Yima

Bojovat za mír

24. listopadu 2013 v 19:10 | Yim
Hle, jaký krásný oxymoron!
Ale teď vážně.

Poslední dobou slýchám spoustu názorů, že mír je vlastně to, co potřebujeme. Snad nekonečná kritika bojů v Asii, nekonečná kritika toho, jak se Američané do všeho míchají. A také nekonečná kritika, že my, jakožto Česká republika, musíme do všeho strkat nos. Snad si pak připadáme nějak významněji. Mně ani nepřipadá.

Co by asi řekla Matka Tereza na to, že někdo bojuje za mír? Co by na to řekl John Lennon, koneckonců všichni z The Beatles a všichni hípíci? Imagine all the people livin' life in peace. A taky všech 101 laureátů Nobelovy ceny míru? A to nemluvím o dalších dvaceti oceněných organizacích. Nemůžete bojovat za mír, když už jen při tomto aktu bojujete! (Mimochodem, víte, co je zvláštní? Že navržených na Nobelovu cenu míru bylo 102 lidí, ale v roce 1973 Vietnamec Le Duc Tho ji odmítl. V roce 1930 založil ve své zemi komunistickou stranu a poté se snažil z Vietnamu vyhnat Francouze, jejichž kolonií byli. Cenu odmítl proto, že ve Vietnamu prý ještě mír není (nebyl, co já vím?). Jen mi přijde hodně zajímavé, že vlastně i komunista, který tu je většinou zobrazován jako zlo, může být ten hodný. To jen tak pro zajímavost.)

Když jsem byla malá, chtěla jsem být voják. Zmiňovala jsem se? Chtěla jsem chránit Českou republiku a náš národ v ní. Vidíte, až teď jsem si uvědomila, že patriotistické tendence jsem měla už tenkrát. Vlastně jsem si naplánovala i to, jak budu chodit na vysokou pro vojáky a potom budu mít tu polní kuchyňku a někde budu bojovat proti těm zlým. Hrozně se mě dotklo, když začátkem roku 2005 byla zrušena základní branná povinnost.

Boje jsem začala odsuzovat tehdy, kdy jsem si poprvé vytáhla z knihovny Karla Čapka (ale jeho styl psaní nemám ráda doteď). Mým zvykem je, že si vždy najdu i informace o daném autorovi. Myšlenka pacifismu se mi hrozně líbila. Bylo mi asi sedm, kdy jsem si to všechno uvědomila. To, že války jsou k ničemu. Všechno se dá řešit jinak.

Minulý rok jsem četla Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarqua. Vnímala jsem, že mladí lidé k tomu byli donuceni. Že museli odejít do zákopů. Přicházeli o přátele, přišli i o život. Jejich rodina přišla o ně. Uvědomila jsem si, že v boji nejsou hodní a zlí. Jsou to stejní občané, kteří prostě bojovat musí. Dobře, dobře, nevztahujme to na dnešní dobu, teď je to jinak, mluvím ale stále o první světové. Tenkrát zemřelo spoustu lidí a to jen proto, aby za ani ne půl století vypukla další zbytečná válka, kdy si nějaký malý, zakomplexovaný diktátor s komickým knírkem chtěl něco dokázat. To je taky záhada - prosazoval blonďáky s modrýma očima a on sám byl hnědovlasý. O tom jindy.

Přijde mi fajn, že nyní už máme v Česku nějaký ten pátek profesionální armádu. Pořád nechápu, proč je posílají tam a zase onam (ano, kvůli NATO, já vím, nepřipomínejte mi to), aby bojovali a obhájili v dané zemi mír. Proč? Proč proboha? Ale vybrali si to. Třeba je to baví. A určitě věděli, do čeho jdou. Kdežto kdyby tam posílali mladé kluky, kteří by kvůli tomu museli přerušit studium na vysoké škole, to bych se už musela ohradit.

Nebavme se v oxymoronech. Možná je to zajímavé v literatuře, ale boj a mír nejdou dohromady.

17. listopad, cesta do Prahy

17. listopadu 2013 v 20:08 | Yim
Je to první rok, co jsem se v tento den nedívala ani na jeden dokument o Sametové revoluci. Minulý rok jsem šla odpoledne na demonstraci za přímou demokracii; tento rok jsem byla už od rána pryč. Se zbytkem mé rodinky jsme odjely do Prahy a tam byly až do odpoledne.

