nějakému plátnu, už si to moc nevybavuji. Nejdřív nám paní (o které se dnes prokázalo, že mě zná už od malička, proč ne) rozdala všechny různé papíry a záznamové archy - screeningový dyslektický test, volný papír a záznamový arch ke struktuře inteligence. Začali jsme tedy vyplňovat screeningový test a po pár chvílích jsme se pustili do té struktury inteligence, která sestrávala z verbální, matematické a prostorové části. Poté tam byla ještě paměť. Po přestávce jsme psali diktát a test zrakové diferenciace, což je něco na způsob toho, že máte napsaná dvě slova/sousloví, která si jsou podobná nebo můžou být stejná a vy máte určit, zda-li je to různé nebo stejné. Udám jediný příklad, který mě teď napadá: AG blablabla - AC blablabla. Toto je lehké, že ano. Ale byly tam i "zašifrované" dvojice. Dnes mi paní psycholožká říkala, že tak špatnou zrakovou diferenciaci dlouho neviděla.

Dnes jsem tedy přišla znovu. I s mámou. Jednalo se o individuální část. Vyptávala se mě na školu, na můj vývoj, co se týče mluvení, psaní a čtení. Jaké mám zájmy. Jak bych se charakterizovala. A tak různě. Psychická a neurologická onemocnění v rodině. Jestli má někdo z mých příbuzných poruchy učení. Poté došlo na výsledky těch testů.

Paní psycholožka říkala, že hrozně škrabu. Prý, že než pochopila, že malé, psací z píšu pod čáru, nedokázala se v tom zorientovat. Také prý někdy zaměňuji a a e. Nebo když jsou po sobě m, n a u nebo něco jiného, velmi podobného, splyne to v jednu dlouhou vlnkovanou čáru. To ale vše vím. Test struktury inteligence dopadl tak, že ve všech částech jsem nadprůměrná, ale nejméně mi šla verbální část, matematická mnohokrát více a ta poslední byla nejlepší. Paměť, tak tu mám nadprůměrnou taky. Potom ale přišel kámen úrazu - čtení nahlas.

Četla jsem nějakou divnou pohádku o krtkovi. Nejenom, že jsem se zasekávala a přeskakovala řádky, ale ona se mě potom ptala, o čem to bylo. Pochytila jsem jen to, že za ním přišli ostatní zvířátka, která si připadala stará a už trochu smutná, aby jim pomohl. On řekl, že kdyby někdo chtěl, tak ať řeknou psovi a on je dovede k němu. První přišel kůň a ouha - jak to bylo dál? Věděla jsem, že tam bylo cosi s vodou a zázračným lékem, ale co to bylo? Nyní jsem dostala pokyn, abych si to v duchu přečetla ještě jednou. Pokračovala jsem. Krtek koňovi řekl, aby skočil do té hluboké vody, kde ho už nic nebude trápit a dojde zapomenutí. Tak on okamžitě říkal, že to není tak špatný, a odešel. Potom tam přišla ještě nějaká zvířata a také si to hned rozmyslela. Takže, v podstatě, krtek jim radil, aby se zabili. Podivné.

Po krtkovi jsem četla něco jiného. Nějaká náhodně poskládaná písmenka či nějakou jinou řeč. To bylo, panečku, příšerné! Po tomto jsem měla hláskovat slova. Další kámen úrazu. Ale nebylo to až tak hrozný, jako když jsem měla říkat, co ta paní hláskuje za slova. Pak jsem četla ještě něco. Nějakou pověst o děvčeti a blanické skále. V duchu. Přečetla jsem za tři minuty polovinu a normálně bych měla přečíst celou tu stránku. Potom jsem měla popovídat, o čem to bylo. Holka pásla ovce a nějaká utekla a ona se tak dostala ke skále a... dál nevím. Paní psycholožka se mě totiž zeptala, co se stalo úplně na začátku, proč se ta ovce zaběhla. Nevěděla jsem.

Do místnosti přišla zase máma. Paní psycholožka nám řekla, že nechápe, že jsme si toho nevšimli už dřív, že je to jasná dyslexie. Že se tak moc soustředím na správnost toho čtení a rychlost a tak všechno kolem toho, že mi utíká význam textu. Ona mi napíše zprávu do školy, že budu moct mít na různé písemné práce více času. A doma mám s mámou číst nahlas a ona se mě bude ptát na otázky z toho textu. Bude to ještě zajímavé!

Aneb jak Yima k dyslexii přišla.

Svoboda volby

21. ledna 2014 v 17:49 | Yim
Vždy jsem svobodě udávala tu nejvyšší příčku v životě. Klidně bych žila bez peněz pod mostem za cenu, že bych byla svobodná. Svobodné vyjadřování, svobodné myšlení. To, že mě nikdo nepronásleduje a nesleduje (ale to se děje nepřetržitě). Nikdy jsem svobodu nebrala jako samozřejmost. Svoboda pro mě byla privilegiem a neskutečně ráda bych pomohla Evropanům (a samozřejmě i ostatním), kteří svobodu do svého každodenního života ještě zařadit nemohou. Teď si vezmu na pomoc pana Stephena R. Coveyho, který řekl: "Naše síla leží mezi podnětem a reakcí a říká se jí svoboda volby."

Nedávno jsem seděla před otevřenou klecí naší andulky a dívala se s lítostí na něj, jak přelétává z bidýlka na bidýlko, chvíli klove do zrcadla, chvíli do svého umělohmotného společníka, občas si zazpívá, občas se nají, občas se napije. Není to od života trochu málo?

Když byl ještě malý, pořád poletoval po bytě. Bylo vážně složité dostat ho dovnitř, ale nijak jsme ho nenutili. Jednou byl zase venku, ale my jsme měli jet na několik dní pryč. To dá rozum, že jsme ho nemohli nechat poletovat, jak se mu zlíbí. Vždyť by mohl narazit do okna, něco nebezpečného překlovat, či si jinak ublížit. Trvalo to dlouho, ale nakonec se nám povedlo ho znovu dát k němu domů. Od té doby nevylétává a to má dvířka otevřená pořád. Jen občas sedí na prahu a vypadne ven. To potom po obýváku zmateně lítá nejdéle tři hodiny a nakonec si někde sedne a uraženě tam je, ani nepípne. Proto ho musíme znovu opatrně vzít do dlaní a dát ho do klece.

Nikdy jsem to nechápala. Proč nevyletí ven, když může? Proč si ta křídla neprotáhne? Proč nekrouží okolo lustru a nad skříněmi? Proč se nezastaví na knihách, abych si početl? Proč si nikdy nesedne na něčí rameno, jak to dělá kamarádův andulák? Pochopila jsem to až před pár dny. Pochopila jsem, že svoboda není o tom, že budete běhat po parku plní elánu a jezdit na výlety i do zahraničí. To, že můžete i ven, neznamená, že to uděláte. Svoboda je to, že si můžete zvolit i možnost zůstat vevnitř.

Dlouho jsem přemýšlela, jak je to tedy s lidmi. Berou nám svobodu, když něco nezákonného provedeme. Po uplynutí trestu můžeme domů, pokud nám nějaký domov zůstal. Můžeme ale zůstat sedět v cele? Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tímto bychom ale neomezovali svého spoluobčana, co říkáte? Přesto si myslím, že by s tím vyšší mocnosti nesouhlasili a poslali by nás pryč.

Když jedeme šalinou, většinou nejpozději na konečné vystoupíme. Je to naše volba. Naše svobodná volba. Proč nás tedy vyhazují pryč, když se rozhodneme - svobodně rozhodneme - zůstat sedět na sedadle a číst si? Nepamatuji si, že by v přepravním řádu zmiňovali naši povinnost opustit vůz poté, co dojede do konečné stanice. Nebo jsem to jen přehlídla? My můžeme klidně chtít jezdit tam a zase zpátky, abychom načerpali inspiraci pozorováním lidí. A není proto trochu zbytečné vystupovat, přejít na druhou stranu a nastoupit do toho stejného vozu?

Děkuji ti, Ferdo. Díky tobě jsem pochopila důležitou součást svobody. A nyní ji budu bezmezně používat, dokud se nedozvím, kdo všechno význam svobody ještě nepobral.

Milá Země

19. ledna 2014 v 16:17 | Yim
Milá Země,
chci ti vyjádřit svůj soucit; a zároveň podporu v každém tvém protestu proti lidské rase a jejímu počínání si. Myslím si, že ty máš nejvyšší právo seslat na nás lavinu, potopu, zemětřesení, výbuch sopky, tsunami či jinou přírodní pohromu. Myslím si, že by ses měla bránit našemu vlivu, který většinou je více než nepříznivý.