Byla mlha. Hrozně velká mlha, relativně zima. Předem jsem měla naplánovaný snad každý krok a každý směr. První zastávka byla na Vinohradském hřbitově. Už jen když jsme vešly, bylo to zajímavé, nýbrž hned za bránou stál automat od Coca Coly. Řekněte mi proč! Tento hřbitov byl docela ponurý. A těch deset hektarů vypadalo vážně o hodně větší, když jsme stály uvnitř a dívaly se skrze stromy, kde je ta kaple. U kaple bylo údajně čtrnáct hrobek, ale já je všechny neobcházela. Mým cílem byl hrob rodiny Havlovy. Prostě Václav a Olga! A taky tam byl Hugo Vavrečka! A Vácslav Havel! A spoustu dalších lidí z jejich rodiny. Zapálila jsem dvě svíčky a máma se sestrou mě musely téměř násilím odtáhnout pryč.

Lucerna. Palác Lucerna na Václavském náměstí. Ale pardón, to bych přeskočila ten bezesporu nejulítlejší zážitek, který musí mít snad každý Brňák, který byl kdy v Praze. Eskalátory na Náměstí Míru. Údajně to jsou nejdelší eskalátory v Praze a já na nich pokaždé jezdím nahoru a dolů. Však víte, vesničan ve velkoměstě. Dobře, teď se už můžeme přesunout do Lucerny. To taky není nějaká náhoda. Postavil ji dědeček a táta Václava Havla, ale hlavně tam v té pasáži byla výstava pořádaná Knihovnou Václava Havla nesoucí název Samizdat a Edice Expedice. To nebudu dále rozebírat. Snad řeknu jen to, že jsme tam stejně moc dlouho nepobyly, protože všechno, co tam psali, jsem už měla stejně načtené ze všech těch knížek. Takže když jsme zase vyšly na denní světlo, začaly se k našim uším linout neblahé hlasy z mikrofonů - nějakých pár cvoků, okolo kterých byl i houf příznivců, vykládalo o tom, že za exekuce může ČSSD. To víte, že jo. K pamětní desce jsem dala dvě svíčky pro Palacha a Zajíce, další dvě jsem dala pod svatého Václava. Vzhůru dolů do metra!

Jedna zastávka, ale tak víte co. Kolikrát mám možnost jet metrem? Šly jsme po Legerově a tak dál a dál. Prostě na Albertov k přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy. Tam začínal průvod před čtyryadvaceti lety, ale to jistě víte. Měla jsem pěkně naplánované projít si trasu Sametové revoluce, ale bohužel má líná rodinka to zavrhla a šla si rovnou na Slavín, kam jsem také měla naplánováno jít, ale později. Prostě mi to rozhodilo úplně všechno a byla jsem docela naštvaná, dokud jsem nezačala na Slavíně nacházet spoustu báječných lidí, kterým jsem dala svíčku. Jan Neruda, Božena Němcová, Svatopluk Čech, Antonín Dvořák, Waldemar Matuška, Vlasta Burian, Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Radek Pilař, Jiří Trnka, Eduard Bass, Josef Kleiner, Vítězslav Hálek, Josef Myslbek, Vojtěch Hynais, Josef Václav Sládek, Alfons Mucha, František Křižík, Bedřich Smetana, Vítězslav Nezval, Jaroslav Heyrovský a Jan Purkyně. Poté jsme se šly podívat, odkud skočil Šemík, a po takových schodech (nenávidím schody!) jsme sešly dolů na nábřeží a téměř půl hodiny jsme strávily focením labutí, kachen a racků.

Další zastávkou mělo být Rašínovo nábřeží 2000. Počkejte si, co tam bude. Takže, jely jsme dvě zastávky tramvají (to slovo se mi hrozně příčí) a u Tančícího domu jsme vystoupily. Přešly pár přechodů a dostaly se sotva za ten odporný dům (ano, myslím ten Tančící). Rašínovo nábřeží 2000. "Tak jsme tady." - "Co?" - "No 2000." Začala jsem vytahovat z batohu svíčky a zapalovač (už jsem se zmínila, že jsem se ho dneska naučila používat?), máma se hrozně smála, že chci dát svíčku jen tak k nějakému domu. No a co? Vždyť tady vyrůstal Václav Havel!