Včera jsem se ptala v jednom skupinovém chatu, jaký mají vztah k Zemi. Jediná odpověď se mi vrátila od Fayre, která mi napsala, že se snaží třídit odpad. Když se nad tím zamyslím, připadá mi to jako odpověď oklikou. Chci říct - když se vás zeptám, jaký máte vztah ke svému klukovi, odpovíte mi, že mu občas píšete slohovky? Je to výraz jakési solidarity a pomoci, ale nevyjadřuje to fakt, jestli ho milujete, je vám lhostejný nebo ho nenávidíte. A stejně tak je to i se Zemí. Když mi řeknete, že se snažíte třídit odpad, je to jistě pozitivní odpověď, ale už z ní nepoznám, jestli třídíte z jisté povinnosti či výchovy rodičů nebo opravdu z důvodu, že vám na osudu naší planety záleží.

Lidé se na Zemi už stihli zabydlit. Australopithecus, jeden z předchůdců člověka, byl údajně na Zemi už 4 miliony před naším letopočtem. Homo sapiens sapiens je tu poté kratší dobu - "jen" 200 000 let. Než takového člověka vůbec napadlo, že by si mohl udělat nějakou kulturu a začít žít podobný život tomu našemu soudobému, trvalo to tisíce let. Ač tak či onak, naši předkové žili řady let v souladu s přírodou a vycházelo jim to. Potom ale nějakého inteligenta napadlo, že by nebylo špatné vykácet nějaké ty lesy, postavit si tam vesnice a města, na kopcích hrady. Doba pokračovala a začali narovnávat řeky. Potom byl vynalezen vlak a auta a továrny a začala se těžit ropa a jiné nerostné suroviny a do ovzduší se pouštěly nechutné sračky (pardon) a potom jsme si vymysleli lednice a dávali do nich freony a říkali si, jaká je to sranda, když si ztenčujeme ozonosféru. Jo, protože ona je to náramná legrace, když ničíme něco, jehož stáří se datuje na biliony let! Víte, co Země přežila? A potom se tady přemnoží lidé, jako králíci v Austrálii, a chudák Země jde do kytek. Jen si ale počkejte. Ona se nám jednou vzepře na odpor a úplně normálně nás zničí tak, jako jsme my pár stovek let ničili ji.

Nemyslete si ale, že jsem vůči naším předkům nějak nevděčná. Nebýt toho všeho, teď bych vám tu nepsala článek a mrzla bych venku v jeskyni. Jde ale o to, že to přeháníme. Jsou jiné způsoby, jak se přepravovat. Dají se vyrobit auta, která by jezdila i na něco jiného než ropu - a dřív nebo později k hromadné výměně pohonu stejně dojde. To je jako s rakovinou - léky jsou, to ano, ale doktoři nechtějí přiznat, že by nějaké přírodní léky fungovaly (ačkoli znám několik lidí, kteří díky alternativní medicíně přežili několikrát rakovinu), a také za to mohou farmaceutické firmy, kteří na tom vydělávají. A nevadí jim, že umírají lidé. A nevadí jim, že výrobou těchto nesmyslných věcí znovu ničí planetu Zemi.

Vraťme se ale k ropě.

Postřehli jste arktickou třicítku? Třicet lidí z celého světa, kteří byli zadrženi na mezinárodním prostoru Ruskou federací, protože jim prostě byli nepohodlní. Jednalo se o dobrovolníky z Greenpeace, kteří se snažili zabránit těžbě ropy na Arktidě. Možná jsem sem dávala i petici. Trvalo čtvrt roku, než je pustili.

Teď je zase akce ohledně žraloků. Pokud jsem to dobře pochopila, zase se sešly chytré hlavy a řekly si, že když vyhubí žraloky, nebudou umírat lidé v mořích a oceánech. Jistě, je mi líto těch lidí, kteří takto přišli o život. Soucítím s jejich rodinami. Jestliže se ale zabijí žraloci, největší predátoři našich oceánů, celý oceánský ekosystém bude zničen. A rozhodně nechci, aby se další generace učily o žralocích jako o dinosaurech. 400 milionů let tu jsou!

Mohla bych psát výčet spousty věcí. Kácení deštných pralesů mezi ně taky patří. Byla bych tu do nekonečna a vy byste už polevili ve čtení. Teď bych jen chtěla krátce popsat můj finální vztah k Zemi.

Země je můj domov. Zemi miluji tak, jak miluji i Česko. Je to něco, čemu vděčím za svůj život. Věřím, že si zasloužím být na Zemi, jinak bych se mohla narodit na úplně jiné planetě, na jiném místě ve vesmíru. Země je něco, čeho bychom si měli vážit a brát to jako privilegium, ne jako samozřejmost. Myslím, že je potřeba najít víc lidí než jen ty, které sjednocuje Greenpeace, kterým osud naší planety opravdu leží na srdci a kteří jsou ochotni něco udělat pro její záchranu. Jsem na straně Země. Kdykoli uvidím či uslyším, že lidé se zase o něco pokouší, bolí mě to stejně jako ji.

Lidé si snad myslí, že jejich úkolem je prozkoumat Zemi a prozkoumat vesmír. Ale to není jejich cílem. Ještě jsem nestihla přijít na to, proč tu jsme, když stejně zemřeme, takže veškeré jídlo a pití a technologie a čtení a kamarádství a láska a práce a peníze a vlastně celý život je úplně zmařen. Nedokážu si to racionálně vysvětlit. Mohu ale říct, že tu máme být a ne ničit.

Dětství naruby

15. ledna 2014 v 10:35 | Yim
Protože jsem onemocněla, mám celé dny volno a nemám co dělat. Buď si čtu, píšu nebo přeblikávám programy na televizi. S jistou nostalgií jsem se zaradovala, když jsem uviděla nápis Kouzelná školka. Jak dlouho jsem ji neviděla! Potajmu jsem doufala, že tam bude zrovna můj oblíbený Michal - ale ani jeho přítomnost mě nedokázala uklidnit, když jsem viděla všechny ty novoty. Co se to stalo? Proč se Kouzelná školka změnila?

Začněme tedy úvodní znělkou, jejíž hudba zůstala stejná, ale teď jsou tam takové divné klobouky a jiné obrázky a je to podivné. Jakmile znělka skončila, objevil se František a pozdravil všechny děti. Za chvíli přišel Michal, který měl na hlavě jakousi věc z lepenky. Měl pořád stejné oblečení - to žluté tričko a menšestrové lacláče. Byla jakási rozcvička a potom přišla první pohádka a s ní první šok...

LIDIČKOVÉ, ONI VYSÍLAJÍ VČELKU MÁJU VE 3D PROVEDENÍ! To je tak hrozné! Jak mohli? Slyšela jsem, že to tak bude v Německu. Viděla jsem to takto na Maltě. Ale oni to předělali i v Česku! A není tam žádná písnička od Karla Svobody zpívaná Karlem Gottem, žádné takové. Je tam úplně jiná. A to mě opravdu dopálilo.

Jakmile Včelka Mája skončila, přesunuli jsme se zase za Michalem a Františkem. Seděli u obrázků od dětí a probírali je. To mi připomnělo staré dobré časy v Kouzelné školce. Jednou se tam taky ukázal můj obrázek. To si vzpomínám. Muselo to být někdy ze začátku celé Kouzelné školky, protože mi bylo ještě pět let a Kouzelná školka začala v roce 2003. Takže buď v druhé polovině tohoto roku nebo v první roku následujícího, ale to je fuk. Byla to taková muchomůrka červená.

A začala další pohádka. Jakýsi australský seriál. Jsou tam medvědi - bílí i hnědí - a oni normálně bydlí v domech a ve městě a je to zvláštní. Proč tam není Teo? To byla moje oblíbená pohádka, kterou tam vysílali. Oh, jistě, protože to už má starý obraz a dnešní děti jsou asi moc zhýralé. Takže, tato pohádka o medvědech byl divná. Tento díl byl o tom, jak nějaký medvěd hledal věci, které vrzali a hledal své vrzání a potom vzal do ruky jakousi dečku, které říkal myslík a napadlo ho, že když všichni zmlknou, uslyší své vrzání. Víte, ono to nebylo vrzání, ale znělo to jako zpívání ptáka. A doopravdy to byla dvě ptáčata za oknem na stromě. CO JE TO SAKRA ZA VRZÁNÍ? Chudáci děti, teď musí být úplně zmatení, no ne?