Přes Masarykovo nábřeží, okolo Mánese a Národního divadla. Tam na tom ostrůvku bylo spoustu lidí. No a na Mostu legií zase spoustu policistů a taky jich bylo hodně vedle toho divadla. Dnes se měli v patnáct hodin na Václaváku střetnout anarchisté a nacisti, či co to je. Docela by mě zajímalo, jak to dopadlo, ale u tohoto jsem nebyla. Na Národní jsme zalezly do Slavie, kam Václav Havel chodíval a dokonce se tam seznámil s Olgou a je to prostě boží místo. Potkala jsem tam Adama Mišíka, což není nějaké báječné, ale zmínit se o tom můžu.

Ze Slavie jsme šly na Karlův most a přes něj a potom přes Kampu, zase k nábřeží za kachnami, konče Lennonovou zdí. Mám fotku se žlutou ponorkou! Tady jsem umístila dvě svíčky. Dvě poslední svíčky, nutno dodat. Sem jsem chtěla jet 8.12. minulého roku, ale bohužel to nějak padlo, tak jsem smrt Johna Lennona uctila alespoň dnes. Potom jsme šly na Malostranské náměstí, kde jsme asi deset minut čekaly na tramvaj číslo 12 směr Palmovka. Víte, čeho jsem si všimla už ráno? Že vepředu těch tramvají jsou vždy dvě české vlaječky. Otázka na Pražáky - to tak máte celoročně? Protože pokud ano, tak je to boží. Pokud jen v dnešní den, je to snad ještě božejší! No, takže touto tramvají jsme jely vzhůru na Letnou. To bylo úplně krutý, protože to jelo sertepínami (promiňte, doteď jsem se to slovo nenaučila dobře) a to v Brně takto nejezdí, aspoň myslím.

Když jsme vystoupily na Spartě, tak už byla snad větší mlha než ráno. Ale mám stromové fotky v mlze! Na takové terase, či co to bylo, byli nějací skejtaři. Jo a to kyvadlo se nekývalo. Smůla. Taky byla smůla, že přes tu mlhu nebylo vidět na město. Ale docela zajímavé byly ty boty pověšené na šňůře. Další otázka na Pražáky - nevíte, k čemu to tam je?

Stalinova socha se odtamaď nedívá už několik desetiletí.

Potom jsme jely už jen zpátky na Vinohrady k autu a domů. Už teď máme tak nějak zevrubně namyšlenou cestu, kudy půjdeme příště. V prosinci. Možná přímo 18.12., ale je to všední den, takže to není úplně jisté. To umřel Václav Havel, ale to byste si možná ještě mohli pamatovat. Kdyby nevyšlo to, tak by bylo fajn jet do Prahy aspoň na den jeho pohřbu, čili 23.12., ale to je den před Štědrým dnem, že ano, což by mohl být také problém. Kam se ale chci rozhodně podívat, tak do Nerudovy ulice k domu U dvou slunců. Tak schválně, co tam bylo tak zajímavého?

Památka zesnulých

2. listopadu 2013 v 12:13 | Yim
Řekněme, že mám k hřbitovům velmi zvláštní vztah. Navštívila jsem jich v České republice (plus v jiných zemích) několik desítek, možná bych mohla říct, že to přesáhlo stovku. V každém městě či obci, kde mají židovský hřbitov, hned se tam hrnu a někdy se mi povede přemluvit i ostatní, aby šli se mnou. Na normální katolický nebo protestantský či úplně obyčejný občanský, tak tam musím většinou zavítat sama, nýbrž ostatní tvrdí, že je to o ničem. Což tedy rozhodně není. O pár hřbitovech jsem měla dokonce prezentace do školy. Logicky mě nejvíc zajímá Ústřední hřbitov Brno, který je údajně svou rozlohou největší v ČR (má 56 ha, kdežto Olšanské hřbitovy mají jen 50,17 ha). Počtem pohřbených je ale několikanásobně menší (400 000, na Olšanech asi 2 000 000).

Hrozně bych chtěla jít dnes na hřbitov zapálit svíčky. Chodím tam i během roku, třeba úplně sama, za prababičkou, za Janáčkem, nebo si jen sednout k vsypové loučce, protože je to tam hezčí než v parku (nepleťte si vsypovou loučku s rozptylovou). Také je mým přáním, a jednoho dne ho dostojím, že zapálím svíčky u všech hrobů Neznámých vojínů, kteří padli v nějaké válce. A je mi jedno, jestli to jsou Němci z druhé světové nebo Rusi z první světové či československé legie nebo někdo úplně jiný. Jde o to, že to byli mladí lidé, kteří většinou do války nechtěli. Raději by si založili rodinu a měli děti, vedli poklidný život, ale protože se narodili ve špatné době, museli jít bojovat a následně padnout. Je mi jich líto. Nikdo si na ně nevzpomene, protože se mnohdy ani neví, kdo to byl. Nikdo jim tu svíčku nezapálí. Je to smutné, když i na Štědrý den tam nesvítí ani jedno jediné světýlko. (Na fotce je pohřebiště německých vojáků z druhé světové války, vyfoceno 24.12.2011.)

Mně umřel jen jediný člověk. Prababička. Bylo to na začátku března 2011 a pamatuju si na to tak, jako by to bylo včera. To, jak mi to oznámili. Byla jsem jediná, kdo to ještě nevěděl. Dokonce i má mladší sestra jo. Babička s dědou nás kvůli tomu pozvali na pizzu a já jsem polovinu večera probrečela. A když jsme šli na pohřeb, tak mi máma řekla, ať ten obřad fotím. Dobře, vzala jsem si foťák. Ale nemám z toho jedinou fotku, protože mi to přišlo jako moc velká neúcta. A navíc jsem přes slzy neviděla. Brečela jsem dokonce víc než její vlastní dcera.

Pro lidi jsou Dušičky vlastně taková povinnost. Proč? Když už nemají nikdy jindy čas na hřbitov zajít, Památka zesnulých se nabízí jako báječná příležitost, kdy můžete zapálit svému blízkému svíčku a vzpomínat, co jste spolu zažili. Podívat se nahoru, zamávat a věřit, že i on zamával vám nazpátek. Je to pro mě asi druhý nejdůležitější svátek roku. A nejdůležitější a nejoblíbenější je 17.11., což většina lidí považuje jen za nějaké výročí a ne za svátek. To budu rozebírat ale až za čtrnáct dní.

Paradox a lá Russell

18. října 2013 v 15:18 | Yim
Co když je život jen umíráním a smrt životem? Co když jsme teď chudáčci, kteří musí trpět a snášet veškeré nástrahy světa, musí se o sebe postarat, na nikoho se nespoléhat, jen sám na sebe, abychom se nakonec dobrali k dlouho očekávané smrti a potom mohli žít plnohodnotný život?

Chápete, co chci říct? Myslím tím to, že nikdo neví, co bude po smrti, ale všichni - nebo alespoň většina - se toho nesmírně bojíme. A úplně bezdůvodně. Když se někdo bojí hadů, tak je to zřejmě proto, že mu rodiče řekli, že had může kousnout nebo škrtit. Když se někdo bojí tmy, tak asi z důvodu, že viděl v televizi, jak se v temném křoví ukrývají vrahové a pedofilové. Když se někdo bojí výšek, vlastně se bojí, že spadne. Jsou to věci, které si můžeme ověřit. Můžeme je zažít a na základě toho zážitku si řekneme jo, toho se vlastně bojím. Nikdo nám ale nikdy neřekl, že smrt je strašně špatná, bolestivá a za ní není nic jiného než utrpení a věčné zatracení. Pokud si vezmeme, že smrt je životem, tak ti nejšťastnější lidé jsou takoví, kteří umřou na začátku života, někdy v dětství, než začnou pracovní proces. Jsou důležití, podstatní, nepostradatelní a proto je někdo nahoře vzal do toho zvláštního, nám neviditelného světa už tak brzo. My si považujeme lidi, kterým bude brzy stovka, ale vezmeme-li v potaz, že toto není nic jiného než smrt, musí si to dlouhé umírání pořádně vytrpět. Co asi provedl, že nemůže jít dál?

Když jsem byla malá a četla jsem Bibli (nejsem křesťanka), myslela jsem si, že existuje nějaká zaslíbená země, nějaký ráj, kam se po smrti všichni dostaneme. Nevěřila jsem, že existuje nějaké peklo, prostě jen nebe odkud se budeme dívat na život plynoucí tady dole. Později mi došla jedna myšlenka - když nás (Adama a Evu) Bůh vyhodil z ráje na zem, proč by si nás tam bral zpátky, když jsme tolikrát porušili jeho slovo? Ještě o pár let později jsem začala věřit na posmrtný život nebo další život. Ale teď si myslím, že vlastně vůbec nežijeme.