Pak Michal házel takovým divným trojramenným bumerangem a mezitím se František loučil. V ten okamžik se mé zklamání trochu zmenšilo, protože František pořád říkal své: "Mějte se fanfárově." A také se mi ulevilo, když tam nenacpali Františku, která mě opravdu štve!

Viděli jste v poslední době něco, na co jste se dívali jako děti? Třeba Studio kamarád, dříve nazýváno Studio 7, které je nyní úplně jiné? Jak vnímáte změny v něčem, co jistým smyslem symbolizovalo vaše dětství?

Tancující písmenka

6. ledna 2014 v 16:20 | Yim
Už od malička jsem čtení milovala. A psaní taky, ať už jsem popisovala fotky nebo se jen snažila napsat seznam na nákup. Pamatuji si, že když jsme se začali učit velká tiskací písmena v první třídě, já už jsem většinu uměla. Jedno bylo ale vskutku kouzelné. Když jsme se učili písmeno E, neměla jsem problém s tím, na jakou stranu mají tyto hrábě směřovat, nechápala jsem ale proč tam sakra mají být jenom tři čárky, když je tam ještě hromada místa?! Však víte, v první třídě se píší obří písmena, ale přitom jsou ty čárky pořád stejně úzké. Jednou jsem jich tam měla pět, někdy ještě víc, časté bylo čísto čtyři. Učitel se mi pokoušel vysvětlit, že tak se to prostě píše, doma se mi snažili vysvětlit totéž, ale můj argument, že takto je to hezčí, byl asi nepřekonatelný. Nakonec jsem to ovšem pochopila.

O čem chci ale mluvit, je čtení. Čtu hodně. Čtu hodně hodně moc. Jakože vážně hodně. Ale mívám s tím problémy. Většinou sice s čtením nahlas, ale i když čtu v duchu, není to zrovna excelentní. Některé věty musím opakovat, protože se mi slova a písmena zapletla dohromady. Slova prakticky poznávám jen a jen podle toho, jak vypadají, a když jsou některá podobná jiným, je to problém a můžu nad jedním slovem přemýšlet i dvacet sekund. Nová slova (ano, i v patnácti letech se dají poznávat nová slova) jsou problémem sama o sobě, protože než přelouskám písmena, aby šla popořádku a dávala smysl, je to děs. Když čtu nahlas, někdy slova také přečtu jinak, ale to je potom problém. Snažím se soustředit a číst pomalu, ale to mají učitelé nejrůznější problémy. A to nemluvím o cizích jazycích! Jazyky jako takové jsou pro mě v pohodě (až na španělštinu), ale to čtení! Ne ani tak výslovnost, ale čtení. Je to hrozně zvláštní, jak všichni čtou rychle, například dneska, a potom jsem vyvolaná já a je to jako z prvního stupně. Většinou. Ne vždy. Na toto všechno jsem si už ale zvykla. Mám trpělivost sama se sebou.

Letos jsem se začala učit ruský jazyk. Lidičkové, to je tak nesnesitelně odporné, ta azbuka! Nemyslím to tak, že by se mi nelíbila, vlastně to působí hrozně "svojsky", jestli chápete, jak to myslím. Ale katastrofa je, když musím číst a psát. Psát ani tak ne, to jakž takž zvládám. Jestliže čtu normálně pomalu, vězte, že v cizích písmenách čtu ještě pomaleji. Pan profesor mi jednou řekl, že čtu dobře, ale chtělo by to přidat na tempu. Možná jsem udělala chybu, že jsem jen přikývla, ale neřekla jsem už, že takto čtu i v češtině.

A teď, jak to vlastně na stránce vidím? Je to, jako by ta slova, ta jednotlivá písmena tancovala. Hýbají se, jakože se točí kolem své osy. Malé b a malé d často zaměňuji. Velké C a velké G také. Malé m a n jen v psané formě, protože každý to píše jinak. Ještě malé e a o jsou si hrozně podobná. A stejně tak se písmena občas přeskupí vrámci slova a já jsem schopná přečíst místo jména Anna slovo Nana. Jistě chápete, že věta později nedává ani nejmenší smysl.

Chtěla bych se vás zeptat, je to normální? Máte to také někdo tak? Nebo jsem divná už i ve čtení?

Ahoj, tady Věra

30. prosince 2013 v 19:03 | Yim
Viděla jsem už na spoustě blogů, které sleduji, že autorky a autoři píší články o tom, co dostali na Vánoce. Kupodivu v tomto ročním obodobí nehodlám být přespříliš egocentrická, takže žádný článek na toto téma u mě v Yimovském světě nenajdete. Snad jen s jedním dárkem bych se vám ráda svěřila.

Někteří lidé jsou závislí na pomoci druhých. Ať už přebývají v nějaké ubytovně poskytnuté Armádou spásy a přes den postávají na ulicích a prodávají Nový prostor nebo jsou to jen poblázněné puberťačky, které potřebují pomáhat s domácími úkoly, protože samy by to nezvládly. Všichni ti, kteří hledají pomoc, by ji ale nikdy nenašli nebýt lidí, kteří nemohou žít bez pomoci druhým. Jednou můžete být na jednom břehu a budete rádi, že vás alespoň někdo vyslechne, ale za měsíc můžete být psychicky, fyzicky i sociálně v pořádku a tak se budete moct odvděčit pomocí někomu úplně jinému. Poté jsou lidé, kteří pomáhají, pomáhají a za svou pomocnou ruku požadují odměnu. Jistě, můžete pomáhat a bude vám pomoci, ale přijít za někým, komu jste dali svou starou bundu, protože on na to prostě neměl (příklad třeba z Armády spásy), a říct: "Tak, a co ty? Co pro mě můžeš udělat? Jak mi pomůžeš ty? Aha, tak ty mi nemůžeš nijak pomoct a já vlastně ani pomoc nepotřebuji. Tak co kdybys mi koupil lístek na koncert toho a toho, který je v létě u nás ve městě?", to mi připadá dosti trapné. Vážně. Jistě, toto už je přehnané, vygradované, přivedené do extrému, ale doufám, že jste z toho pochopili, co myslím. Buď pomáháte a dělá vám to radost, nebo to neděláte, no ne? Myslím si, že pomoc by i v dnešním světě jednadvacátého století měla být nabízena zadarmo.

Nevím, jestli jste vy příznivci různých charitativních sbírek. Možná dáte občas nějakou tu deseti, dvaceti korunu pánovi, který hraje na ulici na harmoniku. Možná přispějete pětadvaceti korunami na onkologický dětský ústav, zač dostanete malého plyšáčka na klíče či nějakou magnetku. (Tomu bych moc nevěřila, těm pouličním dobrovolníkům. Ale je to jen na vás.) Možná jednou za rok o Velikonocích pošlete DMS Kuřeti. Možná posíláte každý měsíc stovku UNICEF. Nebo si kupujete občas jejich puzzle, jejichž výtěžek jde tak či onak na děti v (většinou) rozvojových zemích.

Já jsem člověk, který si občas koupí Nový prostor a nechá prodejci pár navíc; který jednou za čas hodí do klobouku nějakému pouličnímu hudebníkovi několik mincí a potěší ho úsměv hrajícího; který na každý svátek posílá dvě až tři DMSky Kuřeti; který pokaždé, kdy potká nějaký stánek UNICEF, si koupí alespoň nějakou drobnost; jen protože si myslí, že oni ty peníze potřebují víc; který se neskutečně moc raduje z toho, když najde pod stromečkem panenku UNICEF, ačkoli bude jen ležet v posteli a nic víc s ní nikdy dělat nebude.

A tím se dostáváme k jádru věci. Lidičkové, mluvím tu o adopci panenek. Vězte, že toto je báječný dárek pro malé i velké (ale asi bych nedoporučovala tento dárek dávat pětiletému chlapci). A teď vám ve zkratce vysvětlím, jak to celé funguje.

V České republice se najde nějaký člověk, většinou se jedná o dítě/mládež, který ušije panenku. Následně ji pošle do UNICEF ČR, kde je panenka zveřejněna na jejich e-shopu. Každá panenka je originál a bez rozdílu stojí 600 korun. V okamžiku, kdy si svou panenku vyberete a zaplatíte, šest set korun putuje do Afriky, kde je za tuto částku očkováno jedno dítě proti šesti různým nemocím. A když panenka dorazí až k vám, okolo krku má uvázanou kartičku, která slouží jako její rodný list. Z druhé strany je potom adresa výrobce, kterému můžete napsat dopis. Opravdu se velmi stydím, že panenku Věru mám už skoro týden, ale nebyla jsem schopná napsat ani oslovení! No vážně, je to těžší, než se zdá. Na druhé straně poškovní schránky může být někdo, komu je pět, devatenáct, ale i šedesát. A mám mu vykat nebo tykat? Co mám vůbec do dopisu napsat? Mám připsat i svou adresu? Ano, je to komplikované. Takže pokud máte někdo nějaký nápad, prosím, klidně mi poraďte, budu jen ráda.