Paradoxem ale je, že jestliže život je umíráním a smrt je životem, co bylo před tím než jsme začali umírat? Co bylo předtím, než jsme se narodili? Chodíme prostě ze světa do světa a v každém čekáme až zemřeme, abychom doopravdy mohli žít? Třeba je nějaká velká místnost, horská dráha, kde může člověk nebo duše přebývat jen určitý počet let a aby tam mohl žít dál, musí zaplatit jistou oběť ve formě umírání tady na zemi. Musí se narodit, musí si projít úplně vším tím zlem, kterého je svět přeplněný. Potom si musí prožít všechny hádky, všechna zklamání. A všechno to dělá jen kvůli vědomí, že bude líp. Že se z toho umírání dostane, že umře a bude moci zase žít, dokud někdo neřekne: "Tak, už jsi tu byl dost dlouho."

Temno v šalině

8. října 2013 v 19:59 | Yim
Když jsem dneska nastoupila do šaliny, měla jsem hrozně zvláštní pocit. Takový skličující, stlačující, jako by tam bylo málo prostoru, všechno se uzavíralo a chtělo mě to pohltit. Ten pocit se umocňoval, když jsem procházela vozem a připadalo mi, že se na mě všichni dívají a myslí si o mě zlé věci a třeba mi chtějí něco udělat. Byla tam taková hustá atmosféra, ačkoli jsem ji vnímala asi jen já. Ale přísahám, že ještě na zastávce jsem neměla žádnou pesimistickou, paranoidní náladu.

Bylo tam tmavo. Nikdy jsem neviděla tolik černých oblečeních najednou, s výjimkou pohřbů a svateb. Snad ani v černobílém filmu to nebylo takové. Na jednom ze sedadel seděl bezdomovec (asi, předpokládám), který vypadal tak nějak zlověstně. Normálně se bezdomovců nebojím, vždyť jsou to lidé jako my, ale tento byl opravdu tak hrůzostrašný, že jsem se kolem něj rychle prodrala skrz dav a zamířila dál. Před ním také seděla nějaká paní, která měla na vodítku psa, jež měl v očích jasný výraz, že má chuť mě sníst. I proto jsem přešla do druhé poloviny vozu, kde byl další stašidelný pán. Každé oko mu směřovalo jinam. Já chápu, že za to nemůže a je to jistý handicap, ale v tomto okamžiku mi přejel jen mráz po zádech. Kam jsem se podívala, byl důvod se bát. Jen úplně na konci byla maminka s dvěma malými dětmi a kočárkem a za mnou stál pán se zářivě žlutou mikinou. To byl snad jediný světlý, barevný bod v celé šalině.

Na další zastávce někteří vystoupili, ale nic se nevyprázdnilo, jelikož na Přístavišti lidé i nastupují. Další šok ale přišel jen o pár desítek metrů dál, kdy jsme projížděli pod krátkým mostem. Nevím proč, ale šalina se zastavila. Na vedlejší koleji jela další hrozně pomalu v protějším směru. Byla úplně prázdná, ale i přesto osvětlená. Právě díky tomuto světlu byly vidět grafiti za jejími okny na druhé straně.

Výjimečně se mi ulevilo, když jsem vystoupila do soumraku, interval mezi světelnou a temnostní fází dne. Venku se už opravdu stmívalo. Kousavý pocit z lidí se změnil v kousavý pocit z potenciálních pedofilů všude kolem...

Dámy a pánové, viděla jsem Zemana

25. září 2013 v 15:30 | Yim
Dámy a pánové, viděla jsem Zemana. Ano, našeho pana prezidenta, který mi neodepsal na dopis a který v sobě nemá ani špetku úcty k drahocenné a rozsáhlé české historii, což se projevilo při návštěvě korunovačních klenotů. I přes všechny jeho nedostatky a nedokonalosti, se kterými člověk prostě musí žít, jsem se setkala i s lidmi, kteří Miloše Zemana vynášejí stále do výší. Zrovna takový mám zážitek z dnešního dne, kdy se náš soudruh profesor v biologii rozpovídal o politickém tématu, ke kterému se dostal skrze stížnost, že ve čtvrtém ročníku nejsou ve vzdělávacím plánu přírodní vědy. Odůvodňoval to tím, že naše vláda chce z mladých lidí udělat tupý dav, který bude v minulém režimu vidět zlo a bude uznávat demokratické zřízení státu. Postěžoval si, jak všichni volí pravici (kde k tomu přišel), když je to jen vláda bohatých. Mezi jeho rozmluvou zmínil i to, že nás rozhodně nechce ovlivňovat, ale pokračoval dál. Prý je dnešní politika děs (s tím souhlasím) a že je to ještě horší než za komunismu. My jsme to ale neměli šanci zažít, tak to nemůžeme posoudit. Nemohla jsem si to odpustit a směrem k mé spolužačce jsem utrousila poznámku, že možná to brzy zažijeme. Pan profesor se vyjádřil na konec hodiny tak, že jediné dobré, co nás v dnešní době potkalo, je zvolení Zemana za prezidenta. Nebudu rozebírat moji bouřlivou reakci a to, že jsem měla chuť si s ním pohovořit z očí do očí o nemilých věcech.

Vraťme se ale k podstatnému, tedy k jádru věci.

Již včera jsem věděla, že nemá smysl chodit po škole domů. Táta jde dnes na IQ testy a já ho musím zavést na místo, protože neví, kde to je. Chápete, není z Brna a ani tu nebydlí. Proto jsem se rozhodla, že navštívím funkcionalistickou prvorepublikou Zemanovu kavárnu, která je nedaleko od mé školy. Když jsem už ale měla roh parku, ve kterém se nachází, na dohled, zděsila jsem se. Bylo tam spoustu černých aut a lidí v obleku, tak jsem si automaticky představila možnost, že se tam koná svatba. Přemítala jsem, jestli tam tedy chodit nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že tam zavítám. Přinejhorším jsem prostě mohla projít jen kolem a pokračovat dál do města. Do představy o svatbě mi ale neseděl jeden faktor, kterým byli policisté a pánové jako hory v černém. O kus dál ale bylo lešení, tak jsem si říkala, že to možná bude jen nějaké řízení dopravy, aby se tam někomu něco nestalo. Jenže když jsem byla ještě blíž, uviděla jsem na jednom z aut velký státní znak České republiky. V ten okamžik jsem byla na tuty zmatená, nevěděla jsem, co se to děje, ale nenechala jsem se zvyklat. Když jsem konečně zašla za roh, velkých pánů zase přibylo. Už jsem téměř vyloučila možnost, že bych mohla dnešní odpoledne strávit v tak milém prostředí, ale otáčet se? To mi přišlo zbabělé. Procházela jsem tedy kolem Zemanovy kavárny a dívala se dovnitř oknem, které vlastně představovalo zeď. A v ten moment mi to došlo! Uviděla jsem našeho prezidenta a mě přepadl vztek. Byla jsem od něj maximálně deset metrů a přesto jsem mu nemohla od plic říct, co si myslím. Také jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Byl to jen někdo jemu podobný, nebo to byl opravdu on?

Potom jsem došla až do AIDY. Tady teď sedím, popíjím neperlivou Bonaqu, píšu vám článek o tomto nečekaném setkáním, které již mám ověřeno ze zpravodajských zdrojů. Opravdu, Miloš Zeman mi vyfoukl Zemanovu kavárnu.

Největší noční můry

12. září 2013 v 15:24 | Yim
Největší noční můry. Co si vybavíte? Jak jdete v noci po hřbitově a najednou se tam objeví zombíci? Jak musíte do Hladové arény a bít se o vlastní život? Jak vám zemře blízký člen rodiny? Jak se vaše sestra topí a vy jí nemůžete pomoci? Tak na takovéto sny u mě můžete zapomenout.

Ráda bych měla takové sny. Ale nemám. Většina mých snů jsou události, které se později stanou, ale uvědomím si to až s nastálou situací. Druhý druh snů, které se mi zdají, jsou noční můry. V posledním půl roce jsou tři, které se pořád dokola opakují.

Černobílé. Paneláky a domy jsou zbořené. Všude kolem jsou jenom trosky. Auta, šaliny, autobusy, vlaky - to všechno leží jakoby pohozené někde opodál. Lidé panikaří. Všude je zmatek, hluk a chaos. Místo ulic jsou zákopy, ve kterých leží raněná nebo mrtvá těla. Všichni se snaží ukrýt, ale nejde to. Útok je ze vzduchu. Američani s Japonci létají ve stíhačkách nebo v letadlech nebo co to je nad tím vším a házejí dolů bomby.

Někdo zazvoní. Jdu otevřít. Před vstupními dveřmi stojí Stalin, který mě zastřelí.

Znovu černobílé. Sedím sama někde na lavičce, uprostřed prázdného sídliště. Žádné zvuky nejsou slyšet. Ale i přes to. Nedokážete si představit ten nesnesitelný hluk, co mi zní v uších. Po tvářích mi tečou slzy a já umírám.