Doufám, že vás adopce panenek nějak inspirovala. Třeba na narozeniny své mladší sestře jednu dáte. Nebo komukoli jinému. Je to dárek, který udělá radost více než jednomu člověku.

Stihomam? Realita dnešní doby

3. prosince 2013 v 21:45 | Yim
Představte si.

Jdete domů. Po ulici, kde lampy nesvítí moc ostře a když už, tak světlo háže prapodivné, děsivé stíny. Každý váš krok se zvláštně zdeformuje. Všude je ticho. Občas projede auto a zaparkuje. Ale teď nejede nic. Co ale slyšíte zřetelně, je vítr, který se prohání v korunách stromů a naráží do holých větví. A taky kroky. Nejenom svoje, ale i ty, které se ozývají za vámi. Dáte ruku do kapsy, kde máte mobil. Co kdyby se něco stalo? Zrychlíte. Zrychlí se i kroky. Bojíte se. A vůbec si neuvědomujete, že pán, který bydlí ob dům, už odešel, a ty kroky jsou jen a jen vaše.

Toto zažívám často. Vždy mám sucho v krku, tep cítím na spáncích, těkám pohledem všude okolo. Jakýkoli podezřelý pohyb nebo zvuk mě dokáže rozhodit stejně, jako když potkáte lva uprostřed džungle. Jenže toto se stává spoustě lidí. V noci. Ve tmě. Ale když jdete za denního světla, kde vidíte přes celou ulici daleko a je okolo vás spousta lidí, už to tak moc časté není. Mám pocit, jako by mě někdo sledoval. A sleduje. To je na tom nejhorší.

Velký bratr nás všechny sleduje. Ale není jím komunistická sebranka ze Sovětského svazu. Je to ŘSD, Policie ČR, dopravní podniky, jednotlivé obchody, výtahoví pánové, ochranka nákupních center. Kdo ví, kdo všechno nás sleduje! Když jsem šla před dvěma týdny k psychiatričce, všimla jsem si, že přede dveřmi do čekárny byla u stropu jedna tajná kamera. Nemám ráda tajné kamery. Za prvé, nejsou vůbec tajné; za druhé, sledují mě. Někdo mě sleduje a já mám ráda svou svobodu. Cítila jsem se vážně špatně, když jsem vcházela do čekárny a sledovala jsem stěny, stropy, dveře, obrazy na zdech. Sledovala jsem úplně každou píď. A potom jsem vešla do ordinace a zase jsem byla jako nějaký psychopat trpící paranoiou. Zatímco doktorka předepisovala ještě recept předešlé pacientce, tak já jsem mámě vyprávěla o tom, jak jsem jela šalinou ze školy. Byla tam kamera! Ale ne ta, která se dívá, jestli dveře někoho nezavírají. Byla úplně jinde. A to oko mě sledovalo, zíralo na mě. Měla jsem chuť vzít kladivo (kdyby tam samozřejmě nějaké bylo) a fláknout jím o tu... potvoru.

Je jich spoustu. Kamkoli vejdu, tam je hledám. Musím. Nemůžu být klidná, když si to neověřím. A když tam nic není, je to v pohodě. Je mi, jako bych právě přišla do ráje, kde bych jen tak seděla pod stromem a četla si Harryho Pottera. Jenže když tam je, tak je to špatné. Chovám se potom jako alkoholik, který se snaží abstinovat. Třesou se mi ruce, kolena. Začíná mi být zima, teplo, zima, teplo,... Nedokážu přemýšlet racionálně, protože hlavou se mi honí jen myšlenka toho, že v tomto anonymním světě někdo vlastně ví o každém našem kroku. Lidé mají tendenci na kamery mávat. Já mám tendenci před nimi utíkat. Ale není to jen stihomam a paranoia. Je to strach vzniklý z reálného základu... jen vygradovaný.
 
 

Reklama