Jaké jsou tedy vaše noční můry? Zkuste je krátce popsat.

Úvaha: Význam chemie

10. září 2013 v 16:24 | Yim
Naše drahá chemikářka nám zadala úkol napsat zamyšlení, úvahu na téma Význam chemie. Popravdě, měla to být jen polovina A5 psaná ručně, ale nějak jsem se rozepsala a mám jednu A4 psanou Times New Romanem velikostí 12. Napsala bych toho ještě víc, rozvíjela bych teorie o tom, co je dobré a co zase špatné, ale myslím, že by mě měla paní profesorka plné zuby už na začátku mého čtyřletého studia. Rozhodla jsem se, že úvahu přidám i na blog. Možná se mnou nebudete v něčem souhlasit, možná v ničem, možná zase ano, ale je to můj názor a nedokážu ho ani pořádně vysvětlit. Ráda si přečtu v komentáři vás názor.

Češi na bankovkách

3. září 2013 v 16:32 | Yim
Možná jste si už všimli, jak prapodivné zájmy já mám. Jednou mě napadlo, že si budu zapisovat všechny bankovky, které mi kdy projdou rukama. Vlastně, původně jsem si chtěla zapisovat i mince, ale potom jsem k mému zklamání zjistila, že nemají žádné pořadové číslo. Kvůli tomu jsem úplně na můj úmysl zapomněla.

Bylo to nedávno, když jsem si znovu osvěžila paměť a rozhodla se svůj plán uskutečnit. Právě teď si opisuji současné bankovky, co mám aktuálně v peněžence. Obě jsou z roku 1997, jedna má označení C81 160958 a ta druhá F65 984525.

Víte, původně tento článek měl být projektem s názvem Největší Čech, podle té ankety z roku 2005. Možná to tu bude, ale později. Teď na začátku školního roku na to nemám nervy. A v souvislosti s tím jsem se zamyslela nad tím, proč je Tomáš Garrigue Masaryk zrovna na pětitisícovce. Protože byl tak významný? Ale to by možná měl být na nejnižší bankovce, aby ho lidé často vídali, no ne? Nějak jsem se dostala i k Boženě Němcové a co ona udělala tak úžasného, že je na pětistovce. A co Ema Destinová? Právě tomuto bych chtěla věnovat tento článek.

Co kdo udělal tak úžasného, že se zasloužil o to, aby byl na našich penězích?

Přemysl Otakar I. - Zlatá bula sicilská.

Co udělala Svatá Anežka Česká?

Karel IV. - největší Čech, kdybych měla říkat, co vše udělal, zabralo by to celý článek. Ale ano, ten si to opravdu zaslouží. Možná by měl ale být na nějaké vyšší hodnotě, pokud se budeme řídit tím, kdo je pro České země jak důležitý.

Jan Ámos Komenský - nedokážu popsat, co vlastně udělal. Ale to snad všichni víme. Zasloužil se i o dnešní podobu jazyka českého. Počkat, proč nemáme na penězích i Jana Huse?

Božena Němcová - prostě nevím. Byla to významná česká spisovatelka, o tom žádná. Ale proč by měla být na bankovce?To bychom tam mohli dát i Karla Čapka a Franze Kafku a taky Bohumila Hrabala nebo Václava Havla. Spisovatelé jsou bezpochyby velmi důležitou složkou našeho národa, neponižuji je, vždyť i já bych jednoho dne chtěla patřit do jejich řad, ale proč zrovna Boženka?

František Palacký - a dostáváme se k obrozencům. Hájil náš národ a chtěl něco udělat s monarchií, která nad námi tak dlouho stála. Prostě bojoval s mocností, dalo by se říct. Jenže to bychom klidně mohli mít i papírovku s Janem Palachem. Cožpak on taky nebojoval za národ a neupálil se na protest komunistům?

Ema Destinová - to byla česká operní pěvkyně. Asi tam chtěli mít i nějakou hudebnici. Je pravda, že byla známá i ve světě, ale kolik našich umělců na tom bylo stejně? Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Antonín Dvořák, a mohla bych pokračovat. Ze známých umělců je tu koneckonců i Werich, Škvorecký, Forman nebo Menzel.

A dostáváme se k poslednímu. Tomáš Garrigue Masaryk. To byl opravdu člověk, který tady má co dělat. Škoda jen, že ho nevídáme tak často. Nebýt jeho, ani by ta Sametová revoluce nebyla. Myslím, že on měl ten pravý kult osobnosti. Bohužel se nám toto slovní spojení znechutilo Klementem Gottwaldem, ruskými diktátory nebo třeba Kim Čong-ilem.

Omlouvám se těm, kterých se toto jakýmkoli způsobem dotklo. Třeba je Ema Destinová vaše oblíbenkyně a hrozně lpíte na tom, aby byla na dvoutisícovce. Ale však vám ji taky nikdo neoddělává. Jen jsem řekla svůj názor. Sama nevím, koho bych zvolila, aby se skvěl v našich peněženkách a zabíral místo v nejrůznějších bankách. Měl by to být někdo, kdo by opravdu reprezentoval naši republiku. Měl by to být někdo, jehož jméno znají zahraniční turisté, kteří sem jezdí.
Co byste k tomuto tématu řekli vy?

Neil Armstrong a jak mě zasáhla jeho smrt

25. srpna 2013 v 16:42 | Yim
Asi každý má v historii svého oblíbence. Může to být Napoleon, může to být Marie Terezie nebo Marylin Monroe. Já měla takové čtyři a všichni už jsou po smrti. Charlie Chaplin, John Lennon, Neil Armstrong a Václav Havel. Dvě smrti ze čtyř jsem měla možnost zažít... Vzpomínáte si, co jste dělali, když zemřela jedna z vašich oblíbených historických postav?

Je to právě rok, co zemřel Neil Armstrong. Minulý rok, byla to sobota. Vzpomínám si, jak šla máma se sestrou na pivo a kofolu ke Gogolovi, ale mně se nikam nechtělo. Seděla jsem u počítače v obýváku a zapnula jsem si televizi. Zrovna tam byly Zprávy. Nevěnovala jsem tomu nějak moc velkou pozornost, ale potom zaznělo jméno Neil Armstrong. Jméno člověka, kterého jsem obdivovala, obdivuji a vždy obdivovat budu. Jméno člověka, kterému jsem se jen pár dní před tím osudným dnem chystala napsat dopis. Říkala jsem si, co se asi děje, že jeho jméno zmiňují. A v ten okamžik to přišlo. Byl po smrti. Nemohla jsem tomu uvěřit. Říkala jsem si, že to je určitě nějaký omyl. Že to vyštrachal nějaký bulvár a on si teď někde sedí v křesle a čte si. Začala jsem hledat na internetu. Dokonce už i na wikipedii někdo změnil, že zemřel! Novinky.cz a iDnes.cz o tom psali. Málem jsem se rozbrečela. Začala jsem po obýváku chodit tam a zpět. Hrozně mě to sebralo. Tenkrát mi došlo, že i velké osobnosti jednou zemřou. Že i lidé, které ostatní jakýmkoli způsobem zbožňují, se někdy dostanou na onen svět. Když před půl rokem zemřel Václav Havel, ani jsem si to tak nebrala. Nevím, byla jsem o půl roku mladší, bylo mi třináct a ještě jsem to nějak nechápala. Ale v ten den, před rokem, jsem to konečně pochopila. Že ať dokážeme cokoli, ať přežijeme cokoli, jednoho dne nás smrt dostihne.

Když jsem po deseti minutách vzlyků a zadržovaných slz znovu dosedla k počítači, psala jsem si hrozně dlouhý status na facebook, ve kterém ale nebylo zmíněno jeho jméno. Několik lidí mi potom napsalo, že co se děje. Ale já na nikoho neměla náladu. Jen Martě jsem svěřila, že mě tolik sebrala jeho smrt.

Psala jsem si na profil jeho citáty, přidávala jeho fotky. Doufala jsem, že další den se podívám na Zprávy a tam zazní, že to byl omyl. Že se spletli. Že je jen v nemocnici, ale stále dýchá a žije jako normální živý člověk. Ale tato zpráva nepřicházela dalšího dne, ani příštího a ani popříštího. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že nikdy mu nenapíšu dopis a nikdy se mi nedostane odpovědi s jeho podpisem. Těch pár dnů po jeho úmrtí jsem si přísahala, že musím dosáhnout něčeho velkého, abych byla nesmrtelná jako on. Aby lidé po celém světě znali mé jméno i po mé smrti a aby si řekli: "Jo, to je ta, co udělala to a tamto."
 
 

Reklama